V tom jsme si rozuměli. „O takovém potěšení něco vím," odpověděl jsem mu.
„Myslel jsem si to."
Horkou vodou jsem vypláchl misky a obsah jsem vylil ven ze stanu. Venku byla neproniknutelná tma; jen v matném oválu světla pronikajícího ven samoutěsňovacím otvorem bylo vidět, že jemně sněží. Znovu jsme se potom uzavřeli do suchého tepla stanu a roztáhli spací pytle. Řekl něco jako: „Podejte mi ty misky, pane Aii" nebo nějakou takovou poznámku a já jsem se zeptal: „Budete mi říkat,pane’ celou cestu přes Gobrinský led?"
Zvedl hlavu a rozesmál se. „Já nevím, jak vás mám oslovovat."
„Jmenuji se Genry Ai."
„Já vím. A vy zase užíváte moje zemějméno."
„Já taky nevím, jak vám říkat."
„Harth."
„A já jsem tedy Ai. – Kdo užívá první jména?"
„Krboví bratři nebo přátelé," řekl a v tu chvíli byl daleko, mimo dosah, půl metru ode mne, ve stanu dva a půl metru širokém. Žádná odpověď. Co je arogantnější než upřímnost? Zachvěl jsem se zimou a zavrtal se do kožešinového spacího pytle. „Dobrou noc, Aii," řekl cizinec a druhý cizinec se ozval: „Dobrou noc, Harthe."
Přítel. Co je přítel ve světě, kde kterýkoli přítel se v nové fázi měsíce může stát milencem? Já, uzamčen ve své mužskosti, ovšem ne: žádný přítel Therema Hartha ani nikoho jiného z jeho rasy. Ani muž, ani žena, nic z toho a obojí, cyklické, lunární, proměňující se pod dotekem ruky, podvržené děti v lidské kolébce, nebyly z mého masa a kostí, žádní přátelé, žádná láska mezi námi.
Spali jsme. Jednou jsem se probudil a slyšel jsem lehounký, ale hustý ťukot sněhu o stan.
Estraven byl vzhůru brzy a chystal snídani. Vypadalo to na jasný den. Naložili jsme věci na sáně, a když slunce ozlatilo vršky keřů lemujících údolí, byli jsme už na cestě, Estraven zapražený vpředu a já jsem tlačil a kormidloval na zádi. Sníh začal na povrchu tvrdnout; z kopců jsme dolů uháněli jako psí spřežení. Ten den jsme obcházeli les, který lemuje pulefenskou farmu, a potom jsme do lesa zakrslých, natěsnaných, pokroucených, ledem obalených morů vstoupili. Neodvážili jsme se jít na sever po hlavní silnici, ale použili jsme vyježděných kolejí, které zůstaly po svážení kmenů; ty nám vždycky na chvíli udaly směr, a protože z lesa opravdu odstraňovali vývraty a zákrsky, šlo se nám dobře. Když jsme se octli v Tarrenpethu, ubylo už strží a strmých hřebenů. Sáňometr ten večer ukazoval dvaatřicet kilometrů za den, a přitom jsme nebyli ani tak unavení jako předcházející noc.
Zima na Zimní planetě má v sobě jednu dobrou věc, a sice že ve dne je světlo. Planeta je totiž vzhledem k rovině ekliptiky nakloněna jen o málo stupňů, tak málo, že v zeměpisných šířkách blízko rovníku nejsou patrné rozdíly mezi ročními obdobími. Roční období není záležitostí hemisférickou, ale celé planety, je výsledkem eliptické oběžné dráhy. Na vzdáleném konci oběžné dráhy, kde se planeta blíží k aféliu a zase se od něho vzdaluje a kde dochází ke zpomaleni, je taková ztráta slunečného záření, že naruší již tak nestálý charakter počasí, ochladí to, co už je stejně studené, a změní vlhké šedé léto na bílou krutou zimu. Zima je sušší než zbytek roku a mohla by být příjemnější, nebýt toho chladu. Slunce, když ho vůbec zahlédnete, stojí vysoko; neexistuje tady pomalý červánkový přechod světla v tmu jako na polárních svazích na Zemi, kde zima a noc přicházejí ruku v ruce. Gethen má jasnou zimu, drsnou, strašnou, ale jasnou.
Tarrenpethským lesem jsme procházeli tři dny. Třetího dne Estraven zastavil brzy a utábořili jsme se dříve než obyčejně, abychom nastražili pasti. Chtěl ulovit nějaké pesthry. Patří na Zimní planetě k větším suchozemským živočichům, jsou velké asi jako lišky, vejcorodí býložravci s překrásnou bílou nebo šedou kožešinou. Chtěl je chytit kvůli masu, protože jsou poživatelní. Stěhovali se ve velkých počtech na jih; byli to takoví lehkonozí samotáři, takže jsme cestou viděli jen asi dva nebo tři, ale každá mýtina v thorovém lese byla ohvězdičkovaná bezpočtem malých stop mířících na jih. Za necelé dvě hodiny byly pasti plné. Estraven očistil a naporcoval šest ulovených zvířat, část masa pověsil a nechal zmrznout, část ještě ten večer podusil. Getheňané nejsou lovci, protože je tam velmi málo lovné zvěře – nejsou tam žádní opravdu velcí býložravci, žádní velcí masožravci, snad jen v mořích, kde se to hemži rybami. Rybaří a farmaří. Doposud jsem nikdy neviděl Getheňana se zkrvavenýma rukama.
Estraven hleděl na bílé kožešiny. Řekl: „Člověk by měl za ně na týden o stravu a bydlení postaráno a tady to přijde nazmar." Podával mi jednu, abych si sáhl. Kožešina byla tak hebká a huňatá, že se nedalo přesně říct, kdy se jí ruka vlastně dotkla. Stejná kožešina byla použita na výrobu našich spacích pytlů, kabátů, lemovala kapuce; izolace, které se nic nevyrovnalo a nádherná na pohled. „Vždyť to je hřích, pojídat je," namítl jsem.
Estraven si mě přeměřil: „Potřebujeme protein." A odhodil stažené kožešiny; v noci se o ně postarají russy, divocí nejedovatí hadi, jejichž kořistí se stanou i vnitřnosti a kosti a ještě vylížou krev ze sněhu.
Měl pravdu; on měl většinou pravdu. Na pesthry bylo tak půl kila až kilo masa. Ten večer jsem snědl svoji půlku a klidně bych byl spořádal i jeho. Druhý den ráno, když jsme vyrazili do hor, poháněl jsem sáně dvojnásobnou silou než předtím.
Ten den jsme stoupali. Blahodárný sníh a kroxet – bezvětří, -6 až -17oC, které nás provázely Tarrenpethem a mimo dosah možného pronásledování, se teď proměnily v teploty nad bodem mrazu a v déšť. Už jsem začal chápat, proč si Getheňané stěžují, když v zimě teplota vystoupí, a radují se, když klesne. Ve městě způsobí déšť nepříjemnosti; lidem na cestách katastrofu. Celé dopoledne jsme se mořili se saněmi do svahů Sembensyenu a brodili se hlubokou, studenou kaší namoklého sněhu. Na strmých svazích bylo do odpoledne skoro po sněhu. Proudy deště, kilometry bláta a hlíny.
Přikryli jsme skluznice, nasadili na sáně kola a táhli dál vzhůru. Byla to strašná mrcha, ten vozík na kolečkách, pořád někde zůstával trčet, pořád se převracel. Tma nás přepadla, než jsme našli nějaký úkryt ve skále nebo v jeskyni, kde bychom postavili stan, a tak přes všechnu opatrnost nám věci namokly. Estraven kdysi prohlásil, že v takovém stanu, jako je náš, nám bude příjemně za každého počasí, pokud si udržíme v suchu všechno vevnitř. „Jakmile si nemůžeš usušit spací pytle, ztratíš v noci příliš mnoho tělesného tepla a nevyspíš se dobře. A s naším nízkým přídělem potravin si to nemůžeme dovolit. Na slunce, které by nám věci vysušilo, spoléhat nemůžeme, takže nesmíme dopustit, aby nám navlhly." Poslechl jsem a přísně jsem se držel zásady nepřipustit sníh a vlhkost do stanu; jediná vlhkost, které se nedalo vyhnout a která se musela odpařit, pocházela z vaření, našich plic a pórů. Tu noc však bylo všechno promočené, ještě než jsme postavili stan. Krčili jsme se u ohřívače, stoupala z nás pára, a zanedlouho jsme už měli připravenou horkou hustou polévku z pesthry, tak dobrou, že to byla náplast na všechno ostatní. Sáňometr jako by ignoroval naši celodenní usilovnou dřinu do kopce, ukázal, že máme za sebou jenom patnáct kilometrů.
„Poprvé, co jsme nesplnili naše denní penzum," poznamenal jsem.
Estraven přikývl a šikovně rozlomil stehenní kost, aby se dostal j k morku. Už předtím si vysvlekl mokré svršky a seděl v košili a kalhotách pod kolena, bosý, s rozhaleným límcem. Mně bylo pořád ještě příliš zima na to, abych sundal kabát a hieb a boty. A on tam seděl, rozlamoval morkové kosti, elegantní, houževnatý, vytrvalý, uhlazená kožešinka jeho vlasů nepropouštěla vodu, takže po ni sjížděla jako po peří ptáků: trošku mu kapala na ramena, připomínalo to okap na domě, ale on si toho vůbec nevšímal. V žádném případě se nenechal dneškem odradit. Patřil sem.
Po prvním přídělu masa mě postihly střevní křeče a v noci se ještě vystupňovaly. Převaloval jsem se v té mokré tmě a vnímal bubnování deště.
Při snídani řekl: „Měls špatnou noc."