„To… myslíte vážně?“ Andrejovi přeskočil hlas.

„Ale vždyť vy to všechno víte sám,“ řekl laskavě stařec. „Vy to moc dobře víte! Jenže… vy jste ateista, mladíku, a nechcete si přiznat, že jste se celý svůj život — třebaže nedlouhý — mýlil. Vaši nevzdělaní a pomýlení učitelé vám říkali, že vaší budoucností je nicota a tlení, že nepřijde žádné účtování za to, čeho se ve svém životě dopouštíte. A vy jste tyto ubohé ideje bral za své, protože se vám jevily jako zcela jasné a prosté — a především proto, že jste byl velice mladý, vaše tělo bylo zdravé a smrt pro vás byla dalekým abstraktem. Jestliže jste se dopustil něčeho zlého, doufal jste, že uniknete trestu, protože trestat vás přece mohli jen takoví lidé, jakým jste byl i vy. A jestliže se vám podařilo udělat něco dobrého, očekával jste za to patřičnou odměnu. Bylo to směšné. Vy to teď samozřejmě chápete, já to na vás vidím…“ Starý muž se najednou zasmál: „V ilegalitě jsem se seznámil s jedním inženýrem. Byl to materialista a často jsme vedli spory kvůli záhrobnímu životu. Bože, jak ten se mi posmíval! ‚Tatíku,‘ říkával mi, ‚až se potkáme v ráji, tak tyhle hloupý hádky skončíme…‘ A víte, že ho tu pořád hledám — a on tu není? Možná že měl pravdu, i když to říkal z legrace. Možná že je doopravdy v ráji…, že se tam dostal jako mučedník.

Jeho smrt byla totiž opravdu mučednická… No — a já jsem tady…“

„A hele… Noční disputace o životě a smrti?“ zakvákal najednou Andrejovi za uchem známý hlas a s lavičkou to zatřáslo. Icik Kacman — jako vždycky celý uválený a rozcuchaný — sebou plácl vedle Andreje. Levačkou svíral obrovskou světlou aktovku a pravačkou si podle svého zvyku začal okamžitě oštipovat svou bradavičku. A jako vždycky vypadal velice nadšeně.

Andrej prohodil — a snažil se, aby to znělo co nejlhostejněji: „Tadyhleten starý pán se domnívá, že se nacházíme v pekle.“

„Starý pán má absolutní pravdu,“ odpověděl okamžitě Icik a zahihňal se. „A jestli to náhodou není peklo, tak se mu to tady ve všem podobá. Ale, pane Stupalski, vy jste přece v mé předchozí životní kariéře nenašel žádné takové provinění, za které bych sem měl být uvržen, viďte? Dokonce jsem nebyl ani cizoložník, tak jsem byl hloupý…!“

„Pane Kacmane,“ podotkl stařík, „já zcela připouštím, že vy sám o svém osudném hříchu nevíte!“

„Jo, to je možný,“ souhlasil okamžitě Icik. A pak se obrátil k Andrejovi: „Jak tak na tebe koukám…, ty jsi byl v Červeným domě! Jaký to tam bylo?“

A v té chvíli se Andrej definitivně vzpamatoval. Jako by praskla a roztála ona lepkavá bublina přeludů… Bolest hlavy se vytratila a Andrej všechno kolem sebe uviděl zcela jasnýma očima. V Hlavní ulici už nebyla mlha a policista nepospával za řídítky motocyklu, naopak — přecházel po chodníku, kouřil a vrhal kradmé pohledy k lavičce. Panebože, užasl sám nad sebou Andrej, co tu dělám? Vždyť já jsem přece vyšetřovatel, čas běží — a já tu žvaním s nějakým náboženským cvokem… A teď ještě ten Kacman… Kacman! Kde se tu vzal?

„Jak to víš, kde jsem byl?“ zeptal se ho ostře.

„To není těžký domyslet si to,“ zašklebil se Icik. „Kdyby ses tak viděl v zrcadle!“

„Já to myslím vážně,“ zvýšil Andrej hlas.

Starý pán se náhle zvedl: „Dobrou noc, pánové,“ řekl a zlehka mávl tvrďákem nad hlavou. „A klidné sny…“

Andreje už nezajímal. Díval se vyčkávavě na Icika. Icik si oštipoval bradavičku a poposedával na místě. Oči upíral na odcházejícího staříka, pusu měl od ucha k uchu a zjevně potlačoval smích. „No tak!“ vyjel na něho Andrej.

„To je figura, co?“ vyhrkl nadšeně Icik. „To teda je figura…! A ty jsi, Voronine, trouba, protože jako vždycky nic nevíš. Nevíš, kdo to je? No přece — slovutný pan Stupalski! Jidáš Stupalski… V Lodži udal gestapu dvě stě čtyřicet osm lidí, dvakrát se ho pokoušeli nachytat, ale dvakrát se z toho dostal a odskákal to za něj někdo jiný. Teprve po osvobození ho pořádně skřípli, dostal se před řádný soud…, ale i z toho se vykroutil! Páni Kurátoři totiž považovali za vhodné vyvlíknout ho z oprátky a přesunout ho sem. Pro zpestření. Bydlí v blázinci, dělá ze sebe cvoka, ale ve skutečnosti pokračuje ve své předchozí činnosti… Copak si myslíš, že se tady, vedle tebe, objevil dneska náhodou? Víš, pro koho teď pracuje?“

„Nech toho!“ vyštěkl Andrej a vší silou se snažil zapudit svou zvědavost a zájem, který v něm vždycky Icikovy historky vzbuzovaly. „Teď mě to nezajímá! Teď mě zajímá, jak ses tu vzal ty. Jak to sakra víš, že jsem byl v Domě?“

„Já tam byl taky,“ řekl na to klidně Icik.

„Aha… A co se tam dělo?“

„To musíš vědět ty, co se tam dělo. Jak já můžu vědět, co se tam z tvýho hlediska dělo?“

„A co se tam dělo z tvýho hlediska?“

„Tak to se tě vůbec netýká,“ namítl Icik a urovnal si na kolenou obrovskou aktovku.

„Tu aktovku máš odtamtud?“ Andrej po ní natáhl ruku. Jakoby z mlhy se mu hlavou mihl okamžik, kdy vstoupil do Červeného domu a kdosi mu uctivě bral z ruky jeho vlastní aktovku… Jenže ta vypadala úplně jinak.

Bůhví kde je jí konec… „Ne, odtamtud ne.“

„Co je v ní?“

„Poslouchej,“ ohradil se Icik, „co je ti do toho? Co ses tak do mě obul?“

Bylo jasné, že mu ještě nic nedošlo. Zatím… Dokonce ani Andrej sám ještě úplně nechápal, do čeho se to pouští. Překotně uvažoval, co dál.

„Víš, co v tý tašce je?“ zeptal se najednou Icik. „Našel jsem starou radnici.

Je to odtud asi tak patnáct kilometrů… Hrabal jsem se tam v ruinách celej den, pak zhaslo slunce a byla tma jak v ranci… to víš, nikde žádný osvětlení, to už tam dobrejch dvacet let není… Motal jsem se tam jako idiot, jen tak tak se mi povedlo dostat se až k Hlavní ulici. Všude byly jen nějaký rozvaliny a někdo tam hrozně řval…“

„Tak zadrž,“ přerušil ho Andrej, „ty tedy nevíš, že hledat ve starých zříceninách je zakázáno.“ Nadšení z Icikových očí se pozvolna vytrácelo. Pozorně se na Andreje podíval. Zdálo se, že teď už začíná chápat… „Co chceš?“ zeptal se ho Andrej. „Zatáhnout do Města infekci?“

„Mně se nějak nelíbí ten tvůj tón,“ usmál se trochu nepodařeně Icik.

„Jako bys to ani nebyl ty.“

„Ty se mi nelíbíš celej! Proč jsi mi blbnul hlavu? Že prej je to všechno mýtus! Moc dobře jsi věděl, že Červenej dům není mýtus! Lhal jsi mi.

Proč?“

„A tohle je… co? Výslech?“ zeptal se Icik.

„A co ty si myslíš?“

„Já si myslím, že ses musel strašně praštit do hlavy. Myslím si, že se pořádně potřebuješ umejt studenou vodou, abys přišel k sobě.“

„Dej sem tu aktovku,“ odsekl Andrej.

„Jdi do hajzlu!“ Icik vstal a tvářil se teď smrtelně vážně.

Andrej taky vstal: „Pojedeš se mnou.“

„To mě ani nenapadne,“ odsekl Icik. „Ty máš na mě zatykač?“

Andrej vzteky ztuhl. Pak ale, aniž spustil z Icika oči, zvolna otevřel pouzdro a vytáhl pistoli.

„Jděte přede mnou!“ zavelel.

„Idiote,“ zavrčel Icik, „přeskočilo ti?“

„Nemluvit!“ vyštěkl Andrej. „Jdeme!“

Rýpl Icika hlavní pistole do boku a Icik poslušně vykročil přes ulici.

Silně kulhal, zřejmě si při své vycházce do rozvalin odřel nohy.

„Hanbou se budeš muset propadnout,“ prohodil přes rameno. „Vyspíš se z toho a hanba tě bude fackovat.“

„Nemluvit!“

Došli až k motocyklu, policista odklopil kryt přívěsného vozíku a Andrej tam ukázal hlavní pistole. „Sedněte si!“

Icik si nemotorně, beze slova vlezl dovnitř. Policista se hbitě usadil za řídítka, Andrej nasedl za něj a pistoli schoval do pouzdra. Motor zařval, párkrát to prásklo z výfuku — a už se hnali zpátky po děravé vozovce k prokuratuře. Do stran před nimi uskakovali blázni, kteří tu nesmyslně bloumali předjitřně orosenou ulicí.

Andrej se snažil očima uhýbat Icikovi, který se krčil ve vozíku. První rozčilení minulo a Andrej se teď cítil poněkud trapně. Semlelo se to nějak moc kvapem, uvědomoval si. Až moc kvapem… No, co se dá dělat, nějak už to vyřešíme… Když dorazili na prokuraturu, Andrej se na Icika zase ani nepodíval a dal ho rovnou zapsat v přijímací kanceláři. S příkazem, aby byl po adminis trativní proceduře předveden nahoru ke službě… Sám pak vzal schodiště doslova útokem, protože spěchal, aby už seděl za svým stolem. Bylo kolem čtvrté — a to je vždycky ten nejhorší čas. Na chodbách postávali nebo posedávali na lavicích, vyleštěných nespočitatelnými zadky předchůdců, předvolaní podezřelí i svědci a tupě zírali přímo před sebe. Všichni vypadali stejně ospale a stejně beznadějně… Policista, který tu měl službu, čas od času zařval na celé kolo: „Nemluvit! Nedomlouvat se!“ Za polstrovanými dveřmi kanceláří tlumeně cvakaly psací stroje, tu a tam zazněl nějaký hlas či výkřik. Bylo tu dusno, špatné osvětlení nedokázalo skrýt špínu chodby… Andrejovi se z toho až udělalo nevolno. Napadlo ho, že by si měl zaběhnout do bufetu a něco si dát: silnou kávu, nebo vodku… A najednou uviděl Wanga.