Maxim si hazuku u krku zapnul na jediný přeražený knoflík, posadil se ke stolu a pošťoural se dvourohou vidličkou ve snídani. Následoval obvyklý dialog:

»Nechci. To se nemusí.«

»To se musí. Jídlo. Snídaně.«

»Nechci snídani. Není dobrá.«

»Snídaně se musí. Je dobrá.«

»Rybo,« pronesl Maxim procítěně. »Vy jste kruťas. Dostat se vy ke mně na Zemi, třeba bych se samou snahou přerazil, ale rozhodně bych pro vás sehnal něco, co vám bude chutnat.«

»Nerozumím,« odtušila bez jakéhokoli výrazu. »Co je to ryba?«

Maxim s odporem rozžvýkal tučné sousto, sáhl po papíru a nakreslil jí cejna en face. Pozorně obrázek prostudovala a strčila si ho do kapsy pláště. Všechny Maximovy kresby si brala a někam je odnášela… Maxim kreslil hodně, ochotně a rád: ve volném čase a v nocí, když nemohl spát, tu nebylo naprosto co dělat. Kreslil zvířata, lidi, rýsoval tabulky a diagramy, reprodukoval anatomické řezy. Maloval profesora Megu jako hrocha nebo hrochy s podobou profesora Megu, překresloval univerzální tabulky linkosu, schémata strojů a diagramy historických posloupností; počmáral spousty papíru, které beze zbytku mizely v Rybině kapse bez jakýchkoli zřejmých následků pro další vývoj kontaktu. Profesor Megu alias Hroch měl svou metodu a zřejmě se jí nehodlal vzdát.

Univerzální tabulka linkosu, jejímž důkladným prostudováním by měl každý kontakt začít, Hrocha naprosto nezajímala. Místnímu jazyku přivandrovalce učila jedině Ryba, a i to jen pro zjednodušení styku s ním — aby mu mohla sdělit, že si má zavírat okno a nemá chodit bez hazuky. Odborníci pro kontakty nebyli podle všech známek povoláni vůbec. Maximem se zabýval jedině a výhradně Hroch.

Pravda, měl k dispozici dosti výkonnou výzkumnou mentoskopickou aparaturu a Maxim trávil ve snímacím křesle čtrnáct až šestnáct hodin denně. Hrochův mentoskop opravdu nebyl špatný. Dovoloval proniknout poměrně hluboko do vzpomínek a mohl se pochlubit skutečně slušnou rozlišovací schopností. Má-li někdo k dispozici takový přístroj, obejde se nakonec i bez znalosti jazyka. Hroch ovšem s mentoskopem pracoval prazvláštně. Demonstrovat své mentogramy kategoricky a dokonce s jistým pohoršením odmítal, zatímco s Maximovými nakládal přinejmenším svérázně. Maxim si připravil komplexní program vzpomínek, který by zdejší civilizaci měly poskytnout dostatečně úplnou představu o sociálním, ekonomickém a kulturním životě Země. Jenže mentogramy tohoto druhu v Hrochovi nevyvolávaly žádné nadšení. Vraštil obličej, nespokojeně mručel, pořád někam odcházel nebo někam telefonoval nebo se posadil ke stolu a monotónně plísnil svého asistenta, co chvíli prokládaje své promluvy šťavnatým slůvkem »massarakš«. Zato když Maxim na obrazovce přivedl k výbuchu ledovec, který věznil loď, když scorcherem rozsápal pancéřovaného vlka na kousky nebo odebral expresní laboratoř z chapadel obří hloupé pseudochobotnice, Hrocha by od obrazovky nedostal ani párem volů. Tiše pištěl, radostně se pleskal po pleši a příšerně řval na zmořeného asistenta, který dohlížel na záznam všech obrazů. Průběh chromosférické protuberance profesora uváděl do takové euforie, jako by nikdy v životě nic podobného neviděl, a velice se mu líbily i milostné scény, které si Maxim vypůjčil hlavně z filmů — to proto, aby zdejšímu obyvatelstvu poskytl alespoň základní představu o citovém životě pozemšťanů.

Tak bizarní vztah k nabízenému materiálu Maxima přiměl k velmi smutným úvahám. Dospíval k dojmu, že Hroch není žádný profesor, ale normální inženýr mentoskopista, který jen připravuje materiál pro skutečné odborníky na kontakty s mimoplanetárními civilizacemi, s nimiž se Maxim teprve setká, jenže zatím není známo, kdy k něčemu takovému dojde. Z toho všeho vyplývalo, že Hroch je duch značně primitivní, něco jako kluk, kterého ve Vojně a míru zajímají jen bitevní scény. Maxima to uráželo, reprezentoval tu Zemi, předváděl ji a — o tom není sporu — měl plné právo očekávat nějakého serióznějšího partnera.

Pravda, dalo se předpokládat, že tenhle svět leží na křižovatce neznámých mezihvězdných tras a návštěvníci z vesmíru tu nejsou žádnou zvláštností. Že jsou naopak záležitostí natolik všední, že kvůli každému dalšímu už se tu nezřizují zvláštní autoritativní komise a tento svět se prostě omezí na to, že z nich jen vytěží veškeré užitečné informace. Pro tento předpoklad mluvila operativnost, s jakou lidé se světlými knoflíky, jasní neodborníci, situaci racionálně zvážili a bez zbytečných citoslovečných výlevů ho odeslali přímo na místo určení. Nebo tu třeba nějací nehumanoidi, kteří sem přicestovali před ním, zanechali tak špatný dojem, že domorodci se teď ke všemu mimoplanetárnímu chovají s oprávněnou nedůvěrou; pak by ovšem pobíhání kolem mentoskopu, jemuž se tak horlivě věnuje profesor Hroch, bylo jen předstíráním kontaktu a zabíjením času, dokud neznámá vyšší instance nerozhodne o jeho dalším osudu.

Tak či onak jsem na tom bídně, uzavřel v duchu Maxim a div se neudávil posledním soustem snídaně. Musím se co nejrychleji naučit jazyk, pak se všechno vysvětlí…

»Dobře,« řekla Ryba. »Pojďme…«

Maxim si povzdechl a vstal. Vyšli na chodbu. Byla dlouhá, špinavě modrá, po pravé i levé straně se táhly řady zamčených dveří, přesně takových jako ty od Maximova pokoje. Maxim tu nikdy nikoho nepotkal, ale asi dvakrát slyšel zeza dveří podivné, vzrušené hlasy. Možná také izolace pro návštěvníky z vesmíru, kteří čekali, až o nich bude rozhodnuto.

Ryba, vzpřímená jako svíce, kráčela širokým mužským krokem před ním a Maximovi jí najednou bylo strašně líto. Tahle země patrně ještě neznala průmysl krásy, a tak byla chudinka Ryba vydána sama sobě napospas… S řídkými bezbarvými vlásky, které se plazily zpod bílého čepečku, s obrovskými lopatkami, zvedajícími na plášti dva ostré hrbolky a s nestvůrně tenkýma nožkama se ani člověk dost dobře nemůže cítit na výši — maximálně tak před vetřelci z cizích světů, pokud možno nehumanoidy. Profesorův asistent se k ní choval přezíravě, zatímco Hroch sám ji prakticky neregistroval a obvykle ji oslovoval jakýmsi »ýýý«, což v jeho mluvě zřejmě odpovídalo interkosmickému »ééé…« Maxim si vzpomněl na svůj ne právě nejněžnější vztah k ní a zahlodala v něm výčitka. Dohnal ji, pohladil po kostnatém rameni a řekl:

»Nolu je pašák, hezká.«

Zvedla k němu suchou tvář a v tu chvílí se jako ještě nikdy podobala překvapenému cejnu en face. Shodila jeho ruku ze svého ramene, nachmuřila sotva patrné obočí a přísně prohlásila:

»Maxim ošklivý. Muž. Žena. To se nesmí.«

Maxim schlíple zvolnil a zase se držel pár kroků za ní.

Tak došli až na konec chodby. Ryba strčila do dveří a ocitli se ve velké světlé místnosti, které Maxim v duchu říkal přijímací salón. Okna tu byla nevkusně dekorovaná pravoúhlou mříží ze silných ocelových prutů; vysoké čalouněné dveře vedly do Hrochovy laboratoře a před těmito dveřmi vždy bůhvíproč seděli dva nápadně urostlí nepříliš čiperní domorodci, kteří neodpovídali na pozdrav a nalézali se ve stavu jakéhosi trvalého transu.

Ryba jako vždy hned šla do laboratoře a Maxima nechala v předpokoji. Maxim jako vždy pozdravil a jako vždy se odpovědi nedočkal. Dveře do laboratoře zůstaly pootevřené, zazníval odtud zvučný podrážděný Hrochův hlas a jasné cvakání běžícího mentoskopu. Maxim přistoupil k oknu a zatím sledoval mlhavou vlhkou scenérií, lesnatou krajinu, rozťatou stuhou dálnice, vysokou kovovou věž, v mlze sotva viditelnou, ale rychle ho to přestalo bavit, a tak nečekal, až ho někdo vyzve, a vstoupil do laboratoře.

Jako obvykle to tu příjemně vonělo ozónem, mihotaly kontrolní monitory, plešatý utrápený asistent s nezapamatovatelným jménem a přezdívkou Lustr se tvářil, že seřizuje aparaturu, a se zájmem sledoval kravál. V laboratoři se totiž právě odehrával kravál.

V Hrochově křesle za Hrochovým stolem seděl neznámý člověk s hranatým oloupaným obličejem a rudýma zateklýma očima. Hroch se před ním rozkročil v lehkém předklonu a s rukama v bok. Řval. Krk měl šedavý, lysina plápolala nachem podvečerních červánků a z úst do všech stran odstřikovaly sliny.