»Měl jste tenkrát pravdu,« pokračoval Maxim. »Řídil jsem se vašimi radami, a díky tomu se záležitosti vyvinuly tak, že mám možnost proniknout do Centra.«

Kňour sebou trhl.

»Teď?« zeptal se rychle.

»Ano. Musíme spěchat, nic jsem nestačil pořádně připravit. Může se stát, že mě zabijí, a v takovém případě by se všechno zhroutilo. Proto jsem s sebou vzal vás.«

»Mluvte.«

»Až vstoupím do budovy, zůstanete ve voze. Za nějaký čas se strhne poplach, možná i střelba. Vás by se to nemělo nijak dotknout. Budete dál sedět ve voze a čekat. Čekat…« Maxim chvíli v duchu počítal, »takových dvacet minut. Pokud během této doby dostanete paprskový šok, znamená to, že je všechno v pořádku. Klidně si se šťastným úsměvem ve tváři můžete padnout do mdlob… Pokud ne, vystoupíte z vozu. V kufru leží bomba s rozbuškou načasovanou na deset minut. Vyhodíte ji na vozovku, uvedete časový mechanismus do chodu a odjedete. Strhne se panika, velká panika. Pokuste se vytěžit z ní co nejvíce.«

Kňour chvíli rozjímal.

»Souhlasil byste, abych si obtelefonoval pár lidí?« zeptal se.

»Ne.«

»To máte tak,« začal vysvětlovat Kňour, »když vás nezabijí, budete, pokud tomu dobře rozumím, potřebovat nějaké lidi připravené k boji. Když vás zabijí, budu ty lidi potřebovat já. Berete mě přece s sebou pro případ, že byste to nepřežil…? Sám bych dokázal jen začít a času bude málo, proto by to moji lidé měli vědět předem. A já jim to chci oznámit.«

»Štábu?« zeptal se Maxim nevraživě.

»V žádném případě. Mám svou vlastní skupinu.«

Maxim mlčel. Před vozem už se zvedala šedá čtyřpatrová budova s kamennou zdí před průčelím. Přesně táž budova. Někde tam chodbami bloudí Ryba a ve své laboratoři huláká a prská Hroch. Tam je Centrum. Kruh Se uzavírá.

»No tak dobře,« souhlasil Maxim. »U vchodu je telefonní automat. Až vstoupím dovnitř — ale ne dřív! —, můžete na chvíli vystoupit a vyřídit ty telefonáty.«

»Výborně,« řekl Kňour.

To už se blížili k výjezdu z autostrády. Maxim si neznámo proč vzpomněl na Radu a představil si, co s ní bude, když se nevrátí. To s ní bude zle. A možná s ní nebude nic. Možná ji naopak dokonce pustí… Stejně zůstane sama. Gaj už není, já taky nebudu… Chudák děvče…

»Máte rodinu?« zeptal se Kňoura.

»Ano. Ženu.«

Maxim si nervózně skousl ret.

»Nezlobte se, že se to semlelo takhle hloupě,« zabručel tiše.

»Nedělejte si starosti,« uklidnil ho bohorovně Kňour. »Rozloučil jsem se. Vždycky se loučíme, když odcházím z domova… Tak tohle je Centrum? No vidíte, koho by to napadlo…«

Maxim zajel na parkoviště a vmáčkl svůj vůz mezi vetché lidové vozítko a přepychovou vládní limuzínu.

»Tak — a je to,« oddechl si Maxim. »Popřejte mi úspěch, Kňoure.«

»Z celého srdce…,« spustil Kňour, ale vtom se jeho hlas zlomil a on si odkašlal. »Tak jsem se tohohle dne přece jen dožil,« broukl tiše.

Maxim se opřel tváří o volant.

»Kéž bychom ho taky přežili…,« řekl. »Jak příjemné by bylo dočkat se dnešního večera…«

Kňour na něj s obavou pohlédl.

»Nechce se mi,« vysvětlil Maxim. »Vy vůbec nemáte představu, jak strašně se mi nechce… A ještě něco, Kňoure: zapamatujte si a řekněte vašim přátelům, že nežijete uvnitř koule, ale na jejím povrchu. A takových koulí je v prostoru kolem spousty a spousty, na některých se žije mnohem hůř než u vás, na některých zase mnohem líp. Ale nikde jinde se nežije tak pitomě. Nevěříte? Tak vás vem čert. Já jdu.«

Otevřel dvířka a vystoupil. Přešel napříč přes asfaltovanou plochu parkoviště a začal schod za schodem stoupat po kamenném schodišti, ohmatával v kapse propustku opravňující k vstupu do budovy, již pro něj pořídil prokurátor, vnitřní průkaz, který prokurátor někde ukradl, i docela obyčejný kousek tvrdého růžového papíru místo dalšího průkazu, který prokurátor nedokázal ani vystavit, ani ukrást. Bylo horko, neproniknutelné nebe obydleného ostrova se hliníkově lesklo. Kamenné schody pálily skrz podrážky, ale to se Maximovi možná jen zdálo. Bylo to všechno trestuhodně hloupé. Plán mu připadal amatérský. K čemu se do něčeho takového pouštět, když jsme nestačili nic připravit… Co když tam nebude sedět jeden důstojník, ale dva? Nebo co když v tom předpokoji sedí dokonce tři důstojníci s napřaženými samopaly a už na mě čekají…? Rytmistr Čaču střílel z pistole, ráže je stejná, ale já už nejsem to co dřív, můj obydlený ostrov mě už stačil řádně pocuchat a převálcovat. Odplazit se pryč se mi tentokrát určitě nepodaří… Jsem hlupák. Hlupák jsem byl vždycky a hlupákem jsem zůstal. Pan prokurátor si mě chytil na udičku, koupil si mě… Ale jak to, že mi uvěřil? To je u boha… Teď tak moct zmizet někam do hor a nadýchat se tam čerstvého vzduchu. Nakonec jsem neměl to štěstí podívat se i do zdejších hor… Mám hrozně rád hory… Takový moudrý a nedůvěřivý člověk — a on mi svěří takovou vzácnost! Největší poklad tohoto světa. Ten hnusný, odporný, zrůdný poklad… Budiž proklet, massarakš, a ještě jednou massarakš, a třiatřicetkrát massarakš!

Strčil do skleněných dveří a podal legionáři propustku. Pak prošel šikmo vestibulem kolem slečinky v brýlích, která se neustále oháněla razítkem, a kolem šéfa recepce v lehké přílbě, který si s někým bez ustání telefonicky nadával — a u vstupu do chodby ukázal dalšímu legionáři vnitřní průkaz. Legionář lehce pokynul hlavou: víceméně už se znali, protože Maxim sem poslední tři dny chodil denně.

A dál.

Prošel dlouhou chodbou bez dveří a zatočil doleva. Tady byl teprve podruhé. Poprvé předevčírem, jako omylem (»A kam to vlastně potřebujete, vážený?« »Já se vlastně potřebuju dostat do místnosti číslo šestnáct, kaprále.« »Tak to jste se zmýlil, vážený. Odbočil jste o chodbu dřív.« »Promiňte, kaprále, máte pravdu. Spletl jsem se…«)

Podal kaprálovi vnitřní průkaz a zašilhal po dvou obrovitých legionářích se samopaly, nepohnutě stojících po obou stranách protějších dveří. Pak se podíval tam, kam měl v následujícím okamžiku vstoupit. Kaprál si pozorně prohlížel průkaz, pak s očima ještě stále upřenýma na kartičku stiskl tlačítko a za dveřmi zazvonil zvonek. Uvnitř už se určitě připravil důstojník, co sedí u zeleného závěsu, nebo dokonce dva důstojníci. A možná se chystají hned tři důstojníci… A čekají, až vstoupím. A kdybych se jich lekl a uskočil zpátky, uvítá mě tu kaprál a ti dva obři od dveří bez tabulky, za kterými nejspíš bude sedět plno dalších vojáků.

Kaprál mi vrátil průkaz a řekl:

»Račte dál. A připravte si papíry.«

Maxim vytáhl růžovou kartičku, otevřel dveře a odhodlaně vkročil dovnitř.

Massarakš!

Už je to tak.

To není jedna místnost. Jsou tři. Průchozí. A až na konci zelený závěs. Od prahu až k závěsu leží běhoun. Dobrých třicet metrů dlouhý.

A žádní dva důstojníci. Ani tři. Šest.

Dva v šedých armádních uniformách v prvním pokoji. Ti už na něj míří samopaly.

Dva v četnickém černém v další místnosti. Ti ještě nemíří, ale zbraně už drží v rukou.

A ve třetí místnosti u zeleného závěsu sedí dva civilové.

Jeden se zrovna odvrátil…

Teď, Maku!!

Vyrazil. Vyšlo z toho něco jako trojskok z místa. Jen si ještě stačil pomyslet: hlavně abych si nepotrhal šlachy.

Do tváře ho udeřil tuhý závan vzduchu.

Zelený závěs.

Civil vlevo kouká stranou, krk je nechráněný. Hranou dlaně.

Ten vpravo asi zrovna mrkl. Víčka jsou napůl zavřená. Shora do temene — a šup do výtahu!

Je tu tma. Kde je knoflík? Massarakš, kde je koflík?

Pomalu a dutě zaklapal samopal a vzápětí po něm druhý. Inu, všechna čest, docela slušná reakce… Tata… Tatata… Tata… Ale je to zatím jen do dveří, do místa, kde mě naposledy viděli. Reflex.

Knoflík!

Za portiérou klouzá k zemi stín — to zřejmě padá jeden z civilů.

Massarakš, tady je, přímo před nosem

Stiskl tlačítko a kabina se rozjela dolů. Byl to rychlovýtah, takže kabina ubíhala k cíli poměrně svižně. Rozbolela ho odrazová noha. Že bych si přece jen natáhl šlachy…? To už je teď jedno… Massarakš, tak já jsem nakonec opravdu pronikl!