Ani já ne, řekl si Andrej. Přišly jen dva dopisy. Jeden mámě a jeden mně. Máma dostala oznámení: „Váš syn Sergej Michajlovič Voronin padl na poli cti a slávy při plnění vojenských povinností.“ Stalo se to v Koreji.

Pod růžovou akvarelovou oblohou Koreje, kde si velký stratég poprvé vyzkoušel své síly v boji s americkým imperialismem. Hrál tam svou hru… A Serjoža tam zůstal i s celou svou sbírkou vojenských řádů a vyznamenání… Nechci! řekl si teď Andrej, nechci už dál hrát. Možná že to tak musí být, že bez hry to prostě v životě nejde. Možná. Nejspíš to tak bude… Jenže já nemůžu. Nedokážu to a nechci se to učit. No — co se dá dělat, pomyslel si hořce, jsem prostě špatný voják. Nebo by se dalo říct, že jsem prostě jen voják… Obyčejný voják, který nemá vlastní úsudek, a proto musí slepě poslouchat. Nejsem žádný partner nebo spojenec velikého stratéga! Jsem maličký šroubeček v jeho obrovitém stroji a moje místo není u hracího stolku při téhle podivné hře. Moje místo je vedle Wanga, Jury, Selmy… Jsem nevýznamný astronom, který toho zatím moc nedokázal — a kdybych se teď mohl zabývat výzkumem mezihvězdné hmoty — už to by mělo pro mě ohromný význam… A najednou si uvědomil, že už není astronom, že teď je vyšetřovatel a že dosáhl velkého úspěchu, který teď může docela dobře dát na papír: Vyšetřovatel Voronin po speciální přípravě s použitím zvláštního metodického postupu zaměřil místo, na kterém se tajemný Červený dům v danou chvíli nacházel, pronikl do něj, odhalil jeho děsivá tajemství a vytvořil všechny předpoklady pro to, aby tento negativní jev naší společnosti mohl být odstraněn… Vzepřel se rukama o schod a posunul se níž. Jestli se teď vrátím k šachovnici, už se odtud nedostanu, řekl si. Dům mě spolkne. Je to jasné — už spoustu lidí spolkl, to je svědecky doloženo. Jenže nejde jen o to! Důležité je, abych se teď vrátil do své kanceláře a celou tuhle věc dořešil. Je to moje povinnost. A já ji musím splnit. Všechno ostatní… jsou přeludy… Popolezl ještě o dva schody dolů. Přeludy musí stranou, je třeba se vrátit ke skutečnosti. Tohle všechno tady… to se neděje jen tak, nějakou náhodou!

Tady je všechno promyšlené. Tohle je ten pravý, obludný „Iluzion“, vytvořený provokatéry, kteří chtějí narušit víru v konečné vítězství, rozložit morálku a zbavit lidi pocitu odpovědnosti. A taky není náhoda, že z jedné strany Červeného domu stojí ten hrozný biograf „Nový Iluzion“! Nový…!

Na pornografii přece není nic nového, ale on je „nový“! Jasně… A copak stojí z druhé strany? Synagoga!

Bleskově sjel po schodech až dolů a doběhl ke dveřím, na kterých byl nápis „Východ“. A ve chvíli, kdy bral za kliku, kdy vkládal do otevření veškerou svou sílu, protože musel překonat odpor silného vrzajícího péra, náhle pochopil, co společného měli v očích všichni ti, kteří se na něj tam nahoře upřeně dívali. Byla to výčitka. Věděli, že se nevrátí. Jeho to zatím ještě ani nenapadlo, ale oni už to přesně věděli… Vyřítil se na ulici a s rozkoší zhluboka nabral do plic studený, provlhlý vzduch. Srdce se mu zachvělo radostí, když se rozhlédl a uviděl, že všechno je tu jako prve: kolem mlha — a naproti, velice blízko, motocykl se sajdkárem a s policistou, který za řídítky, s límcem ohrnutým až nad uši, zjevně usnul. Chrápe, tlusťoch jeden, pomyslel si Andrej.

A náhle se v něm ozval jakýsi vnitřní hlas. Velice hlasitě pronesl jediné slovo: „Čas!“ A Andrejovi se podlomila kolena, samým zoufalstvím mu bylo do pláče, protože teprve teď si vzpomněl na nejdůležitější, nejhroznější pravidlo hry. Pravidlo stanovené právě kvůli takovým lemplům a fajnovkám, jako je on… Kdo odejde ze hry, vzdal. A kdo hru vzdal, ztratil všechny své figury.

Vykřikl: „To ne!“ a znovu sáhl po mosazné klice. Bylo ale pozdě. Dům se vzdaloval. Pomalu se odsouval do neproniknutelné tmy vzadu za synagogou a biografem. Všechno v něm rachotilo a skřípělo, skla oken se třásla, trámy sténaly. Ze střechy se utrhla taška a rozbila se o schod.

Andrej se však stačil pověsit na kliku a ze všech sil s ní lomcoval. Zdálo se, že s dřevěnými dveřmi srostla. Dům ustupoval stále rychleji, Andrej už musel utíkat, visel na něm jako na odjíždějícím vlaku, trhal klikou, rval ji dolů, ale najednou o něco zakopl, upadl, jeho křečovitě sevřené prsty sjely po zdobené mosazi — a on se o něco udeřil přímo do hlavy. Bylo to velice bolestivé. Zajiskřilo se mu před očima, měl pocit, že mu praskla lebka.

Stačil ještě zahlédnout, že Dům postupně zhasíná všechna svá okna a mizí za synagogou. Pak ale znovu vyhlédla poslední dvě osvětlená okna, jako by se Dům chtěl naposledy na Andreje podívat, ale i ta zhasla — a všude byla jen tma.

Kapitola 3

Seděl na lavičce před ohavnou betonovou číší vodotrysku a tiskl si mokrý, teď už zteplalý kapesník k pořádné, i na omak děsivé bouli nad pravým okem. Skoro neviděl a hlava ho bolela, jako by měl otřes mozku, odřená kolena pálila, jen loket, do kterého se uhodil, o sobě zatím nedával znát — jako by Andrejovi vůbec nepatřil. Možná že to takhle je lepší, napadlo ho.

Tohle přinášelo do situace, kterou Andrej prožil, tvrdý realismus: žádný Červený dům, žádný veliký stratég, ani veliká temná louže pod stolkem, ani šachy a zrada, nic takového… Člověk prostě ve tmě může zakopnout o tuhletu nízkou betonovou zídku téhleté pitomé betonové číše a prásknout sebou, celý se odřít a ještě si narazit zpitomělou hlavu… Andrej samozřejmě moc dobře věděl, že takhle jednoduše se to vysvětlit nedá, ale byl by rád, kdyby to šlo. Prostě ve tmě narazil, prostě sebou prásknul… Dokonce by to mohlo být i k smíchu a nebyl by v tom žádný problém. Jenže — co teď? Pokoušel se dát myšlenky dohromady: Tak dobře, našel Červený dům, byl v něm a na vlastní oči všechno viděl. A co dál?

Jen ať se mu teď někdo pokusí blbnout hlavu… jeho chudinku potlučenou hlavu!.. nějakými žvásty, mýty a dalšími propagandistickými nesmysly!

Jen ať se někdo… Ale ne! Vždyť on sám, dá se říct, blbnul ostatním hlavu!

Musí dát okamžitě propustit toho… Na co že to hraje…? Na flétnu…? To bych ale chtěl vědět, jestli ta Ella taky hrála šachy! Sakra, ta hlava tolik bolí!

Kapesník už byl úplně teplý. Andrej s hekáním povstal a dokulhal k vodotrysku.

Znovu si kapesník namočil v ledové vodě. V hlavě mu bušilo, jako by se z ní někdo dobýval ven: Tady máš ten mýtus! Přelud, viď? Vyždímal kapesník a přitiskl si ho na bouli. Pak pohlédl k chodníku. Při jeho okraji tam jako dřív stál motocykl se sajdkárem a policista za řídítky podřimoval.

Špekoun jeden uchrápanej, pomyslel si naštvaně Andrej. Je přece ve službě! Proč jsem ho vůbec bral s sebou? Aby tu chrápal? Stokrát mě tu mohli vzít po palici…! A tenhleten dobytek, až by se prospal, ohlásil by ráno na prokuratuře, jako by se nechumelilo: Pan vyšetřovatel se šel v noci podívat do Červeného domu. Vstoupil do budovy — a už se neukázal… Andrej si s chutí představil, jak by teď bylo krásné nabrat plný kbelík ledové vody a tomu špekounovi hnusnému to všechno vylít za krk. Ten by ječel! Andrej si vzpomněl, jak se jednou s kamarády na jakémsi soustředění bavili: Když někdo tvrdě usnul, udělali na provázku očko, a tím provlékli pýchu jeho mužství. Na provázek přivázali tkaničku od boty — a tu botu položili dotyčnému na obličej. Ten ji pochopitelně ze spaní odhodil… To tedy byla legrace! Andrej se vrátil na lavičku a zjistil, že má společníka. Seděl tam jakýsi drobný, hubeňoučký človíček. Byl celý v černém, dokonce i košili měl černou. Na zkřížených nohou mu ležel staromódní tvrďák. Vypadal na službu ze synagogy. Andrej ztěžka usedl vedle něj a opatrně si přes mokrý kapesník ohmatal bouli.

„Tak to by bylo…,“ pronesl mužíček vysokým stařeckým hláskem. „Co ale bude dál?“

„Nic zvláštního,“ odpověděl Andrej. „Všechny si je podáme. Já to tak nenechám.“

„A potom?“

Andrej chvíli přemýšlel.

„Nevím. Možná se objeví něco jiného. Experiment je Experiment.