„S mým příchodem do Orgoreynu jste vy neměl nic společného."

„Pane Aii, my se díváme na tytéž události různýma očima; mylně jsem si představoval, že nám budou připadat stejné. Vezměme třeba loňské jaro. Asi poloměsíc před Slavností usazení klenáku jsem začal naléhat na Argavena, aby vyčkal, aby nečinil žádná rozhodnutí, co se týká vás a vaší mise. Audience již byla naplánovaná a zdálo se nejlepší nechat tomu volný průchod, a přitom od toho nic neočekávat. Myslel jsem si, že to všechno chápete, a v tom jsem se mýlil. Bral jsem věci příliš samozřejmě. Nechtěl jsem vás urazit ani vám radit; předpokládal jsem, že jste vytušil nebezpečí vyplývající z náhlé Tibovy převahy v kyorremy. Kdyby Tibe vymyslel nějaký dobrý důvod, proč se vás bát, obvinil by vás, že sloužíte nějaké frakci, a Argaven, kterého strach snadno vyvede z míry, by vás pravděpodobně nechal zavraždit. Chtěl jsem, abyste byl dole a v bezpečí, zatímco Tibe byl nahoře, u moci. A nakonec se stalo, že jsem skončil dole s vámi. Ten můj pád musel nastat, i když jsem nečekal, že k němu dojde právě tu noc, kdy jsme spolu mluvili; ale nikdo nevydrží ve funkci Argavenova ministerského předsedy dlouho. Poté co jsem obdržel nařízení o exilu, neměl jsem možnost se s vámi spojit, aniž jsem vás kompromitoval a uvedl do ještě většího nebezpečí. Přijel jsem do Orgoreynu. Snažil jsem se vám navrhnout, abyste se sem vydal také. Intervenoval jsem u těch komensalů Třiatřicítky, kterým jsem nedůvěřoval nejméně ze všech, aby vám povolili vstup; bez jejich pomoci byste povolení nedostal. Viděli ve vás, a já jsem je v tom podporoval, způsob, jak se dostat k moci, způsob, jak skoncovat s rostoucím soupeřením s Karhide, jak znovu nastolit volný obchod, příležitost, jak se vymanit ze spárů Sarfu. Jenže jsou to ustrašenci ustrašení, kteří se bojí jednat. Místo aby s vámi vyrukovali na veřejnost, tak vás skrývali, a ztratili tak svou šanci. Prodali vás Sarfu, aby si zachránili vlastní kůži. Příliš jsem na ně spoléhal, a proto je to jen a jen moje vina."

„Ale k čemu to všechno – ty intriky, skrývání, honba za mocí, pletichy – jaký to mělo smysl? Co jste sledoval?"

„To co vy. Spojenectví svého světa s vašimi světy. Co jste si myslel?"

Upřeně jsme na sebe hleděli přes žhnoucí ohřívač, jako dvě panny ze dřeva.

„Vy vážně chcete říct, že i kdyby to spojenectví navázal Orgoreyn -?"

„I kdyby ho navázal Orgoreyn. Karhide by se přidala co nevidět. Myslíte, že bych uplatňoval shifgrethor, když je toho tolik v sázce a týká se to nás všech, všech obyvatel této planety? Copak záleží na tom, která země se rozhýbe jako první, pokud se rozhýbe?"

„Jak vám mám věřit?" vybuchl. Následkem tělesné slabosti zaznívalo jeho rozhořčení posmutněle a plačtivě. „Jestli je to všechno pravda, mohl jste mi to vysvětlit dřív, loni na jaře, a mohli jsme být oba ušetřeni výletu do Pulefenu. Vaše snažení v můj prospěch – "

„Selhalo. A způsobilo vám bolest, ponížení a ohrozilo vaši bezpečnost. To dobře vím. Kdybych se ale snažil kvůli vám pustit do křížku s Tibem, nebyl byste tady, byl byste v Erhenrangu v hrobě. A v Karhide i v Erhenrangu je teď hrstka lidí, kteří věří tomu, co říkáte, protože mě vyslechli. Mohou vám ještě posloužit. Mou největší chybou bylo, že jsem vám jasně neřekl, co a jak. Nejsem na to zvyklý. Nejsem zvyklý rozdávat a přijímat rady, ani obviňovat a nechat se obviňovat."

„Nechci být nespravedlivý, Estravene -"

„A přesto jste. Je to zvláštní. Jsem na celém Gethenu jediný, kdo vám bezvýhradně důvěřuje, a přitom jsem na Gethenu jediný, komu odmítáte důvěřovat vy."

Položil si hlavu do dlaní. Konečně promluvil: „To mě mrzí, Estravene." Byla v tom jak omluva, tak přiznání viny.

„Podstata je v tom," pokračoval jsem, „že nejste schopen nebo ochoten uvěřit skutečnosti, že já vám věřím." Stoupl jsem si, protože jsem měl křeče v nohách, a zjistil jsem, že se chvěji zlostí a únavou. „Naučte mě vaši myšlenkovou domluvu," pokusil jsem se o lehký tón bez jakékoli zloby, „váš jazyk, který neobsahuje žádné lži. Naučte mě to a potom se mě zeptejte, proč jsem udělal, co jsem dělal."

„To bych opravdu rád, Estravene."

KAPITOLA PATNÁCTÁ

K ledovci

Vzbudil jsem se. Doposud mi připadalo divné a neuvěřitelné probudit se v zšeřelém vyhřátém jehlanu a poslouchat rozum, který mi napovídal, že jsem ve stanu, že žiji, že už nejsem na pulefenské farmě. Tentokrát jsem při probuzení už necítil žádnou cizotu, jen vděk za pokoj v duši. Posadil jsem se, zívl a prsty jsem si prohrábl rozcuchané vlasy. Podíval jsem se na Estravena, který byl natažený na spacím pytli kousek ode mne a spokojeně oddychoval. Neměl na sobě nic než kalhoty pod kolena; bylo mu horko. Tmavá tajuplná tvář byla vystavena světlu a mému pohledu. Ve spánku vypadal Estraven trochu přihlouple, jako ostatně každý: kulatý výrazný obličej uvolněný a nepřístupný, kapičky potu na horním rtu a nad hustým obočím. Vzpomněl jsem si, jak tehdy při té parádě stál vyšňořený, jak se slušelo na jeho funkci, a potil se na slunci. Teď jsem ho viděl v chladnějším světle, bezbranného a polonahého, poprvé jsem viděl, jaký opravdu je.

Vzbudil se pozdě a trvalo mu, než se probral. Nakonec se se zíváním vypotácel, natáhl si košili, vystrčil hlavu, aby zhodnotil počasí, a pak se mě zeptal, jestli si dám šálek orshe. Když zjistil, že já už jsem předtím cosi podnikal a uvařil hrnec tohoto moku z vody, kterou předešlého večera nechal v hrnci na kamínkách coby led, odměřeně poděkoval, posadil se a pil.

„Tak kam jdeme, Estravene?"

„Záleží na tom, kam chcete jít, pane Aii. A také, na jakou cestu si troufnete."

„Jak se dá co nejrychleji zmizet z Orgoreynu?"

„Dát se na západ. Na pobřeží. Nějakých padesát kilometrů."

„Tak o čem přemýšlíme?"

„Přístavy tady zamrzají nebo už zamrzlé jsou. Ať tak či onak, žádná loď nevyplouvá v zimě daleko. Pro nás by to znamenalo přečkat v nějakém úkrytu do příštího jara, kdy velké lodě vyrážejí za obchodem do Sithu a Perunteru. Jestli bude dál v platnosti obchodní embargo, do Karhide nezamíří ani jedna. Snad bychom si plavbu mohli na lodi nějak odpracovat. Bohužel jsem bez peněz."

„Máme jinou možnost?"

„Do Karhide. Po souši."

„A to je jak daleko? Patnáct set kilometrů?"

„Tak nějak, po silnici. Jenže my bychom po silnici nemohli. Nedostali bychom se přes prvního inspektora. Naše jediná možná cesta vede na sever přes hory, východně přes Gobrin a dolů do Guthenského zálivu na hranice.

„To myslíte Gobrin – ten ledovec?" Přikývl.

„To se snad v zimě ani nedá, nebo ano?"

„Mylím, že při troše štěstí ano, jako u jiných zimních cest. Přechod ledovce je dokonce v zimě z jednoho prostého důvodu lepší. Jak víte, pěkné počasí má tendenci se udržovat nad velkými ledovci, kde led odráží sluneční žár; bouře jsou vytlačovány na kraj. Odtud také pramení pověsti o ‚místě uprostřed vánice‘. To by mohlo hrát v náš prospěch. Máloco jiného."

„Tak vy vážně uvažujete – "

„Kdybych neuvažoval, nemělo by smysl vás vyvádět z pulefenské farmy."

Byl pořád ještě odměřený, rozladěný, zakaboněný. Včerejší rozhovor nám dal oběma zabrat.

„Jestli tomu dobře rozumím, považujete přechod ledovce za přijatelnější riziko než čekat do jara na plavbu přes moře." Přikývl.

„Samota," lakonicky vysvětlil.

Chvíli jsem o tom přemýšlel. „Doufám, že jste vzal v úvahu, že k tomu nejsem uzpůsoben. Ani zdaleka nejsem tak odolný proti zimě. Nejsem žádný zvláštní lyžař. A nejsem zrovna ve formě, i když na tom jsem mnohem lépe, než jsem byl před pár dny." Znovu přikývl. „Myslím, že bychom to mohli zvládnout," pronesl s tou neskonalou bezelstností, kterou jsem tak dlouho považoval za ironii.

„Tak dobře."

Podival se na mě a vypil čaj do dna. Při troše dobré vůle by se tomu opravdu dalo říkat čaj; orsh je hnědý, sladkokyselý nápoj uvařený z praženého zrní perm, bohatý na vitamín A a C, cukr a povzbuzující látku příbuznou lobelinu. Tam, kde na Zimní planetě není pivo, tam je orsh; kde není ani pivo, ani orsh, tam nejsou žádní lidé.