Potom Andrejův otec s bratrem snesli po zledovatělém schodišti tělo jejich babičky Jevgenije Romanovny, zašité do starého prostěradla, a položili ji k ostatním mrtvým venku… Pak pochovali otce ve společném hrobě na Piskarevce. Bylo tam tolik mrtvých, že je museli doslova pěchovat, aby se ztuhlá těla do místa posledního odpočinku vešla. Foukal ledový vítr a zamračený šofér se snažil před ním ukrýt za límcem svůj dávno neholeny obličej, když silničním válcem přejížděl dopředu i dozadu… A veliký stratég si bez váhání, vesele a s jistou škodolibostí vyřizoval účty s vlastními i cizími figurkami — a všichni ti jeho pěstění muži s bradkami a řády na prsou se stříleli do spánků, skákali z oken, umírali po hrozném mučení — a někteří se snaživě drali vpřed, předháněli ty ostatní, chtěli se z řady pěšáků dostat mezi ty vyšší figurky, ale nikdy se jim to nepodařilo.

Andrej se zoufale snažil pochopit, jakou hru to vlastně hraje. Čeho má dosáhnout, jaká pravidla má dodržovat? Proč vůbec začal hrát? A ze všeho nejvíc ho trápila ta nejdůležitější otázka: Proč zrovna on se stal soupeřem velikého stratéga? On… věrný voják jeho armády, připravený kdykoliv za něj zemřít, kdykoli i zabíjet, bude-li to třeba! Životní cíl tohoto velkého muže byl přece i Andrejovým životním cílem, pravá cesta byla pro Andreje jenom ta, kterou ukázal On! Běh celého vesmíru byl přece v souladu se záměry velkého stratéga…!

Andrej žíznivě vypil šampaňské, ale připadalo mu jako bez chuti. A pak to přišlo jako omračující poznání: Samozřejmě! On přece není protihráč tohoto velkého muže! Není soupeř! Samozřejmě! Je jeho spojenec, věrný pomocník… To je princip téhle hry! Tady proti sobě nesedí soupeři, ale skuteční partneři. Hraje se na jednu branku, nikdo neprohrává, všichni vyhrávají… pochopitelně kromě těch, kteří se vítězství nedožijí.

Někdo se dotkl jeho nohy a pod stolkem se ozvalo: „Buďte tak hodný a dejte si nožičku o kousek dál!“ Andrej se podíval dolů. Blýskala se tam temná kaluž a kolem ní lezl po čtyřech holohlavý trpaslík s velkým hadrem, který byl samá temná skvrna. Andrejovi se udělalo nevolno a rychle se znovu zadíval na šachovnici. Už obětoval všechny mrtvé, teď měl k dispozici pouze živé. Veliký stratég ho z druhé strany stolku se zájmem pozoroval.

Andrejovi se dokonce zdálo, že pochvalně přikyvuje, nepatrný úsměv odhaloval jeho drobné, řídké zuby. A tu Andrej pocítil, že už dál nemůže.

Je to velká hra. Nejdůležitější ze všech her, protože v ní jde o nejvyšší cíle, jaké si jen před sebou může lidstvo vytyčit… Ale Andrej už v ní dál hrát nemůže.

„Musím ven,“ zachraptěl. „Na okamžik.“

Řekl to šeptem, sám svá slova sotva zaslechl, ale všichni kolem se na něj rázem podívali. Už zase bylo všude ticho, štítek brigadýrky bůhvíproč přestal Andrejovi padat do očí — a on se mohl dobře rozhlédnout. Viděl teď všechny své živé a mohl jim pohlédnout do očí.

Zamračeně se na něj díval obrovitý Jura Davydov. Jeho prsty si pohrávaly s kroucenou cigaretou, vybledlou košili měl rozepjatou… Opile se usmívala Selma. Rozvalila se v křesle tak, že byly vidět její růžové krajkové kalhotky. S pochopením na něho hleděl Kensi a vedle něj postával — jako vždy s nepřítomným pohledem a jako vždy rozcuchaný a neoholený — Voloďka Dmitrijev. Na vysoké staré židli, z níž před okamžikem odešel na svou poslední tajemnou služební cestu Seva Barabanov, teď posedával a pohrdavě krčil svůj aristokraticky hrbatý nos Bořka Čisťakov, jako by se chtěl zeptat: „Co tu tak fňukáš?“ Byli tu všichni… všichni blízcí, i ti nejdražší — a všichni se na něj dívali. Každý jinak, ale přitom bylo v jejich očích něco společného, jako by k němu všichni pociťovali totéž. Ale co…?

Soucit? Důvěru? Lítost? Ne, to nebylo ono, nepřišel tomu na kloub, protože najednou mezi všemi těmi známými uviděl někoho, koho neznal. Byl to… nejspíš nějaký Asiat…, měl žlutavý obličej a šikmé oči, ale nebyl to Wang, tenhle vypadal velice elegantně a zdálo se, že za jeho zády se ještě někdo schovává… Někdo maličký, špinavý, otrhaný… Nějaké dítě.

Vstal, prudce s rachotem odstrčil židli, očima přeskočil k velikému stratégovi, omluvným gestem mu naznačil, že odchází a rychle zamířil ven ze sálu. Musel se protáhnout kolem několika zad a břich, několik lidí musel doslova odstrčit a pak zaslechl, jak někdo — snad aby ho uklidnil — říká: „Ale co, pravidla to připouštějí, jen ať si to promyslí! Jenom se musí zastavit hodiny!“

Naprosto vyčerpaný a zalitý potem se konečně dostal ke schodišti. Sedl si přímo na běhoun nedaleko plápolajícího ohně v krbu. Jeho brigadýrka znovu o sobě dala vědět, štítek mu sjel k očím, ale on se ani nepokusil posunout ho a podívat se, co to tu je za krb — a co je to za lidi, kteří před ním sedí. Celým svým mokrým, jakoby zmláceným tělem pociťoval příjemné, suché teplo a oči upíral na své boty, na kterých už začínaly osychat lepkavé skvrny. Ve vlídném popraskávání ohně k němu doléhal čísi sametový hlas, který zvolna, jako by se sám sebou opájel, vyprávěl: „Představte si… Takový krásný chlap! Ramenatý, urostlý… Válečný hrdina! Nositel tří nejvyšších Řádů. Takových tedy nebylo moc…! Odjakživa byl vynikající. Už na škole, ale potom taky… V jednom byl ale zvláštní.

On třeba přišel na večírek — řekněme k synovi nějakého generála nebo maršála, ale sotva se začalo tančit, vytratil se. Čepici frajersky na stranu — a byl v čudu. Nejdřív si všichni mysleli, že má nějakou velkou tajnou lásku.

Pak ho ale různí známí občas potkali na docela obyčejných tancovačkách, třeba v Parku Gorkého, nebo v různých klubech, ale vždycky s jinou ženskou!

Mně se to taky jednou povedlo. A nestačil jsem koukat… To tedy byl typ, ta baba! Takový vyslovený strašidlo: nohy jako sirky, švy punčoch se jí na nich točily všelijak šejdrem, zmalovaná, že se to ani nedá popsat… Tenkrát přece ještě nebyla k mání dnešní kosmetika a holky byly ochotný napatlat si na obočí třeba i krém na boty… Prostě — ta jeho partnerka k němu jasně nepasovala, každý byl jako z jiného světa. Ale on jako by to neviděl. Něžně ji držel za ručičku a mluvil do ní — no, jak to bejvá… A ona vedle něj přímo tála, samým štěstím nevěděla, jak se má tvářit. Jednou jsme si ho v partě kluků podali: Tak to vyklop! Co to máš za zvrácený chutě?

Co tě na těch nemožnejch ženskejch tak láká, když po tobě vzdychají jiný — a ještě jaký…! A to vám k tomu musím říct: Naše univerzita měla pedagogickou fakultu. To byla taková privilegovaná záležitost… prostě jen pro dcerušky z lepších rodin… Takže výběr! A on nic! Nejdřív nechtěl s pravdou ven, ale pak to vzdal a řekl nám takovou zvláštní věc: Já, přátelé, přece svou cenu znám! Vypadám docela k světu, mám všelijaký řády… A jsem — aspoň si to myslím — se vším všudy pořádnej chlap. Kolik ženskejch už mi nadbíhalo…! Jenže já jsem si něco uvědomil… Že totiž ženské u nás moc štěstí neužily. Celou válku je nic dobrého nepotkalo, pořád byly jen o hladu — a přitom musely všude dřít místo chlapů… Moc krásy a něhy přitom pochopitelně nenabraly. Už dokonce ani nevěděly, jak se to dělá, aby ženská vypadala krásná a žádoucí. A tak jsem si řekl, že aspoň některým udělám radost. Takovou, aby měly celý život na co vzpomínat. A tak se třeba seznámím s nějakou… řekněme že je to dělnice z fabriky, nebo nějaká uštvaná, nešťastná učitelka, která i bez války by jen těžko nějakýho partnera hledala — a teď, když tolik chlapů padlo, už skoro vůbec nemá naději, a s takovou ženskou se dvakrát třikrát sejdu. Pak zmizím, ale rozloučím se s ní. Samozřejmě že lžu. Třeba že jedu na dlouhodobou služební cestu, nebo něco podobného… A jí zůstane hezká vzpomínka. Alespoň něco hezkého v jejím životě. Možná že z hlediska vysoké morálky to není tak úplně v pořádku, ale já mám pocit, že tím aspoň maličko splácím ten náš mužský dluh… Když nám tohle řekl, úplně nám to vzalo dech. Pak jsme to pochopitelně začali rozebírat ze všech stran, ale fakt je, že to na nás zapůsobilo. On se potom ale brzy někam ztratil. To tehdy ovšem byla dost častá věc: Člověk dostal rozkaz — a v armádě se nikdo neptá kam a proč… Víckrát už jsem ho neviděl.“