A skoro současně se odněkud objevil snědý chlápek… nevypadal jako Rus, nevypadal jako Evropan…, proběhl kolem přihlížejících až k muži se cvikrem, rozmáchl se něčím železným — a cvikr se jen blýskl, jak odletěl stranou. Bledý muž s tváří velkého tribuna a nikdy nenastoleného diktátora skoro neslyšně vzdechl, nohy se mu podlomily a jeho nevelká, krásně rostlá postava se skoulela po starobylém, místy rozpukaném schodišti, rozpáleném tropickým sluncem. Na jasně červenou lepkavou krev se nabaloval bílý prach… V Andrejovi se zastavil dech. Pak s obtížemi polkl a znovu se podíval na šachovnici.

Tam už stáli dva pěšáci vedle sebe a střed ovládal protihráč — génius strategie. A kromě toho z protivníkových pozic zírala přímo na Wanga nevyhnutelná záhuba… Tady se nedalo dlouho rozmýšlet, tady už nešlo jen o Wanga. Stačilo jediné opomenutí a bílý střelec vyrazí do volného operačního prostoru… Dávno už o tom přece sní…! Vysoký urostlý krasavec, vyšperkovaný souhvězdími řádů, odznaky, distinkcemi a prýmky, hrdý krasavec s ledovýma očima a chlapecky sešpulenými rty, pýcha mladé armády, pýcha mladé země, nezanedbatelný soupeř stejně vynikajících, řády ověšených, prýmky a disktincemi ozdobených sebevědomých znalců západní vojenské vědy. Co je mu po nějakém Wangovi? Desítky takových Wangů vlastnoručně odrovnal, tisícům takových Wangů — špinavým, zavšiveným, hladovým, ale slepě mu věřícím — stačilo jeho jedno jediné slovo, aby se zuřivými kletbami na rtech, vzpřímeně a bez krytí, vyrazili proti tankům a kulometům. A ti z nich, kteří zázrakem přežili a dočkali se normálního života, zase by byli ochotni všechno opustit a jít, kdyby jim řekl… Ne, tomuhle člověku Andrej nemohl Wanga dát. Nesměl ho ani pustit do centra šachovnice. Rychle hmátl po pěšci, který byl při ruce, ani se nepodíval, kdo to je. Myslel jen na jediné: podržet Wanga, poskytnout mu ochranu, byť zezadu… Ukázat velkému tankistovi, že Wang sice je v jeho moci, ale že dál než k Wangovi se tenhle sebevědomý fešák nedostane. A ten to pochopil. Oči, které mu ještě před několika okamžiky jiskřily, rozespale zmizely pod těžkými víčky, jako by mu všechno bylo jedno — a Andrej si náhle jakoby jakýmsi děsivým vnuknutím uvědomil, že těmi, kdo tu o všem rozhodují, nejsou přece ani pěšáci, ani střelci, ba dokonce ani věže či dámy… V tom okamžiku se drobná protihráčova ruka vznesla nad šachovnici a Andrej, který rázem pochopil, co se teď stane, chraptivě vykřikl: „Výměna!“ Vzpomněl si, že to pravidla téhle hry dovolují, ale i tak se mu ve spěchu roztřásly prsty. Wang si vyměnil místo s pěšákem, který mu kryl záda. Výsledek manévru byl uspokojující. Wanga tím Andrej vyměnil za Valku Sojfertise, někdejšího spolužáka, s nímž seděl šest let v jedné lavici, ale který už dávno umřel… V devětačtyřicátém nepřežil operaci žaludečního vředu.

Obočí geniálního protihráče se zvolna nadzvedlo a hnědé oči se v posměšném údivu přimhouřily. Samozřejmě… připadalo mu to směšné a nepochopitelné! Z hlediska taktiky — a především celkové strategie — to bylo naprosto nesmyslné. Pomalu sunul svou drobnou ruku nad šachovnicí a pak se zastavil nad střelcem. Ještě několik sekund vyčkával, ale potom prsty pevně sevřel nalakovanou hlavičku figurky. Střelec vyrazil vpřed, zlehka cvakl o černého pěšce a postavil se na jeho místo. Geniální stratég pak pomalým pohybem vynesl vyřazeného černého pěšáka mimo šachovnici a několik mlčenlivých a soustředěných mužů v bílých pláštích obstoupilo nemocniční vozík, na kterém ležel Valka Sojfertis. Naposledy se před Andrejovýma očima mihl spolužákův ztrápený obličej a vozík vyjel z operačního sálu… Andrej pohlédl na velkého tankistu a zahlédl v jeho šedých, průzračných očích stejný údiv a mučivou otázku, jaká teď trápila i jeho — Andreje.

Krasavec v uniformě upřeně hleděl na geniálního stratéga a zjevně nic nechápal.

Jeho myšlenky se vždycky pohybovaly v kategoriích obrovských technických i lidských potenciálů, ve své naivitě a bezprostřednosti si navykl na jediné: o všem rozhodují jeho obrněné armády, nezadržitelně pronikající cizími zeměmi. Obrněnce pak musí doprovázet početné svazy mnohamotorových létajících pevností s kvanty bomb a výsadkářů na palubách.

Dělal všechno pro to, aby tahle jeho představa mohla být v jakoukoliv vhodnou chvíli úspěšně realizována… No ano, někdy si dovoloval pochybovat o tom, že geniální stratég je stoprocentně geniální a že dokáže s naprostou jistotou odhadnout nejen vhodnost chvíle pro konkrétní akci obrněných armád, ale i určit správný směr úderu…, ale přesto teď nemohl pochopit — a zřejmě ani až do konce nepochopil — jak je možné obětovat právě jeho — vojevůdce tak úspěšného, neúnavného a jedinečného? Jak je možné najednou obětovat všechno to, co bylo vytvořeno s takovou námahou a úsilím… Andrej ho rychle odstranil ze šachovnice, nechtěl se na něj dívat. Na jeho místo postavil Wanga. Několik mužů v modrých brigadýrkách se prosmýklo mezi přihlížejícími, nevybíravým způsobem odvleklo stranou velitele tankových armád — a odebralo mu zbraň. Pak ho tloukli přímo do obličeje a vzápětí ho odtáhli do úzké kobky. Geniální stratég se zvrátil na opěradlo židle a přimhouřil oči. Ruce si složil na břicho a zvolna točil palci… Vypadal spokojeně. Dal střelce za pěšáka — a byl spokojený! A tu si Andrej uvědomil, že z hlediska velikého stratéga celá tahle situace vypadá úplně jinak: šikovně a bleskově se zbavil střelce, který mu překážel, a nádavkem ještě získal pěšce! Taková je pravda… Veliký stratég byl totiž něco víc než jen stratég. Normální stratég přece obvykle nepřekračuje rámec své strategie! Jenže veliký stratég žádný rámec neuznává. Strategie je jenom zanedbatelnou součástí jeho hry. Stejně nahodilou, jako je pro Andreje mimoděčný tah na šachovnici. Veliký stratég se stal velikým především proto, že přišel na to (nebo to možná chápal už od narození), že nevyhrává ten, kdo umí hrát podle všech pravidel. Vyhrává ten, kdo ve vhodnou chvíli dokáže všechna pravidla hry hodit za hlavu a nastolí svá vlastní pravidla. Taková, která protivník nezná. A když se to bude hodit — hodí za hlavu i je… Kdo může říct, že vlastní figurky jsou méně nebezpečné než ty protivníkovy? Vždyť to je nesmysl: můžou být daleko nebezpečnější! A kdopak může tvrdit, že krále je třeba chránit, nedovolit, aby ho druhý šachoval? Vždyť to je nesmysl! Neexistuje na světě takový král, kterého by v případě nutnosti nebylo možné zaměnit nějakým koněm, nebo dokonce pěšákem. A kdopak na to přišel, že pěšák, který se probojoval až do poslední linie, na druhou stranu šachovnice, se stane automaticky něčím vyšším? Zase nesmysl… Někdy je daleko prospěšnější nechat ho, ať je dál pěšák — ať si tam postojí jako na kraji propasti… pro ponaučení ostatním pěšákům.

Ani nevěděl, kdy si znovu nasadil brigadýrku. Teď mu zase štítek sjížděl do očí a bránil v rozhledu. Uvědomil si, že uctivé ticho, které až dosud panovalo mezi diváky, bylo vytěsněno nějakými zvláštními zvuky. Zaslechl cinkání nádobí, spousta lidí se začala nevázaně bavit, někde vzadu ladil své nástroje orchestr… A pak Andrej ucítil vůni jídla. „Žorrrži!“ zaječel na celé kolo jakýsi ráčkující hlas. „Já mám hrrrozný hlad! Řekni, ať mi přinesou currracao a ananas!“

„Promiňte, prosím,“ ozvalo se uctivě za Andrejem a kdosi se před něj vmáčkl ke stolku. Andrejovi se mihly se před očima černé šosy a bílá ruka s plným podnosem se mu přenesla přes hlavu. A potom jiná bílá ruka postavila vedle Andreje sklenici šampaňského.

Geniální stratég už se zase věnoval své papirose. Přestal ji konečně mnout, zřejmě už se mu zdála dostatečně připravená k zapálení. Škrtl a modravý dým mu vyrazil chlupatými nozdrami a zapadl do mohutného, i když poněkud prořídlého kníru.

Jenže hra mezitím pokračovala. Andrej se ze všech sil bránil. Manévroval, jak uměl — a zatím se mu dařilo ztrácet jen ty figurky, o kterých věděl, že dávno nežijí. Už odnesli i Donalda s prostřeleným srdcem a vedle sklenice šampaňského někdo položil jeho pistoli se vzkazem, který sebevrah zanechal: „Kdo přicházíš — neraduj se. Kdo odcházíš — nežel. Pistoli dejte Voroninovi. Může se mu hodit.“