Kapitola devatenáctá

Kolem poledne zadrnčel telefon. Maxim zvedl sluchátko. Ozval se prokurátorův hlas:

»Prosil bych pana Sima.«

»Ano, u telefonu,« řekl Mak. »Dobrý den.«

Okamžitě pochopil, že se něco stalo.

»Přijel, je tady,« řekl prokurátor. »Okamžitě začněte, je to možné?«

»To ano,« procedil Maxim skrz zuby. »Ale vy jste ml přece slíbil…«

»Nic jsem nestihl,« přerušil ho prokurátor, jehož tón prozrazoval hysterii. »A teď už to nestihnu. Okamžitě začněte, Maku, nesmíte otálet ani minutu. Slyšíte mě, Maku?«

»Dobře,« souhlasil Maxim. »To je všechno?«

»Jede k vám. Bude tam tak za třicet čtyřicet minut.«

»Chápu. Všechno?«

»Teď už ano. Dejte se do toho, Maku. Bůh vás provázej!«

Maxim odhodil sluchátko a několik vteřin horečně uvažoval, co teď. Massarakš všechno se kácí… Nevadí, o tom si ještě stihnu popřemýšlet… Znovu se naklonil k telefonu.

»Prosil bych profesora Alla Zefa.«

»Ano!« zavrčel Zef.

»Tady Mak…«

»Massarakš, přece jsem tě žádal, abys dneska neotravoval…«

»Nech toho povyku a poslouchej. Okamžitě seběhni dolů do haly a čekej na mě.«

»Massarakš, mám moc práce!«

Maxim zaskřípěl zuby a ohlédl se na laboranta. Ten spořádaně točil klikou kalkulačky.

»Zefe, okamžitě sejdi dolů do haly. Rozumíš mi? Okamžitě!«

Zavěsil a hned vytočil Kňourovo číslo. Měl štěstí, Kňour byl doma. »Tady Mak. Vyjděte před dům a čekejte, mám pro vás naléhavý úkol.«

»Dobře, už běžím.«

Maxim nechal telefon telefonem, prohrabal zásuvku, vytáhl první desky, které mu padly pod ruku, naposledy prolistoval papíry a horečně přemítal, zda je vše připraveno. Vůz je v garáži, bomba v kufru, nádrž plná… Zbraň sice nemám, ale tu vem čert, nepotřebuju ji… Doklady mám v kapse… Kňour už čeká… To jsem promyslel dobře, s tím Kňourem… I když by ještě mohl odmítnout… Bane, ten sotva odmítne, já bych na jeho místě neodmítl… Takže hotovo… Mám pocit, že jsem připraven… Laborantovi řekl:

»Kdyby mě někdo hledal, řekni, že jsem jel do Departmentu výstavby. Vrátím se tak za hodinu za dvě. Zatím ahoj.«

Stiskl desky v podpaždí, vyšel z laboratoře a seběhl po schodech dolů. Zef už přecházel po vestibulu. Když spatřil Maxima, zůstal stát, založil ruce za záda a nasupil se.

»U všech ďasů, massarakš…,« spustil už zdálky.

Maxim se dlouho nezdržoval, chytil ho za loket a vlekl ho k východu.

»Kruci, co blázníš?« vzpíral se Zef. »Kam jdem? A proč…?«

Maxim ho vystrčil ze dveří a táhl ho po asfaltovém chodníku za roh ke garážím. Kolem bylo pusto a prázdno, jen na vzdáleném trávníku skřehotala zahradnická motorová sekačka.

»Herdek, tak kam mě to vláčíš?« zařval Zef.

»Mlč,« okřikl ho Maxim. »A poslouchej. Okamžitě dáš dohromady všechny naše lidi. Všechny, co chytíš… Hrome, nech těch otázek! Jen poslouchej. Všechny, na koho padneš. A se zbraněmi. Proti vratům je takový pavilón, víš kde…? Tam se ukryjte a čekejte. Asi tak za půl hodiny… Posloucháš mě, Zefe?«

»No tak co?« zeptal se netrpělivě Zef.

»Asi tak za půl hodiny přijede k bráně Poutník…«

»On se vrátil?«

»Nepřerušuj mě. Asi tak za půl hodiny k bráně možná přijede Poutník. Když ne — taky dobře. Seďte v úkrytu a čekejte na mě. A až přijede Poutník, zastřelte ho.«

»A nezbláznil ses takhle náhodou?« zeptal se Zef a zůstal stát. Maxim šel dál a Zef ho s kletbami na rtech musel doběhnout. »Všechny nás oddělaj…! Ochrana…! Kolem je to samej střelec a špicl…«

»Udělejte všechno, co bude ve vašich silách,« řekl Maxim. »Poutníka musíme zabít…«

Došli ke garážím. Maxim nalehl na závoru a odsunul vrata.

»To je ale praštěnej nápad…,« bručel Zef. »Ale proč? Proč Poutníka? Je to docela dobrej chlap, tady ho maj všichni rádi…«

»Jak myslíš,« poznamenal chladně Maxim. Otevřel kufr, skrz promaštěný papír ohmatal nálož s hodinovým mechanismem a znovu kapotu zabouchl. »Teď ti nemůžu nic vysvětlovat, ale máme jistou šanci. Jedinou…« Posadil se za volant a zasunul klíček do zapalování. »A jednu věc si pořádně zapiš za uši: Pokud toho docela dobrého chlapa neodděláte, spočítá to on mně. Máš moc málo času, Zefe. Jednej.« Nastartoval a pomalu vycouval z garáže. Zef stál ve vratech. Takového ho Maxim viděl poprvé v životě — vyjukaného, znejistělého, zaskočeného. Sbohem, Zefe, řekl si v duchu pro každý případ.

Vůz přiklouzal k bráně. Legionář s kamennou tváří si rozšafně zapsal číslo, otevřel kufr, nahlédl dovnitř, zase ho zavřel, vrátil se k Maximovi a přísně se zeptal: »Co to vyvážíte?«

»Refraktometr,« řekl Maxim a podal mu propustku i písemné povolení na odvoz přístroje z ústavu.

»Refraktometr RL-7, inventární číslo…,« mumlal si polohlasně legionář. »Hned si to poznamenám…« A stejně rozšafně vytáhl nějaký notes.

»Nešlo by to rychleji, hrozně spěchám.«

»Kdo vám podepisoval to povolení?«

»Nevím… Asi Pulec.«

»Nevíte… Kdyby se podepisovali čitelně, bylo by to všechno jednodušší…«

Konečně otevřel bránu. Maxim vyjel na silnici a za chvíli už ze své kraksny ždímal všechno, co bylo v jejích silách. Pokud to nevyjde a já přežiju, nezbude mi než utéct, pomyslel si… Zatracený Poutník, vyčenichal to, čertovo kvítko, a tak se vrátil… A co si počnu, když se to podaří? Nic není připraveno, plán Paláce nemám, to Filuta nestihl, a fotografii Ohňostrůjců mi taky nesehnal… Chlapci nejsou připraveni, rozvrh akcí žádný… Zatracený Poutník! Nebýt jeho, měl jsem ještě tři dny na přípravu plánu… A armáda…? A štáb…! Massarakš! Ti hned ožijou! Tam je třeba začít! Ale to už je Kňourova záležitost, ten se tomu rád začne věnovat, koneckonců se v tom vyzná. A navíc někde křižují bílé ponorky… Massarakš, co když je ještě válka? Ačkoli válka snad už skončila. Kdoví, co se ještě chystá… Maxim odbočil z hlavní třídy do úzké uličky mezi dvěma gigantickými mrakodrapy, obloženými růžovým kamenem, a po hrbolaté dlažbě dokodrcal k vetchému zčernalému domku. Kňour už čekal, opíral se o sloup a kouřil. Když vedle něj zastavilo auto, odhodil nedopalek a malými dvířky se protáhl na sedadlo vedle Maxima. Byl klidný a chladný jako vždycky.

»Dobrý den, Maku. Co se děje?«

Mak otočil vůz a vrátil se zpátky na hlavní třídu.

»Víte, co je to termická bomba?« zeptal se ho Maxim.

»Už jsem o tom slyšel,« připustil Kňour.

»Výborně. A se synchronizovanými rozbuškami už jste někdy pracoval?«

»Například včera.«

»Výtečně.«

Jistou dobu jeli mlčky. Byl velký provoz a Maxim se plně soustředil na to, aby se probil, protáhl a prodral mezi obrovskými náklaďáky a starými otřískanými autobusy, o nikoho přitom nezavadil a nedal jinému zavadit o sebe, aby k semaforu přijel na zelenou a k dalšímu taky na zelenou a přitom aby neztrácel alespoň tu bídnou rychlost, kterou z autíčka vypotil, až se nakonec dostali na Lesní silnici, na onu známou autostrádu, vroubenou alejí obrovských stromů.

To se povedlo, napadlo najednou Maxima. Po téhle silnici jsem do zdejšího světa přijížděl, přesněji řečeno mě po ní přivážel chudák Fank — a já nic nechápal a myslel jsem si, že je to odborník na návštěvy z kosmu. A teď po stejné silnici možná z tohoto světa (nebo taky ze světa vůbec) odjíždím navždy a ještě ke všemu s sebou odvážím dobrého člověka… Sklouzl pohledem ke Kňourovi. Jeho tvář byla naprosto klidná, seděl s loktem protézy vystrčeným do okénka a čekal, až mu všechno vysvětlí. Možná se divil, možná se cítil zaskočen, ale nebylo to znát, a Maxima zaplavil pocit hrdosti na to, že mu takový muž důvěřuje a bezvýhradně se na něj spoléhá.

»Jsem vám velice vděčen, Kňoure,« pronesl nakonec do ticha.

»Ach tak,« pronesl Kňour a otočil k němu vyzáblou a zažloutlou tvář.

»Vzpomínáte si, jak jste mě jednou na zasedání štábu vzal stranou a poskytl mi několik užitečných rad?«

»Ano.«

»Tak za to jsem vám vděčen. Poslechl jsem vás.«

»To jsem si všiml. Musím se přiznat, že jste mě tím trochu zklamal.«