Kabina zastavila, Maxim vyskočil ven a v šachtě to okamžitě zarachotilo a zazvonilo, ze stropu kabiny odletovaly třísky. Shora pálily po kabině tři hlavně. Jen si poslužte, jak je libo… Teď si uvědomí, že neměli střílet, ale přivolat výtah nahoru a sjet za ním… To jste nedomýšleli, ztratili jste hlavu…

Rozhlédl se. Massarakš, zase rébus… Není tu jeden průchod, ale hned tři. Tři naprosto stejné tunely… Aha… to jsou prostě tři agregáty, jeden je v provozu a na dvou zbývajících se dělají preventivní prohlídky a případné opravy… Který teď asi běží? Tak. Zdá se, že tenhle…

Vrhl se do prostředního tunelu. Za zády mu vrčel výtah. Nene, hoši, už je pozdě… Nemáte tu rychlost, nestihnete to…, i když tunel je po pravdě řečeno dlouhý a noha bolí… No prosím, tady se ještě ke všemu lomí, takže teď už vůbec nemáte šanci mě dostat… Doběhl ke generátoru, basově mručícímu pod ocelovou deskou, nechal ruce volně klesnout a několik vteřin odpočíval. Tři čtvrtiny práce tedy máme za sebou, možná dokonce sedm osmin… Zbyla maličkost, taková polovina čtyřiatřicetiny… Ti troubové sjedou dolů a nahrnou se do tunelu, určitě nic netuší a depresivní záření už si s nimi poradí… Co by se tak ještě mohlo stát? Mohli by do tunelu hodit plynový granát. Ale kde by ho vzali? Poplach už ale určitě bude v chodu. Ohňostrůjci by samozřejmě depresivní bariéru v tunelech mohli vypnout… Ale k tomu se nerozhoupou, nerozhoupou se a ani to nestihnou, protože na to se musí sejít pět mužů s klíči, všechno promyslet a prodiskutovat, zjistit, jestli to náhodou není lumpárna jednoho z nich nebo nějaká provokace… A opravdu, kdo na celém tomhle světě by se sem dokázal skrz paprskovou bariéru prodrat? Poutník, pokud by vynalezl nějakou ochranu. Toho by zadrželo těch šest samopalníků… A jinak nikdo… A zatímco si budou nadávat, rozmotávat situaci a spekulovat, já už tady budu dávno hotov…

V tunelu za rohem udeřily samopaly. Beze všeho, panstvo, proti tomu nic nemám… Naklonil se nad rozvodnou deskou, opatrně sejmul kryt a hodil ho do kouta. Mnojo, pěkně primitivní hračka. Ještě že mě napadlo počíst si v učebnicích zdejší elektrotechniky… Ponořil prsty mezi vodiče… A kdyby mě to nenapadlo? Kdyby Poutník přijel už včera? To by potom bylo horší, panstvo…

Massarakš, kope to jako potvora, ten proud…! Ano, panstvo, to bych se ocitl v situaci embryomechanika, který se rychle musí zorientovat v konstrukci… ani nevím čeho…, třeba parního stroje? Jenže v tom by se embryomechanik vyznal. Tak ve velbloudím spřežení…? Ano, to je ono, ve velbloudím spřežení. Tak co? Vyznal by se v tom embryomechanik? Sotva… Massarakš, jak to, že to všechno mají bez izolace…? Aha, tady to je… Tak bůh s vámi, jak říká pan státní prokurátor!

Posadil se rovnou na podlahu před rozvodnou desku a hřbetem ruky si utřel čelo. Hotovo. Celou zemi zaplavilo mimořádně silné depresivní pole — od Zaříčí až po hontskou hranici, od oceánu až k Alabastrovému hřebeni.

Samopaly za rohem utichly. Páni důstojníci upadli do hluboké deprese. Teď se aspoň podívám, jak to vypadá, takoví páni důstojníci v depresi.

Pan prokurátor má nejspíš poprvé v životě z paprskového úderu radost. To individuum už nechci ani vidět. Ohňostrůjci, kteří se v situaci v žádném případě zorientovat nedokázali, se svíjejí v křečích a nožky mají nahoře, řečeno slovy pana rytmistra Čača. A pan rytmistr Čaču také upadl do hluboké deprese — už jen to pomyšlení dělá člověku dobře.

Zef s chlapci bohužel taky leží s nožkami nahoře. Promiňte, chlapci, ale nedá se nic dělat, musí to být.

Poutník! No to je ohromné: ten strašný Poutník také leží s nožičkami nahoře a obrovské boltce se krásně rozprostřely po podlaze — to jsou určitě největší uši v zemi! Ale možná že už ho zastřelili. To by bylo ještě lepší.

Rada, moje malá ubohá Rada leží v depresi… To nic, holčičko, nejspíš to bolí, a vůbec, už brzy to skončí jednou provždy.

Kňour…

Vyskočil. Kolik vlastně uplynulo času? Vrhl se zpátky k tunelu. Kňour taky leží s nožičkama nahoře, ale jestli zaslechl střelbu, mohly mu selhat nervy… O Kňourových nervech by sice pochybovat neměl, ale co kdyby?

Doběhl k výtahu, ale cestou se zastavil nad pány důstojníky, aby se podíval, jak vypadá taková paprsková deprese. Podívaná to byla skličující — všichni tři odhodili samopaly a plakali, ani neměli sílu utírat, si slzy. Jen si poplačte, panstvo, to je užitečné a zdravé, poplačte si nad mým Gajem, nad Sojkou…, nad Gelem…, nad mým Lesníkem… Dá se předpokládat, že od dětských let jste si nepoplakali a rozhodně jste neuronili ani slzu nad těmi, koho jste zabíjeli… Tak si to zkuste alespoň před smrtí… Výtah ho bleskově vynesl nahoru. Tři průchozí pokoje byly plné lidí: důstojníci, legionáři, lidé v civilu, všichni ozbrojení a všichni leží, stojí, sklesle sedí, někteří pláčou nahlas, jeden si tamhle v rohu něco brouká, buší se pěstí do prsou a potřásá hlavou… A tenhle se dokonce zastřelil… Massarakš, to je strašná věc, tohle černé záření, však si ho taky Ohňostrůjci schovávali na nejčernější dny…

Vyběhl z vestibulu, přeskákal přes hromádky bezmocně ležících lidí, div se neskutálel po kamenném schodišti, a úlevně popadaje dech se zastavil až u svého vozu. Kňourovy nervy vydržely. Pololežel na předním sedadle se zavřenýma očima.

Maxim vytáhl ze zavazadlového prostoru bombu, vybalil ji z mastného papíru, opatrně ji uchopil a beze spěchu se vrátil k výtahu. Pečlivě prohlédl rozbušku, zapnul hodinový mechanismus, uložil bombu do kabiny a stiskl knoflík. Kabina se propadla do šachty a odnesla s sebou do paprskového pekla ohnivé jezero, které se za deset minut dostane na svobodu. Přesněji řečeno za devět minut a pár vteřin…

V automobilu Kňoura posadil pokud možno zpříma, skočil za volant a vykličkoval z parkoviště. Ještě pořád se pohyboval ve zlověstném stínu těžké budovy odsouzené ke zkáze a plné lidí také odsouzených ke zkáze, kteří se nemohli ani pohnout.

Bylo to doupě, odporné hadí hnízdo, nacpané obzvláště pečlivě vybranou pakáží — a ta pakáž tu byla nahromaděna proto, aby proměňovala v pakáž všechny, na koho dosáhne příšerná paprsková kletba soustavy věží. Všichni uvnitř jsou nepřátelé a ani jediný z nich by se v nejmenším nerozpakoval, kdyby měl mě, Kňoura, Zefa, Radu, všechny moje přátele a nejbližší provrtat samopalem, ukřižovat, zradit… A stejně je dobře, že mě to napadlo až teď. Jinak bych si hned vzpomněl na Rybu… Jediného člověka v prakticky mrtvém hadím hnízdě, i když je to jen Ryba… Tím spíš, že o ní vlastně nic nevím, pomyslel si… Že mě učila mluvit? A že po mně přestýlala postel? Dost! Nech Rybu Rybou, ty přece moc dobře víš, že tady nejde o Rybu. Jde o to, že ode dneška se začínáš prát doopravdy, na život a na smrt, jak se tady rve každý, a rvát se musíš s pablby, se zuřivými pablby, ohlupenými paprskovými údery, se lstivými, nevzdělanými a chamtivými pablby, kteří soustavu zářičů obsluhovali, a s rádoby ušlechtilými pablby, kteří by nejraději za pomoci záření změnili loutky zběsilé a zvlčilé v loutky jelimánkovsky hodňoučké… Ti všichni se budou snažit tebe, tvé přátele i tvou věc zabít… Čaroděj pravil: Nechť svědomí nebrání myslit jasně a nechť se rozum naučí v případě nutnosti potlačit svědomí. Správně, pomyslel si. Je to trpká pravda, děsivá pravda… Tomu, co jsem teď udělal, se tu říká hrdinství. A Kňour se dnešního dne dožil. A v tento den věřili jako v krásnou báj Lesník, Sojka, Zelenáč a Gel Ketšef, i můj Gaj a ještě desítky a stovky a tisíce lidí, které jsem nikdy neviděl… A stejně mi není dobře po těle. Pokud budu chtít, aby mi ti lidé napříště důvěřovali a šli za mnou, nikdy a nikomu nesmím říct, že největším hrdinstvím nebylo kličkování mezi kulkami, ale to, co prožívám teď, kdy je ještě čas jít a nálož zneškodnit a já zatím jedu pryč z toho proklatého místa…

Uháněl po rovné autostrádě, kudy ho před půlrokem vezl ve své přepychové limuzíně Fank, a řítil se kolem nekonečné řady smutných náklaďáků, aby ho z ruky do ruky předal Poutníkovi… Teď už je jasné proč… Že by už tenkrát věděl, že jsem vůči záření imunní, že ničemu nerozumím a že se se mnou dá manipulovat, jak se komu zlíbí. Musel to vědět. Musel, ten proklatec! To znamená, že je to skutečný ďábel, nejstrašnější člověk v téhle zemi a možná na celé planetě. Ví všechno, řekl o něm státní prokurátor a bázlivě se rozhlédl… Ne, všechno neví. Tentokrát jsi nad Poutníkem vyzrál, Maku. Pokořil jsi ďábla. A teď je ho třeba dorazit, dokud není; pozdě, dokud se nestačil vzpamatovat, i když možná už ho dorazili — přímo u vchodu do jeho doupěte… Ach, nevěřím, tomu nevěřím, na to chlapci stačit nebudou. Puchýř přece měl čtyřiadvacet příbuzných se dvěma kulomety… Massarakš! Ani jsem nestačil upozornit Generála na nucených pracích, aby byl připraven s politickými povstat a vypravit sem vlak lidí. Ale ať už se stane co se stane, Poutníka musíme vyřídit. Musím si s ním poradit a udržet se alespoň těch několik hodin, než Legii a armádu skosí paprsková kocovina. Nikdo z nich nemá o paprskové kocovině ani ponětí, dokonce ani Poutník asi neví, co to je, a jak taky, když v celé zemi jsem jedině já vyvezl chudáka Gaje za hranice paprskového pole…