»Fank!« vykřikl Maxim. »Fank špatně. Jít! Špatně!«

Pak všechno napětí zcela neočekávaně opadlo. Rada kypré ženě něco řekla, ta zavěsila, ještě chvilku bublala, a nakonec se uklidnila. Rada posadila Maxima zpátky na jeho místo, postavila před něj novou sklenici piva a k jeho nepopsatelné radosti a úlevě si k němu konečně přisedla. Jistou dobu šlo všechno výtečně. Rada pokládala otázky, Maxim zářil blahem a odpovídal »nerozumím,« kdežto kyprá žena opodál něco bručela. Maxim se vypjal k další větě a uvedl, že »déšť je massarakš špatně mlha«. Rada se zalykala smíchy. Pak přišla ještě jedna mladičká, dosti sympatická dívka, se všemi se pozdravila, někam s Radou odešly a po chvíli se Rada vrátila už bez zástěrky, v lesklém červeném plášti s kapuci a s velkou kostkovanou taškou v ruce.

»Jdeme,« řekla a Maxim vyskočil.

Jen tak odejít se jim však nepodařilo. Matróna znovu zvedla poprask. Zase se jí cosi nelíbilo, zase něco požadovala. Tentokrát mávala perem a kouskem papíru. Rada se s ní nejdřív hádala, ale pak do sporu zasáhla I druhá dívka a postavila se na stranu kypré ženy. Řeč byla o něčem zcela evidentním a Rada nakonec ustoupila. A všechny tři se daly do Maxima. Nejdřív jedna po druhé, potom všechny sborem opakovaly jednu jedinou otázku, které Maxim přirozeně nerozuměl. Jen bezradně rozhazoval rukama. Rada všem přikázala, aby byli zticha, lehce poklepala Maxima po hrudníku a zeptala se:

»Mak Sim?«

»Maxim,« opravil ji.

»Mak? Sim?«

»Maxim. Mak se nesmí. Maxim.«

Na to se Rada dotkla svého nosu a pronesla:

»Rada Gaal. Maxim…«

Maxim konečně pochopil, že z nějakého důvodu potřebují znát jeho příjmení, což bylo zvláštní, ale mnohem víc ho zarazilo něco jiného.

»Gaal?« zeptal se. »Gaj Gaal?«

Rozhostilo se ohromené ticho.

»Gaj Gaal!« opakoval Maxim s nadějí v hlase. »Gaj dobrý muž.«

Strhl se velký halas. Všechny tři ženy se rozpovídaly jedna přes druhou. Rada Maxima hladila a na cosi se vyptávala. Bylo zřejmé, že ji zajímá, odkud Maxim Gaje zná. Gaj, Gaj, Gaj, míhalo se v záplavě nesrozumitelných slov. Problém Maximova příjmení byl rázem zapomenut.

»Massarakš!« zvolala nakonec matróna a rozchechtala se, dívky se taky zasmály, Rada vtiskla Maximovi do ruky svou kostkovanou tašku, uchopila ho v podpaždí a vykročili do deště.

Prošli tou špatně osvětlenou uličkou až na konec a odbočili do jiné, osvětlené ještě spořeji a po obou stranách vozovky nepořádně vydlážděné kočičími hlavami lemované dřevěnými, ke straně nachýlenými domy; a zase někam odbočili, a ještě jednou, křivolaké uličky byly naprosto pusté, cestou nepotkali vůbec nikoho.

Rada nejdřív živě štěbetala, často opakovala Gajovo jméno a Maxim zase vytrvale tvrdil, že Gaj je dobrý, jen k tomu ještě německy dodával, že mlátit lidi do obličeje není správné, že mu to připadá divné a že tomu nějak nerozumí. Jenže čím byly uličky křivolačejší, užší, tmavší a rozbahněnější, tím tišší a kusejší byly Radiny výklady. Občas se zastavila, zadívaly se do tmy a Maxim si myslel, že hledá co nejschůdnější cestu, jenže ona zřejmě ve tmě pátrala po něčem jiném, protože louže vůbec neviděla, a Maxim ji co chvíli musel zatáhnout na sušší místa; tam, kde bylo samé bláto, ji prostě popadl do náruče a přenášel ji — moc se jí to líbilo, pokaždé strnula blahem, ale okamžitě ji to zase pouštělo, protože se panicky bála.

Bála se tím víc, čím dál byli od kavárny. Maxim se nejdřív pokoušel o neurospojení, aby jí dodal trochu elánu, ale stejně jako ve Fankově případě se mu to nepodařilo. Když opustili čtvrť periferních brlohů, dostali se na katastrofálně zabahněnou nedlážděnou cestu, po jejíž pravé straně se táhl nekonečný mokrý plot se zrezivělým ostnatým drátem nahoře, zatímco vlevo se prostírala neproniknutelně tmavá, smrdutá, zanedbaná pláň bez jediného světýlka, Rada zvadla docela — div neplakala — a Maxim ve snaze alespoň trochu jí zvednout náladu spustil jednu po druhé ty nejveselejší písničky, které znal. Pomohlo to, ale ne na dlouho, jen na konec plotu. Pak znovu přišly únavně fádní domy — dlouhé, žluté, patrové, s tmavými okny; vanuly z nich pachy stydnoucího kovu, organických maziv a ještě čehosi dusivého a čadivého, řídce a kalně svítily lampy a v dálce, v nějakém opuštěném průjezde stáli zimomřivě schoulení lidé. Rada se zarazila.

Zaryla se prsty do jeho předloktí a cosi přerývaně zašeptala, — cloumal jí strach, hlavně o něj. Neustále šeptajíc ho táhla zpátky a on se podroboval, protože se domníval, že se jí tak uleví, jenže pak pochopil, že je to prostě bezděčný projev zoufalství, a vzepřel se.

»Pojďme,« navrhl jí laskavě. »Pojďme, Rado. Špatně ne. Dobře.«

Poslechla jako dítě. Vedl ji, třebaže nevěděl kam, náhle však věděl všechno — bála se těch mokrých postav — a velice se podivil, protože na nich nebylo nic strašného a nebezpečného: docela obyčejní, vlhkým chladem zkroušení domorodci, kteří z neznámého důvodu stojí na dešti a třesou se zimou. Nejdřív byli jen dva, potom se odněkud vynořil ještě třetí a čtvrtý s ohýnky narkotických tyčinek u úst.

Maxim kráčel prázdnou ulicí mezi žlutými domy přímo k těm postavám, Rada se k němu tiskla stále pevněji a on ji objal kolem ramen. V duchu si řekl, že se nejspíš mýlí a že Rada se netřese strachy, ale taky zimou. Na mokrých lidech skutečně nebylo nic hrozivého; prošel kolem nich, kolem těch přihrblých, prokřehlých mužů s protáhlými obličeji a rukama vraženýma hluboko v kapsách, kteří zimomřivě podupávali, aby se trochu zahřáli, ubohých chlápků, otrávených narkotiky, kteří si jeho ani Rady zcela zjevně vůbec nevšímali, dokonce na ně ani nepohlédli, přestože kolem nich prošel tak blízko, že slyšel jejich nezdravý, nepravidelný dech. Doufal, že teď se Rada uklidní — už byli za průchodem —, ale najednou, jako by vyrašili z bláta, jako by se vyloupli ze žlutých zdí, se před nimi objevili a přehradili jim cestu další čtyři, stejně umáchaní a ubozí, ale jeden z nich v ruce třímal silnou dlouhou hůl a Maxim ho poznal.

Pod oprýskanou kopulí jakéhosi nesmyslného oblouku se v průvanu komíhala holá žárovka, zdi tohoto průchodu byly potažené plísní a křivolakými puklinami, pod nohama popraskaný zaneřáděný beton se špinavými stopami tisíců nohou a automobilových pneumatik. Vzadu se ozval tlumený dusot. Maxim se ohlédl — čtveřice s rukama v kapsách, kterou před chvílí minuli, je dobíhala, muži sípavě, trhaně oddechovali a v běhu vyplivovali ty svoje nechutné narkotické tyčinky… Rada přidušeně vykřikla, pustila jeho ruku a on měl pocit, že je tu strašně málo místa. Přitiskli ho ke zdi a ti muži ho těsně obstoupili: Rukou se ho zatím ani nedotkli, ještě je ani z těch kapes nevytáhli a dokonce se na něj vůbec nedívali — prostě stáli kolem něj, neumožňovali mu jediný pohyb a on přes jejich hlavy viděl, že dva další drží Radu, k níž už přistoupil kníráč, líně přehodil špacírku z pravé ruky do levé a stejně líně a bez zájmu ji uhodil do tváře.

Bylo to tak šílené a k neuvěření, že Maxim ztratil smysl pro realitu. V jeho vědomí se něco zlomilo. Lidé zmizeli. Zbyli tu jen dva — on a Rada — ostatní zmizeli. Místo nich v blátě nemotorně a příšerně přešlapovala hnusná a nebezpečná zvířata. Už nebylo město, nebyl průjezd s obloukem a žárovka nad hlavou — zbyl tu jen kraj neproniknutelných, neschůdných hor, země Oz na Pandoře, jeskyně, odporná past, kterou na něj připravily holé skvrnité opice, a do jeskyně lhostejně civěl rozmazaný žlutý měsíc, a bylo třeba se rvát, aby to přežil. A tak se začal rvát, jako se rval tenkrát na Pandoře.

Čas poslušně přibrzdil svůj běh, vteřiny se natáhly donekonečna a v průběhu každé z nich se dalo učinit plno nejrůznějších pohybů, zasadit spoustu úderů a vidět všechny útočníky najednou. Byly nemotorné, ty opice, zvykly si mít co do činění se sobě podobnými šelmami, a nejspíš si prostě ani nestačily uvědomit, že tentokrát volily nesprávně, že nejlepší by bývalo rychle utéct, ale ony se také pokoušely rvát… Maxim popadl další zvíře za spodní čelist, jediným rázem vyvrátil poddajnou hlavu dozadu a hranou dlaně udeřil do bledého pulsujícího krku, okamžitě se otáčel k dalšímu, uchopil, trhl a sekl a zase uchopil, trhl a sekl — v mračnu páchnoucího dravého dechu, v dunivém tichu jeskyně, ve žlutavé uslzené polotmě — a špinavé křivé spáry zasáhly jeho krk, a sklouzly, žluté tesáky se mu zahryzly hluboko do ramene, a sklouzly taky… Kolem nestál už nikdo a k východu z jeskyně spěchal vůdce s obuchem, protože jako všichni vůdci se mohl pochlubit nejrychlejší reakcí; proto také první pochopil, co se to tady odehrává. A Maximovi přišlo na okamžik líto, jak šnečí je ta jeho rychlá reakce — vteřiny se vlekly stále pomaleji a rychlonohý vůdce se plazil co noha nohu mine — a Maxim proklouzl mezi vteřinami, dostihl ho, ještě v pohybu ho jediným seknutím srazil a okamžitě ustal… Čas znovu získal normální rytmus, jeskyně se proměnila v oblouk, měsíc v žárovku a země Oz na Pandoře se znovu stala nepochopitelným městem na nepochopitelné planetě, mnohem nepochopitelnější než Pandora.