Изменить стиль страницы

„Bude to těžké," řekl a položil šálek. „Nesmírně těžké. Jestli nám nebude přát štěstí, nezvládneme to."

„Raději bych umřel někde na ledovci než v té žumpě, ze které jste mě vytáhl."

Ukrojil kus sušeného chlebového jablka, plátek mi nabídl, posadil se a žvýkal a přitom meditoval. „Budeme potřebovat víc jídla," konstatoval.

„Jestli se opravdu dostaneme do Karhide, co se stane s vámi? Vaše vypovězení platí."

Upřel na mě své vydři očí. „Ano. Asi bych zůstal na této straně."

„A kdyby zjistili, že jste jejich vězni dopomohl k útěku -?"

„To vůbec nemusí zjistit." Usmál se, sice spíše neradostně, a dodal: „Nejdříve musíme přejít ten led."

„Estravene, poslouchejte, můžete mi prominout, co jsem vám včera řekl?" vyrazil jsem ze sebe.

„Nusuth." Vstal, pořád ještě žvýkal, oblékl si hieb a nazul boty a jako vydra vyklouzl samoutěsňovacím otvorem ze stanu. Už byl venku a znovu nakoukl dovnitř. „Možná že se vrátím pozdě, třeba se zdržím přes noc. Zvládnete to tady?"

„Ano."

„Fajn." A zmizel. Nepoznal jsem člověka, který dovedl tak bezvýhradně a tak rychle zareagovat na změněnou situaci jako Estraven. Já jsem se zotavoval a měl jsem chuť jít; on překonal thangen; v okamžiku, kdy to všechno bylo jasné, zmizel. Nikdy nejednal zbrkle nebo uspěchaně, ale byl vždycky pohotový. Tohle bylo nepochybně tajemstvím výjimečné politické kariéry, kterou kvůli mně zahodil; a také to vysvětlovalo jeho víru ve mne a oddanost mé misi. Když jsem přiletěl, on pohotově jednal. Na Zimní planetě jediný.

Přesto o sobě tvrdil, že je pomalý a výjimečné události že ho dokážou zaskočit.

Jednou mi řekl, že poněvadž mu to tak pomalu myslí, musí vycítit intuitivně, kam se jeho 'štěstí' ubírá, a že ho jeho intuice málokdy zklamala. Říkal to vážně; je docela možné, že to byla pravda.

Věštci z pevností nejsou na Zimní planetě jediní, kdo vidí dopředu. Vytrénovali se v umění předvídat a podrobili si předtuchu, ale jistotu nezvýšili. Yomeshové v této otázce zastávají názor, že se tu zřejmě nejedná čistě o dar předvídání, ale spíše o schopnost vidění (i když je to jen záblesk) všeho najednou: vidění celku.

Když byl Estraven pryč, nastavil jsem ohřívač na nejvyšší teplotu, a tak jsem se poprvé po dlouhé době důkladně zahřál. Po jak dlouhé době? Myslím, že už je Tem, první měsíc zimy a nového roku jedna, ale v Pulefenu jsem úplně ztratil pojem o čase.

Ten ohřívač byl jedním ze skvělých a úsporných vynálezů, které Getheňané po tisíciletích snažení přelstít zimu dovedli k dokonalosti. Už jen termonukleární pohon by ho mohl dál vylepšit. Jeho bionická baterie vydržela čtrnáct měsíců nepřetržitého chodu, jeho tepelný výkon byl úžasný, byla to kamínka, vařič a světlo v jednom a vážil asi dva kilogramy. Bez něho bychom v žádném případě neušli ani padesát kilometrů. Estravena určitě stál hodně peněz, těch peněz, které jsem mu tak povzneseně předal v Mishnory. Speciální stan, který byl z koženky, odolný proti povětrnostním vlivům a alespoň částečně zabraňující srážení vody uvnitř, což je ve studeném počasí na stany přímo mor; kožešinové spací pytle z pesthry, oblečení, lyže, sáně, zásoby potravin, všechno nejlepší značka a kvalita, lehounké, trvanlivé, drahé. Jestli šel opatřit další jídlo, za co?

Vrátil se, až když se dalšího dne smrákalo. Několikrát jsem se osmělil na sněžnicích ven, pajdal jsem na nich po úbočích zasněženého údolí, které ukrývalo náš stan, sbíral sílu a trénoval. Byl jsem zdatný lyžař, ale na sněžnicích mi to moc nešlo. Příliš daleko do kopců jsem se neodvážil, abych se neztratil; byla to divoká krajina, příkré srázy, plno potoků, strží a směrem na východ se prudce až do oblak zvedaly hory. Měl jsem dost času popřemýšlet, co bych v těchto zapomenutých končinách asi dělal, kdyby se Estraven nevrátil.

Mihl se zšeřelým svahem – byl vynikající lyžař – a zastavil vedle mě, špinavý, unavený, obtěžkaný. Na zádech měl rozměrný pytel, černý jak saze, nacpaný balíčky: jako Ježíšek na staré dobré Zemi. V balíčcích byly kadikové klíčky, sušená chlebová jablka, čaj, plátky tvrdého červeného cukru, který chutnal jako na Zemi, ale který Getheňané rafinují z nějakých hlíz.

„Jak jste k tomu všemu přišel?"

„Ukradl jsem to," odpověděl bývalý karhidský premiér a přitom si nahříval ruce nad kamínky, které zatím nezeslabil; i jemu bylo zima. „V Turufu. Měl jsem namále." Víc jsem se nikdy nedozvěděl. Nebyl na svůj lup pyšný a nebyl ani schopen se tomu zasmát. Krádež je na Zimní planetě hřích nejvyšší; po pravdě řečeno, většího opovržení než zloděj si zaslouží jen sebevrah.

„Nejdříve sníme toto," řekl, zatímco já jsem dával na vařič hrnec se sněhem. „To, co je těžké." Většinu zásob, které přivezl předtím, tvořila,hyperstrava‘, směs vysokoenergetických potravin, obohacených o minerální látky, dehydrovaných a slisovaných do kostek – orgotský název pro ni byl gichy-michy a i my jsme jí tak říkali, i když jsme se spolu pochopitelně bavili karhidský. Hyperstravy jsme měli na šedesát dní při minimálních dávkách: půl kila na den a osobu. Estraven se tehdy večer umyl, pojedl a pak dlouho seděl u kamínek a přesně počítal, kolik čeho máme a jak a kdy to musíme spotřebovat. Neměli jsme váhu, musel tedy odhadovat, k dávkování mu posloužila půlkilová krabice od gichy-michy. Znal, stejně jako mnoho jiných Getheňanů, kalorickou a výživnou hodnotu každého jídla; věděl, kolik čeho bude v různých podmínkách potřebovat, a dokázal dost přesně odhadnout moji spotřebu. Na Zimní planetě jsou tyhle znalosti k nezaplacení, zvyšují pravděpodobnost přežití.

Když byl konečně s plánováním denních přídělů hotov, překulil se na spací pytel a usnul. Ze sna pak v noci vykřikoval číslice: slyšel jsem váhy, dny, vzdálenosti…

Měli jsme ujít, velice zhruba, třináct set kilometrů. Prvních sto padesát bude směrem na sever nebo severovýchod, povede lesem a nejsevernějšími výběžky pohoří Sembensyen k velkému ledovci, pevninskému ledovému příkrovu, který pokrývá ledvinovitě vytvarovaný Velký kontinent severně od čtyřicáté páté rovnoběžky a na některých místech se zakusuje až po třicátou pátou. Jeden z těchto jižních výběžků vybíhá do oblasti Ohňových vrchů, posledních vrcholů Sembensyenu, a právě tam byl náš první cíl. Estraven logicky uvažoval, že v těchto horách bychom měli být schopni se dostat nahoru na ledový příkrov, buď že naň sestoupíme z horského. svahu, nebo naň vyšplháme po některém z menších ledovců, které z něho vytékají. A pak už pojedeme po ledu, asi tisíc kilometrů na východ. Tam, kde se u Guthenského zálivu jeho okraj znovu stáčí na sever, z něho sestoupíme a posledních osm set až šestnáct set kilometrů půjdeme napříč přes Shensheyské močály, které by v té době měly být tak tři až šest metrů hluboko pod sněhem, ke karhidské hranici.

Tato trasa od samého počátku až do konce procházela neobydlenou, či lépe řečeno neobyvatelnou pustinou. Nebudeme potkávat žádné inspektory. To bylo nepochybně ze všeho nejdůležitější. Já jsem neměl žádné doklady a Estraven prohlásil, že jeho by už žádné další falšování nevydržely. A kromě toho, i když bych se možná ve chvílích, kdy nikdo neočekává nic jiného, mohl vydávat za Getheňana, pro bystré oko, které mě hledá, jsem prostě nepřestrojitelný. Z tohoto hlediska byla tedy pro nás cesta, kterou navrhl Estraven, vysoce praktická.

Ze všech ostatních hledisek se zdála naprosto šílená.

Tento názor jsem si nechal pro sebe, poněvadž jestliže jsem říkal, že bych raději zemřel na útěku, kdybych si mohl svou smrt vybrat, myslel jsem to smrtelně vážně. Estraven však neustále bádal, jestli by nebyla jiná možnost. Další den jsme pečlivě balili a nakládali na sáně a do toho se Estraven zeptal: „Kdybyste se spojil s hvězdnou lodí, kdy by sem mohla doletět?"

„V rozmezí od osmi dnů do poloměsíce. Záleží na tom, na kterém místě oběžné dráhy kolem slunce se nachází. Může být třeba na opačné straně slunce než Gethen."

„Dřív to nejde?"

„Ne, dříve ne. Uvnitř sluneční soustavy nelze použít NAFAL pohon. Loď se sem může dostat jen na raketový pohon, což by jí trvalo nejméně osm dní. Proč?"