Všechno se nevyřeší naráz, bude to dlouho trvat…“

„Bude to trvat věčně,“ podotkl starý muž. „Podle jakéhokoliv náboženství… Věčně!“

„Náboženství s tím nemá nic společného,“ namítl Andrej.

„I teď si to myslíte?“ užasl ten druhý.

„Samozřejmě. Vždycky jsem si to myslel.“

„Dobrá, tak toho necháme. Experiment je prostě Experiment… Hodně lidí se tady takhle utěšuje. Skoro všichni. Vidíte, žádné náboženství tohle vlastně nevzalo v úvahu…, ale to je zas o něčem jiném… Proč dokonce i tady nám byla ponechána vlastní vůle? Člověk by řekl, že v říši absolutního zla, v říši, která má ve štítu napsáno ‚Zanech všech svých nadějí‘…“

Andrej čekal, co ten člověk řekne dál, ale nedočkal se. Tak tedy promluvil sám: „Vy ale máte o tom všem tady divné představy! Tady není žádná říše absolutního zla! Spíš tu vznikl chaos a my jsme povinni to tu dát do pořádku.

A bez vlastní vůle by se nám to nemohlo podařit!“

„To je zajímavá myšlenka,“ řekl přemítavě starý muž. „Tohle mě nikdy nenapadlo. Takže vy si myslíte, že ještě máme určitou šanci? Že jsme něco jako trestný oddíl… a své vlastní hříchy máme smýt i svou vlastní krví v přední linii odvěkého boje dobra se zlem?“

„Co pořád máte s tím zlem?“ namítl Andrej poněkud podrážděně. „Zlo — to je něco cílevědomého…“

„Vy jste manicheista,“ přerušil ho muž.

„Já jsem moderní člověk,“ odsekl teď už zlostně Andrej. A najednou v sobě pocítil neobvyklý příliv víry a přesvědčení: „Zlo je vždycky konkrétní.

Neexistuje zlo jako takové. Tady je to ovšem trochu promíchané, protože to je… Experiment. Teď se tu objevil chaos. Buď si s ním neporadíme — a vrátíme se k tomu, co bylo v předchozím světě… k třídnímu rozdělení atakdále…, anebo ten chaos zvládnem a přetvoříme ho v nové, dobré lidské vztahy, v novou, dokonalou společnost…, prostě v komunismus.“

Starý muž ohromeně mlčel. Potom konečně užasle pronesl: „No tohle…! Koho by to napadlo? To snad… Komunistická propaganda?

Tady? To dokonce není ani schizma, to je…,“ pak se odmlčel a nakonec dodal: „Konečně… ideje komunismu jsou shodné s idejemi raného křesťanství.“

„To není pravda,“ vyjel Andrej. „To si vymysleli flanďáci. Rané křesťanství — to je ideologie smíření, ideologie otroctví! My jsme ale buřiči!

My to tu všechno předěláme a pak se zase vrátíme tam… do tamtoho světa a uděláme to tam podle tohohle vzoru!“

„Vy jste Lucifer!“ pronesl s posvátnou hrůzou stařík. „Nesmiřitelný. Vy jste se nepoddal.“

Andrej si opatrně obrátil kapesník chladnou stranou k rozbitému čelu a podezíravě se na svého souseda podíval.

„Lucifer? Hm… A kdopak jste vy?“

„Já… jsem nula,“ odpověděl krátce starý muž.

„Hm…“ K tomu se nedalo nic říct.

„Jsem… nikdo,“ pokračoval však soused. „Nic jsem neznamenal tam, nic neznamenám ani tady.“ Znovu se odmlčel. „Zasel jste do mě naději,“

prohlásil najednou. „Věřte mi! Vy si ani neumíte představit, jak zvláštní… jak radostné to je… poslouchat vás. Máte pravdu! Jestliže je nám ponechána vlastní vůle, tak proč bychom měli být odsouzeni ke smíření, ke snášení muk… Ne, tohle setkání s vámi musím považovat za nejdůležitější epizodu z celé doby mého pobytu tady…“

Andrej si ho podezíravě, pozorně prohlížel. Ten starý mizera se mu vysmívá!

A nebo že by… Je to určitě někdo ze synagogy. No ano: synagoga!

„Promiňte,“ zeptal se Andrej rádoby přátelsky, „sedíte tu už dlouho?“

„Ani ne. Nejdřív jsem seděl na sedátku támhle v tom průchodu. Je tam takové sedátko… A když Dům odešel, sedl jsem si sem, na lavičku.“

„Aha… Takže jste viděl Červený dům.“

„Samozřejmě,“ pronesl vážně starý muž. „Byl tady. To se nedalo přehlídnout.

Seděl jsem, poslouchal jsem hudbu… a plakal jsem.“

„Plakal jste,“ zopakoval Andrej a zoufale se snažil všechno pochopit.

„Řekněte… vy jste Žid?“

Starý muž sebou trhl: „Proboha — ne! Co to je za otázku? Já jsem katolík, ale bohužel nepříliš hodný syn římskokatolické církve. Samozřejmě nic nemám proti judaismu, ale… Proč jste se na to zeptal?“

„Jen tak,“ uhnul Andrej. „Takže k synagoze nemáte žádný vztah?“ „To prosím ne… Pokud ovšem nepočítáte to, že často sedávám v tomhle parčíku… On sem totiž někdy chodí i zřízenec ze synagogy a…“ Starý muž se nejistě zahihňal. „Vedeme spolu náboženské disputace.“

„A co Červený dům?“ zeptal se Andrej — a bolestí, která mu pronikala lebkou, přivřel oči.

„Dům? No… když sem přijde Dům, tak tu pochopitelně sedět nemůžeme.

Musíme počkat, až zase odejde.“

„To znamená, že jste ho dneska neviděl poprvé?“

„Samozřejmě že ne. Málokdy se stane, že v noci nepřijde. Ale je pravda, že dneska tu byl déle než jindy.“

„Počkejte,“ řekl Andrej, „vy víte, co to je za budovu?“

„Dům není možné nepoznat,“ zašeptal starý muž. „Dřív — ještě v předchozím životě — jsem několikrát viděl jeho zobrazení a popisy. Podrobně se o něm mluví ve Zjevení svatého Antonína. Ten text sice není kanonizován, ale teď… my katolíci… Zkrátka jsem to četl: ‚A ještě zjevil se mi dům, živý a chodící, s pohyby velice podivnými. A když jsem do něj okny pohlédl, uzřel jsem lidské postavy, které se procházely jeho pokoji, spaly a jedly…‘ Možná to není přesný citát, ale nějak tak to bude. A potom ještě samozřejmě Hieronymus Bosch! Já osobně bych ho nazval svatým, jsem mu v mnohém zavázán, protože mi poskytl průpravu k pochopení tady toho všeho…,“ rozmáchl se kolem sebe. „Jeho vynikající obrazy… Byl sem zcela jistě Pánem seslán. A Dante také… Jen tak mimochodem, existuje jistý rukopis, který je Dantovi připisován, a v něm se také připomíná tento Dům. Jak to jenom je…?“ Starý muž zavřel oči a roztaženými prsty si sevřel lebku. ‚Tu souputník můj napřáhl svou paži, vyschlou a kostlivou…‘ Ne, to není ono… ‚A zkrvavených nahých těl změť v temných komnatách…‘»

„Počkejte,“ přerušil ho Andrej a přejel si jazykem suché rty. „Co mi to tu vykládáte? Co s tím má společného svatý Antonín a Dante? Co tím chcete říct?“

Muž se na něho překvapeně podíval: „Co bych měl chtít? Nic! Zeptal jste se mě na Dům, tak se snažím odpovědět… Samozřejmě děkuji Bohu za to, že ve své moudrosti a nekonečné dobrotě mi dal ještě v předchozím mém životě prohlédnout, abych byl připraven. S mnohým se tu teď setkávám a srdce se mi svírá, když myslím na druhé, kteří sem přišli, aniž pochopili, a není ani v jejich silách, aby chápali, kde se to octli. Strašlivé nepochopení jsoucna a strašlivé vzpomínky na vlastní hříchy… Možná že v tom je také veliká moudrost Páně: věčné vědomí vlastních hříchů bez poznání možnosti jejich odčinění… Tak například vy, mladíku! Za co vás Pán uvrhl do této propasti?“ „Já vůbec nechápu, o čem to mluvíte,“ zabrebtal Andrej a v duchu k tomu dodal: No, ti nám tu opravdu ještě ke všemu chyběli… Náboženští blouznivci!

„Jen se za to nestyďte,“ řekl muž dobromyslně. „Tady nemá smysl něco skrývat, protože soud nad vámi už se konal… Já například jsem se prohřešil na svém národu. Byl jsem zrádce, udavač… a viděl jsem ty, které mučili a ubíjeli, protože jsem je vydal do rukou satanova služebníka. Pověsili mě ve čtyřicátém čtvrtém roce.“ Stařec se odmlčel, ale pak se zeptal: „A kdypak jste umřel vy?“

„Já jsem neumřel,“ vypáčil ze sebe ztuhlý Andrej.

Starý muž s úsměvem přikývl: „Ano, mnozí si to o sobě myslí. Jenže nemají pravdu. Z historie jsou sice známy případy, že živí lidé se dočkali nanebevzetí, ale nikdo nikdy neslyšel o tom, že by se někdo zaživa dostal do pekla.“

Andrej mu užasle naslouchal a celý popletený na něj zíral.

„Prostě jste to zapomněl,“ pokračoval starý muž. „Byla válka, ve městě padaly bomby — a vy jste utíkal do krytu. A najednou: rána, bolest a všechno zmizelo. A pak k vám laskavě a krásně promluvil anděl… a vy jste se octl tady…“ Znovu chápavě přikývl a vyšpulil rty. „Ano, určitě právě takhle se rodí pocit, že člověk všechno činí z vlastní vůle. Teď jsem to pochopil: jde prostě o setrvačnost! Mladíku, chápete? Je to setrvačnost! Mluvil jste tak přesvědčivě, že jste mě dokonce zmátl. Zvládnutí chaosu, nový svět… To všechno říkáte jen ze setrvačnosti, prostě to ve vás přetrvává, ale časem to přejde. Nezapomeňte, že peklo je věčné a návratu z něho není. A vy jste teprve v kruhu prvním…“