A dál: Byl to právě Poutník, kdo odhalil spiknutí vedené plešatým Puchýřem, postavou vskutku temnou, s velmi silnou a spolehlivou pozicí, který nebezpečně ohrožoval Poutníkovo šéfování v kontrarozvědce. A nakonec ho sám odpráskl, osobně, nikomu to nesvěřil. Vždycky vystupoval naprosto otevřeně, nikdy se nemaskoval a jednal sám — žádné koalice, žádné unie, žádné dočasné spolky. Takhle jednoho po druhém skácel tři náčelníky Vojenského departmentu — než se stačili rozhlédnout, už si je volali nahoru —, dokud nedosáhl jmenování Škubálka, který byl znám svou panickou hrůzou z války… Právě on přesně před rokem zabil projekt Zlato, který nahoru protlačil Říšský svaz průmyslu a financí… Tehdy se zdálo, že každou chvíli musí padnout i sám Poutník, protože projekt se mimo jiné těšil i přízni samotného Kancléře, ale Poutník ho nějak umluvil, že všechny výhody plynoucí z projektu jsou povýtce dočasné, a za takových deset let by tato akce přinesla jen masovou vlnu sebevražd a naprostý rozvrat… Po celou tu dobu je dokázal naprosto záhadným způsobem přesvědčovat, o čem chtěl: Je nikdo nikdy o ničem nepřesvědčil — jedině Poutník. A bylo vcelku jasné, proč to tak je. Nikdy se ničeho nebál. Ano, dlouho jen seděl ve své pracovně, ale nakonec si tam uvědomil svou skutečnou cenu. Pochopil, že ho všichni potřebujem, bez ohledu na to, co jsme zač, a i když se mezi sebou sebevíc koušem. Protože jedině on je schopen vytvořit spolehlivou ochranu, jedině on nás dokáže zbavit našich muk… A smrkáči v bílých pláštích si smolí jeho karikatury…

Referent rozrazil před prokurátorem další dveře a on konečně spatřil svého Maka. Mak v bílém plášti se stužkou na rukávě seděl na okně a díval se ven. Kdyby si některý soudní rada dovolil v pracovní době sedět na okně a chytat lelky, mohl by ho s naprostým klidem strčit za mříže jako jasného povaleče nebo dokonce sabotéra. V tomhle případě, massarakš, se ovšem nedalo nic dělat. Člověk ho popadne pod krkem a on se může ohradit: »No dovolte, chystám mimořádně důležitý intelektuální experiment! Běžte pryč a nezaclánějte tady!«

Velký Mak chytal lelky. Zběžně přejel zrakem po příchozích a chtěl se zase vrátit ke své předchozí činnosti, ale vzápětí se znovu ohlédl a zadíval se na návštěvníky pozorněji. Poznal mě, pomyslel si prokurátor. Poznal mě, je to zkrátka koumes… Zdvořile se na Maka usmál, poplácal po rameni mladičkého laboranta, který točil klikou kalkulačky, zastavil se uprostřed laboratoře a rozhlédl se kolem sebe.

»Nuže…,« pronesl kamsi do prostoru mezi Pulcem a Makem. »Copak to máme tady?«

»Pane Sime,« zamrkal rudý Pulec, který už si mnul zpocené dlaně, »vysvětlete panu prokurátorovi, co to tady… ehm… jaksi…«

»Ale vás já přece znám,« řekl velký Mak, který se nepostřehnutelně přesunul na vzdálenost pouhých dvou kroků od prokurátora. »Promiňte, prosím, jestli se nemýlím, vy jste státní prokurátor.«

Začít si něco s Makem, to panečku není žádný med — celý pečlivě promyšlený plán se v mžiku zhroutil: Maka ani nenapadlo něco tajit, ničeho se nebál, byl upřímně zvědavý, shlížel na prokurátora z výše své obrovité postavy jako na zvláštní exotické zvíře… Bylo třeba okamžitě něco vymyslet. »Ano,« připustil s chladným údivem prokurátor, který se rázem přestal usmívat, »pokud je mi známo, jsem skutečně státní prokurátor, i když nechápu…« Zachmuřeně pohlédl do Makový tváře. Ten se upřímně zubil. »Proboha!« zvolal prokurátor. »No samozřejmě…, to je… Mak Sim, alias Maxim Kammerer! Nezlobte se na mě za mou dotěrnost, ale vy jste přece zahynul! Massarakš, kde se tady berete?«

»To je dlouhá historie,« odpověděl Mak a mávl rukou. »Mě ostatně také překvapuje, že vás tady vidím. Nikdy by mě nenapadlo, že naše výzkumy by mohly zajímat Department justice.«

»Vaše výzkumy zajímají ty nejneočekávanější lidi,« ujistil ho prokurátor, vzal Maka v podpaží, odvedl ho zpátky k oknu a důvěrným šeptem se informoval: »Tak kdypak nás oblažíte pilulkami? Skutečnými prášky, na celých třicet minut…«

»Copak vy víte…?« zeptal se Mak a zarazil se v půli věty. »Vlastně ano, to je přirozené…«

Prokurátor hořce pokýval hlavou a s těžkým povzdechem obrátil oči v sloup.

»Je to naše požehnání, a zároveň naše prokletí,« pronesl procítěně. »Štěstí pro náš stát, a neštěstí pro jeho správce… Massarakš, jsem neuvěřitelně rád, že jste zůstal naživu, Maku. Musím vám říct, že váš případ byl jedním z mála v mé kariéře, který ve mně zanechal pocit nepříjemných pochyb… Nene, nesnažte se vstupovat se mnou do sporu: podle litery zákona jste byl vinen, v tomto ohledu je všechno v pořádku… Zaútočil jste na věž, pokud se nemýlím, zabil jste legionáře, a za to vás přirozeně nikdo po hlavince hladit nebude. Ale vraťme se k podstatě věci… Musím se přiznat, že se mi ruka zachvěla, když jsem podepisoval váš rozsudek. Jako bych — nezlobte se, prosím — jako bych odsuzoval dítě. Koneckonců to byl spíš náš nápad než váš, a všechna odpovědnost…«

»Já se nezlobím,« ujistil ho Mak. »A nejste daleko od pravdy — ten nápad s věží bylo dětinství, zaplať pánbůh, že jste nás tehdy nedal zastřelit…«

»To bylo všechno, co bylo v mých silách,« pronesl skromně prokurátor. »Vzpomínám si, že zpráva o vaší smrti mě velice zarmoutila…« Zasmál se a přátelsky stiskl Maximův loket. »Jsem zatraceně rád, že to všechno tak šťastně dopadlo. A jsem zatraceně rád, že se mí naskytla příležitost seznámit se s vámi osobně…« Pohlédl na hodinky. »Poslyšte, Maku, a proč jste teď tady? Nene, já se vás nechystám zatknout, to není moje práce, vámi by se měla zabývat vojenská úřadovna. Ale co děláte v tomto ústavu? Copak vy jste chemik…? A ještě ke všemu tohle,« ukázal prstem na stužku.

»Já jsem od všeho trochu,« řekl Maxim. »Trošku fyzik, trošku chemik…«

»Trošku ilegál,« přisadil si prokurátor a protektorsky se zasmál.

»To ale opravdu jen trošku,« ohradil se rozhodně Mak.

»Trochu kouzelník,« pokračoval prokurátor.

Mak se na něj pozorně zadíval.

»Trochu fantasta,« deklamoval pateticky prokurátor, »trochu dobrodruh…«

»To už ovšem nejsou profese,« namítl Mak. »To jsou, když dovolíte, vlastnosti každého slušného a poctivého vědce.«

»Jakož i slušného a poctivého politika,« dodal prokurátor.

»Poněkud problematické slovní spojení,« poznamenal Mak.

Prokurátor se na něj tázavě zadíval, pak pochopil a znovu se zasmál.

»Jistě,« přisvědčil, »politická činnost má svou specifiku. Nikdy se nesnižte až k politice, Maku, zůstaňte u té vaší chemie…« Podíval se na hodinky a dotčeně poznamenal: »Hrome, člověk vůbec nemá čas, a já bych si s vámi tak rád podebatoval… Prohlížel jsem si váš spis a musím říct, že jste mimořádně zajímavá osobnost… Ale vy patrně taky budete hodně zaměstnán…«

»Ano,« řekl chytrý Mak. »I když samozřejmě ne tolik, co státní prokurátor.«

»Aleale,« pronesl prokurátor s žertovnou výtkou v hlase. »A vaši představení nás neustále přesvědčují, že pracujete dnem i nocí… Například já o sobě něco takového prohlásit nemohu. I státní prokurátor tu a tam má to štěstí, že si užije volný večer. Možná se vám to bude zdát divné, Maku, ale mám k vám spoustu otázek. Abych se přiznal, chtěl jsem si s vámi popovídat už tenkrát po procesu, ale to víte — práce, pořád jen samá práce…«

»Jsem vám k dispozici,« řekl Mak. »Tím spíš, že já bych se taky rád na ledacos poptal.«

Opatrně, chlapče! varoval ho v duchu prokurátor. Jen ne tak otevřeně, nejsme tu sami. Nahlas však jen klidně pronesl:

»Výtečně! Zodpovím vám všechno, co bude v mých silách… Ale teď mě prosím omluvte, musím zase letět.«

Stiskl obrovskou tlapu svého Maka, už polapeného Maka, definitivně uloveného Maka. Náramně mi přihrál a bezpochyby se se mnou velice rád setká, takže teď ho zaseknu… Prokurátor se ve dveřích zastavil, luskl prsty, obrátil se a řekl:

»Poslyšte, Maku, a co děláte dnes večer? Právě teď jsem si uvědomil, že dnes mám večer úplně volno…«

»Dnes?« přeptal se Mak. »Inu… Ačkoli, dnes jsem měl v úmyslu…«