Zakrátko už vozovku obstoupily domy. Automobil se přihnal do města a Fank byl nucen prudce zvolnit.

Ulice byly zbytečně úzké a doslova ucpané kočáry. Fankův vůz, svíraný ze všech stran nejrůznějšími povozy, vozidly a mechanismy, se sotva plazil. Před nimi až někam do polou nebe vyrostla zadní stěna skříňového návěsu, pokrytá neforemnými pestrobarevnými nápisy s hrubými kresbami lidí a zvířat. Vlevo vedle nich se stejnou rychlostí sunuly dva osobní vozy stejné jako ten jejich, nacpané živě gestikulujícími muži a ženami. Krásnými, nápadnými ženami, kam se na ně hrabe taková Ryba. Ještě dál vlevo kovově hřmotila jediným mamutím kolem jakási místní varianta gyromatu, co chvíli chrlící modré a zelené jiskry a k prasknutí přecpaná cestujícími. Vpravo byl chodník, mrtvý pás asfaltu, po němž vozidla nesmějí jezdit. Po chodníku kráčely husté proudy lidí, oblečených do podivného šatstva fialových a černých odstínů, kteří do sebe vráželi, snažili se jeden druhého předehnat, obratně se navzájem vyhýbali, ti dravější se tlačili jedním ramenem dopředu, co chvíli vbíhali do otevřených, jasně osvětlených dveří a mísili se s davy, které kypěly a přelévaly se za velikánskými opocenými skly, místy se v ulicích najednou shlukli a vyvolávali dopravní zácpy a zmatek, natahovali krky a někam zvědavě nakukovali. Byly tu spousty hubených a bledých tváří, nápadně připomínajících Rybinu; skoro všichni byli oškliví, zbytečně a nezdravě vyschlí, příliš bledí, nevzhlední a hranatí. Přesto působili dojmem lidí spokojených — často a ochotně se smáli, chovali se nenuceně, oči se jim leskly a všude se ozývaly zvučné, vzrušené hlasy. Nejspíš ten svět přece jen bude uspořádán poměrně slušně, pomyslel si Maxim. Domy vypadají vcelku optimisticky — do pošmourného dne téměř všechna okna svítí, takže nedostatkem elektrické energie tu rozhodně netrpí. Nad střechami převesele mihotají barevná světla, ulice jsou umetené a čistě opláchnuté, téměř všichni obyvatelé úpravně oblečení, a pokud jde o ty strhané tváře — inu což, svět je to asi chudý, ne zcela zdravý, ale přesto se, alespoň na první pohled, zdá být vcelku úspěšný.

Najednou se v ulici něco změnilo. Ozvaly se exaltované výkřiky. Nějaký člověk se sápal na prosklený pouliční stánek, pověsil se za střechu, volnou rukou energicky zamával a začal něco volat. Dav na chodníku se rozezpíval. Lidi zastavovali, snímali čapky a klobouky, příšerně poulili oči a zpívali, řvali do úplného ochraptění a pozvedali úzké obličeje k obrovským nápisům v různých barvách, které se rozhořely napříč nad vozovkou.

»Massarakš!« zasyčel Fank a vůz zakličkoval. Maxim na něj pohlédl. Muže u volantu polila smrtelná bledost — najednou byl k nepoznání. Zakýval hlavou, s obtížemi odtrhl ruku od volantu a zděšeně se zadíval na hodinky.

»Massarakš…,« zasténal a z úst mu vylétlo ještě několik slov, z nichž Maxim zachytil už jen »nerozumím«.

Ohlédl se přes rameno a už znetvořená tvář ztratila i poslední zbytky původní podoby. Maxim se dozadu podíval také, ale nezjistil za vozem nic zvláštního. V závěsu za nimi se pohyboval uzavřený hranatý žlutý automobil.

Řev venku na ulici už byl téměř nesnesitelný, ale Maxim teď měl docela jiné starosti. Fank zjevně ztrácel vědomí, a jejich auto jelo stále dál; návěs před nimi zvolnil, rozsvítila se jeho jasná brzdová světla, pestře počmárané zadní čelo se najednou prudce přiblížilo, ozval se odporný skřípot, následovala dutá rána a zmuchlaná kapota se splašeně vzepjala.

»Fanku!« zvolal Maxim. »Fanku! To se nesmí!«

Fank bezvládně ležel s hlavou opřenou o loket, spočívající na oválném volantu a přervaně a hlasitě sténal. Kolem kvílely pneumatiky, provoz se zastavil a rozeřvaly se klaksony ostatních aut. Maxim popadl Fanka za rameno a zatřásl jím, pak toho nechal, otevřel dveře a vykřikl: »Sem! Je mu špatně!«

U auta už se seběhl zpívající, řvoucí a rámusící dav, lidé překotně mávali rukama, nad hlavami se míhaly zaťaté pěsti, desítky párů krví podlitých očí zběsile rotovaly v očních jamkách. Maxim zhola ničemu nerozuměl: Nevěděl, zda ty lidi tak rozhořčila jejich nehoda, zda mají z něčeho tak nezřízenou radost, či zda někomu hrozí. Křičet nemělo smysl, neslyšel vlastního slova, a tak se raději vrátil do vozu k Fankovi. Ten už byl zabořen v opěradle s hlavou nepřirozeně zvrácenou dozadu, ze všech sil si dlaněmi mnul spánky, tváře a temeno a na rtech mu bublaly sliny. Maxim pochopil, že jeho společníka sužuje nesnesitelná bolest, pevně ho uchopil za zápěstí a chvatně se soustředil, aby přelil jeho fyzické utrpení do sebe. Nebyl si jist, zda se to povede i s obyvatelem jiné planety, horečně pátral po příslušném nervovém kontaktu, ale nemohl ho najít, a vtom Fank navíc odtrhl dlaně od spánků a ze všech svých chabých sil začal Maxima odstrkovat a něco zoufale mumlat plačtivým hlasem. Maxim pochopil jen: »Běžte, běžte…« Bylo jasné, že Fank není při smyslech. To už se dvířka u volantu otevřela, do auta se vnořily dva rozpálené obličeje pod černými barety, zaleskly se řady kovových knoflíků — a hned nato popadla Maxima spousta tvrdých, pevných rukou za paže, za ramena a boky a za krk a ty ruce ho odtrhly od Fanka a vytáhly z vozu ven. Nebránil se, necítil v tom počínání hrozbu nebo zlý úmysl, spíš naopak. Už hluboko ve řvoucím davu ještě stačil zahlédnout, jak ti dva v baretech odvedli bolestí zkrouceného Fanka ke žlutému hranatému vozu a další tři černé barety mezitím odtlačovaly lidi s rukama nad hlavou, kteří se shlukli kolem havarované limuzíny. Pak odešli, vřeštící dav se neprodyšně semkl kolem vraku, ten se nemotorně zahýbal, nazvedl, obrátil se na bok a vzduchem se mihla pomalu se otáčející kola — a už leží střechou dolů, nějací dva na něj lezou, všichni ostatní křičí a zpívají a všechny zachvátilo horečnaté, šílené veselí.

Maxima zatlačili až k domovní zdi, přitiskli ho k mokrému výkladu, a když natáhl krk, uviděl přes hlavy davu, jak se žlutý hranatý automobil s měděným klapotem prodral záplavami chodců a aut a zmizel z dohledu.

Kapitola čtvrtá

Pozdě večer Maxim pochopil, že tohohle města má už po krk, že už tady nechce nic vidět, ale zato by něco snědl. Strávil celý den na nohou, nezvykle hodně toho zažil, téměř nic nepochopil, prostým poslechem se naučil několika dalším slovům a identifikoval několik písmen na vývěsních štítech a plakátech. Nešťastný případ s Fankem ho překvapil a vyvedl z konceptu, ale v podstatě byl nakonec spokojen, že je zase sám svým pánem. Měl samostatnost rád a po celou tu dobu, co seděl v Hrochově špatně větraném čtyřpatrovém termitišti, se mu nejvíc nedostávalo právě samostatnosti. Když si všechno promyslel, rozhodl se, že se na nějaký čas ztratí. Slušnost je slušnost, ale on potřebuje hlavně informace. Procedura kontaktu mezi civilizacemi je samo sebou věcí posvátnou, jenže lepší příležitost k získání nezávislých informací už se mu těžko naskytne…

Město jeho obrazotvornost ohromilo. Tisklo se k terénu, všechen pohyb se tu odehrával buď po zemi, nebo pod jejím povrchem; obrovské prostory mezi domy a nad domy zely prázdnotou, vydané napospas dýmu, dešti a mlze. Město bylo šedé, zakouřené, bezbarvé a všude, kam oko dohlédlo, únavně stejné — ne díky budovám, mezi nimiž se našly i velmi vzhledné stavby, ne pro jednotvárný kvas davů v ulicích, ani pro nezměrnou syrovost či pro podivuhodnou neživotnost záplav kamene a asfaltu — bylo stejné svou obecnou, nejobecnější, nejvlastnější podstatou. Podobalo se gigantickému hodinovému mechanismu, ve kterém není stejná ani jediná součástka, ale všechny ty součástky se stále pohybují, otáčejí, scházejí a zase rozcházejí v pravidelně se opakujícím, stejném, věčném rytmu, jehož změna může znamenat jedno jediné — poruchu, závadu, zástavu. Zvláštní, ničemu nepodobný, nevídaný svět! Patrně byl dosti složitý a řídil se mnoha zákony, ale jeden, ten nejzákladnější zákon, už Maxim odhalil: Dělej všechno, co dělají ostatní, a dělej to tak, jak to dělají oni. Poprvé v životě si přál být jako ostatní. Společně s ostatními se vevalil i do dunivě prázdných veřejných prostor pod špinavými střechami, společně s nimi tyto prostory opouštěl, společně s ostatními sjížděl pod zem, mačkal se do přeplněných elektrických vlaků, za nepředstavitelného lomozu a řinkotu se někam řítil, pak se proudem spěchajících nechal unášet zpátky na povrch, do neznámých ulic, které vypadaly naprosto stejně jako ty předešlé…