Napřed pevně utáhl provaz a zasukoval ho a teprve potom odpověděl. „Zvažoval jsem, jestli by nebylo rozumné požádat o pomoc z vašeho světa, když moje se zdá neúčinná. V Turufu je rádiový maják."

„Jak silný?"

„Moc ne. Nejbližší velký vysílač by byl v Kuhumey, což je odsud přes šest set kilometrů na jih."

„Kuhumey je velké město, ne?"

„Čtvrt miliónu duší."

„To bychom se k tomu vysílači museli nějak probojovat; a potom se přinejmenším osm dní skrývat, protože Sarf by byl v pohotovosti… To nemáme valnou naději."

Přikývl. Vytáhl jsem ze stanu poslední balíček kadikových klíčků, našel pro něj na saních vhodné místečko a dodal: „Kdybych zavolal loď tehdy v Mishnory – tu noc, co jste mi řekl, abych – tu noc, kdy mě zatkli… Jenže Obsle měl můj ansibl; a má ho pořád, jak předpokládám."

„Může ho použít?"

„To ne. Ani nechtěně, při nějaké neopatrné manipulaci. Nastavení souřadnic je mimořádně složité. Ale mrzí mě, že jsem ho nepoužil já."

„Mne zase mrzí, že jsem nepoznal, že hra skončila tehdy, ten den," řekl a usmál se. Nebyl z těch, kdo litují svých činů.

„Vy jste to myslím poznal, ale já jsem vám nevěřil."

Když jsme sáně naložili, trval na tom, že zbytek dne nebudeme dělat nic, jen nabírat energii. Ležel ve stanu a psal si rychle do malého notýsku drobným stojatým spojovaným písmem, jak je v Karhide zvykem, záznam, který tvoří předcházející kapitolu. Minulý měsíc se mu nedařilo psát deník pravidelně a to ho znepokojovalo; měl snahu si ho vést systematicky. Podle mého mínění ty zápisy pociťoval jako závazek vůči své rodině, nebo s ní tímto způsobem jakoby udržoval spojem. To jsem se však dozvěděl až později, v té době jsem nevěděl, co píše, a posedával jsem, voskoval lyže nebo nedělal nic. Pískal jsem si jakousi taneční melodii, ale v půli jsem se zarazil. Měli jsme jen jeden stan, a jestliže jsme ho měli nějakou dobu sdílet, aniž jsme si lezli na nervy, chtělo to beze sporu jistou dávku sebekázně, dobrého vychování… Estraven zvedl hlavu a podíval se na mě, když jsem pískal, to je pravda, ale nijak podrážděně. Vypadal přitom spíše zasněně a řekl: „Škoda že jsem o vaší lodi nevěděl loni… Proč vás k nám poslali samotného?"

„První vyslanec vždycky letí sám, na kteroukoli planetu. Jeden cizinec je něco jako kuriozita, dva už jsou invaze."

„To si ale u vás moc neceníte života toho prvního vyslance."

„To není pravda. Ekumen si cení vysoko každého života. A z toho vyplývá, že je lepší vystavit nebezpečí jeden život než dva nebo dvacet. Kromě toho, víte, ono posílat lidi na takové dlouhé lety je také hodně drahé a časově náročné. A já jsem o tu práci upřímně řečeno požádal."

„Odvážnému všechna čest," bylo zjevně přísloví, protože k němu ještě mírným hlasem dodal: „Až dojdeme do Karhide, nebudeme vědět, co s tou ctí…"

Přistihl jsem se, že mu věřím, že opravdu do Karhide dojdeme, že zdoláme třináct set kilometrů hor, strží, rozsedlin, sopek, ledovců, ledových příkrovů, zamrzlých močálů a zamrzlého zálivu, to všechno pusté, opuštěné, bez možnosti úkrytu, v zimních bouřích uprostřed doby ledové. Seděl a psal deník se stejnou zatvrzelou důkladností a vytrvalostí, jakou jsem pozoroval u pomateného krále, když na lešení nahazoval maltu, a řekl: „Až dojdeme do Karhide…"

Jeho až nebylo jen tak nějaké časově nevymezené přání. Měl v úmyslu být v Karhide nejpozději čtvrtý den čtvrtého měsíce zimy, v Arhad Anner. Na cestu jsme se měli vydat následující den, třináctý den prvního měsíce, Tormenbod Them. Naše zásoby potravin, ať počítal, jak chtěl, nevyjdou na více než tři gethenské měsíce, 78 dní; takže abychom byli v Karhide v Arhad Anner, musíme denně ujít dvacet kilometrů, sedmdesát dní za sebou. Toto všechno jsme už domluvili. Nic dalšího na práci, jen se pořádně vyspat.

Za úsvitu jsme vyšli, na sněžnicích, lehce sněžilo, bylo bezvětří. Na kopcích ležel bessa, lehounký prašan, kterému myslím Terrané říkají,divoký‘ sníh. Sáně byly vrchovatě naložené; Estraven hádal, že budeme muset utáhnout celkem asi 150 kilogramů. V tom měkkém sněhu se sáně přece jen táhly těžko, i když byly snadno ovladatelné jako chytře zkonstruovaná loďka; skluznice byly přímo zázračné, vrstva polymeru na nich snižovala odpor na minimum, což ovšem nebylo k ničemu, když sáně jako celek uvízly v závěji. Na takovém povrchu a v takovém terénu – nahoru a dolů svahy a roklemi – se nám osvědčilo, když byl jeden zapražený vpředu a táhl a druhý vzadu tlačil. Celý den poletoval sníh. Dvakrát jsme zastavili, abychom něco zakousli. Kopce všude kolem a v nich hrobové ticho. Pokračovali jsme dál a najednou padl soumrak. Zastavili jsme v údolí, které nápadně připomínalo to, které jsme ráno opustili, úzké údolíčko mezi bílými hrby kopců. Byl jsem tak unavený, že jsem sotva pletl nohama, přesto jsem nemohl uvěřit, že den končí. Sáňometr ukazoval, že jsme urazili skoro dvacet pět kilometrů.

Jestliže se nám takto dařilo s plně naloženými sáněmi, v prašanu, v divoké krajině, kde jsme zdolávali doslova hory a doly, pak nahoře, na ledu, by to mohlo jít ještě lépe, podklad bude tvrdý, povrch rovný a nákladu čím dál méně. Předtím jsem Estravenovi důvěřoval spíše silou vůle než spontánně; teď jsem mu věřil bezvýhradně. Budeme v Karhide za sedmdesát dnů.

„Vy jste už takto někdy cestoval?" zeptal jsem se.

„Se saněmi? Častokrát."

„Na dlouhé vzdálenosti?"

„Kdysi na podzim, to už je hodně roků, jsem ušel po Kermském ledu pár set kilometrů."

Spodní výběžek Kermu, nejjižnější hornatý poloostrov karhidského polokontinentu, je, stejně jako sever, pokrytý ledovcem. Obyvatelstvo na Velkém kontinentu gethenském žije na pruhu země mezi dvěma bílými stěnami. Bylo vypočítáno, že kdyby sluneční zářeni kleslo o dalších osm procent, ty bílé stěny by se spojily; žádní lidé, žádná země, jen led.

„Proč?"

„Zvědavost, dobrodružství." Zasáhl a pousmál se. „Zvýšení komplexnosti a intenzity inteligentního života," citoval jeden z mých ekumenických výroků.

„A, vy jste vlastně vědomě rozšiřoval vývojovou tendenci, která je podstatou bytí; jedním jejím projevem je zkoumání." Oba jsme byli se sebou spokojeni, seděli jsme ve vyhřátém stanu, popíjeli horký čaj a čekali, až se uvaří kaše z kadikových klíčků.

„Přesně tak," souhlasil. „Bylo nás šest. Všichni mladí. Můj bratr a já z Estre, čtyři naši přátelé ze Stoku. Podnikli jsme tu cestu jen tak, neměla žádný jasný cíl. Chtěli jsme spatřit Teremander, horu, " která se tam dole tyčí z ledu. Málokdo ji kdy viděl z pevniny."

Kaše byla hotová, jiná než ta hustá otrubová na pulefenské farmě; chutí připomínala terranské pečené kaštany a báječně hřála v ústech. Po těle se mi rozlilo teplo a dobrácky jsem prohlásil:

„Nejlepší jídlo na Gethenu jsem pokaždé jedl ve vaší společnosti, Estravene."

„Kromě toho banketu v Mishnory."

„To máte pravdu… Vy nemůžete přijít Orgoreynu na chuť, že?"

„Hrozně málo Orgoťánů umí vařit. Nechuť k Orgoreynu? Ne, proč? Jak může člověk nějakou zemi nenávidět a nějakou milovat? Tibe o tom sice mluví, ale mně uniká podstata. Já znám lidi, znám města, farmy, hory, řeky a skály, vím, jak se v podzimní podvečer slunce zhoupne za oraniště v horách; jaký má ale smysl tomu všemu stanovovat hranici, pojmenovávat to a přestávat to milovat tam, kde přestává to pojmenování platit? Co znamená milovat svou zem? Znamená to nenávidět svou nezem? Pak to není v pořádku. Znamená to milovat svou zem, protože je člověk její součástí? Pak je to v pořádku, ale nesmí se z toho dělat ctnost nebo profese…

Jelikož miluji život, miluji kopce v panství Estre, ale tato láska není omezena hraniční čarou nenávisti. A dál už, doufám, nevím."

,Nevím‘ v handdarském slova smyslu: ignoruji abstrakci, pevně se držím konkrétního. V tomto postoji bylo cosi zženštilého, odmítnutí abstraktního, ideálního, podřízenost danému, což se mi nelíbilo.

On však ještě dodal, velnu zásadově: „Člověk, který se nepostaví proti špatné vládě, je blázen. A kdyby na zemi existovalo něco jako dobrá vláda, bylo by potěšením jí sloužit."