„Počkej,“ probral se najednou z úvah Andrej, „nevzal sis náhodou případ Domu? Ten mi tady nech!“

„Případ Domu? Kamaráde, můj altruismus není zas tak úplně bezbřehý.

S tím si nějak poraď sám.“

„No jo,“ řekl na to podmračeně Andrej, „já vím. A jen tak mimochodem,“

vzpomněl si najednou, „co je to za případ… to s těmi Padajícími Hvězdami…? Něco mi to říká, ale oč vlastně jde a co je to za hvězdy, to si nevzpomínám.“

Fritz svraštil čelo a pak vážně poznamenal: „Jo, to je teda případ… Snad jsi ho nevyfasoval? To by ti zlámalo vaz.

Zatím to má Čačua a je to jasně ztracená záležitost.“

„Ne,“ povzdechl si Andrej, „nevyfasoval jsem to. Šéf mi ale doporučil, abych se s tím seznámil. To je série nějakých rituálních vražd? Nebo ne?“

„Ale ne… Vůbec ne! Ačkoliv… kdopak vlastně ví… Kamaráde, tahle záležitost se táhne už několik let. Čas od času někdo najde u Žlutý stěny někoho strašně rozmlácenýho. Jako by ten člověk sletěl z ohromný vejšky.

Prostě… ze Stěny.“

„Jak to — ze Stěny?“ užasl Andrej. „Copak se po ní dá lézt nahoru? Je úplně hladká! A proč by tam někdo lezl? Ani se nedá dohlídnout — jak je vysoká!“

„O to právě jde! Nejdřív si někdo myslel, že tam nahoře je taky nějaký město, něco jako to naše. A že tam lidi třeba spadnou do Propasti… do takový, jako je ta naše. Nebo je tam někdo hodí… Pak se ale párkrát podařilo mrtvé identifikovat a ukázalo se, že jsou tady od nás… místní. Jak se dostali nahoru, to je nepochopitelný. Takže zbývá domněnka, že jde o nějaký cvaklý horolezce, který se pokoušeli z města utýct směrem nahoru… Jenže… je to celý nějak podivný. Já osobně si myslím, že to je takovej… víš — jak se říká — pomník, prostě případ, kterej nikdo nevyřeší. Ale já už jdu…“

„Díky. A měj se,“ řekl nato roztržitě Andrej. A Fritz zmizel.

Andrej si sedl do svého křesla a všechny desky kromě těch, v nichž se ukrýval případ Domu, uklidil do trezoru. Pak si dlaněmi podepřel hlavu a chvíli tak zůstal sedět. Potom sáhl po telefonu. Vytočil své číslo domů a čekal. Stejně jako vždycky — dlouho to nikdo nebral. Nakonec to někdo zvedl a ve sluchátku se ozval hluboký, zjevně nikoliv střízlivý mužský hlas: „Haló-ó-ó?“ Andrej tiskl sluchátko k uchu a mlčel. „Haló-ó-ó? Helo-o-ou?“

řval opile mužský hlas, pak toho nechal, jen do telefonu funěl a odněkud z dálky bylo slyšet, jak Selma teskně pěje písničku, kterou je naučil Jura Davydov: „Vstávej, moje milá, ať dlouho nečeká bárka sněhobílá a cesta daleká.

Andrej zavěsil. Zhluboka si povzdechl, promnul si tváře a hořce konstatoval: Je to hnusná štětka! Nenapravitelná!

A pak otevřel desky.

Případ Domu měl své počátky ještě v dobách, kdy Andrej pracoval jako asanátor, vozil odpadky… O Městě a jeho některých nevábných tajemstvích prakticky nic nevěděl. Všechno to začalo tím, že z Šestnáctého, osmnáctého a dvaatřicátého kvartálu se začali ztrácet lidé. Mizeli absolutně beze stopy, ale taky bez logiky, která by všemu dávala nějaký řád. Ole Svensson, 43 let, dělník z papírny, šel navečer koupit chleba a nevrátil se domů, přičemž do obchodu vůbec nedorazil… Stefan Cybulski, 25 let, policista, zmizel v noci přímo při výkonu služby, na rohu Hlavní a Diamantové ulice byl nalezen pouze jeho opasek — a to bylo všechno, co po něm zůstalo… Monika Lerouxová, 55 let, švadlena, šla před spaním vyvenčit svého špice, ten se vrátil domů v pořádku sám, ona zmizela… A tak dál, a tak dál… Celkem těch případů bylo přes čtyřicet.

Brzo se našli svědci, kteří vypovídali, že těsně před svým zmizením pohřešovaní vešli do nějaké budovy. Podle popisu to mohl být jeden a týž dům, ale divné na tom bylo, že pokud šlo o místo, kde se budova měla nacházet, výpovědi se lišily. Josef Humboldt, 63 let, holič, vešel před očima Lea Paltuse, který ho osobně znal, do dvoupatrové budovy z červených cihel. Stalo se to na rohu Druhé Pravé a Čedičové ulice — a od těch dob Josefa Humboldta nikdo neviděl. Jistý Theodor Buch vypověděl, že pohřešovaný Semjon Zachodko, 32 let, farmář, vstoupil do přesně takové budovy, jakou popsal Paltus, jenže to bylo v Třetí Levé ulici, blízko kostela.

David Mkrtčan vypověděl, že potkal v Hliněné uličce svého dávného kolegu z práce Raye Dodda, 41 let, asanátor — chvíli tam spolu stáli a probírali všechno možné, úrodou počínaje a rodinnými záležitostmi konče, když mu Ray řekl: „Chvilku tu na mě počkej, musím si něco zařídit, nebude to dlouho trvat, ale kdybych se náhodou do pěti minut nevrátil, tak už nečekej…“

Pak vešel do nějaké budovy z červených cihel. Okna tam byla zabílená, toho si svědek všiml… Po čtvrthodinovém čekání to David Mkrtčan vzdal a odešel. Raye Dodda od té doby nikdo neviděl.

Dům z červených cihel se objevoval ve všech výpovědích. Jedni tvrdili, že je dvoupatrový, druzí, že má patra tři. Někteří si všímali oken. Jedni prohlašovali, že je má zabílená, jiní, že jsou zamřížovaná… Nikdy se však svědci neshodovali v místě, kde se měl Dům nalézat.

Městem se šířily fámy. Ve frontách na mléko, u holiče, kdekoliv, kde se sešlo víc lidí. Všude se šuškaly nějaké nové, zaručeně jisté informace o strašném Červeném dome, který si sám chodí Městem, občas se zastavuje někde mezi normálními budovami, hrozivě pootevře čelisti vrat a tiše čeká na neopatrné oběti. Pak se objevili přátelé známých od příbuzných těch, kteří měli to štěstí, že se zachránili. Údajně se jim podařilo z té nenasytné cihlové pasti na poslední chvíli uniknout. Vyprávěli děsivé věci a jako důkaz prý předváděli šrámy a zlomeniny, které utrpěli při skoku z prvního, druhého, či dokonce třetího poschodí. Všechny tyhle informace se shodovaly v tom, že Dům je prázdný. Nečíhali tam ani lupiči, ani žádní maniaci či sadisté, ani chlupaté krvežíznivé příšery. Kamenné vnitřnosti Domu se však prý dokázaly smršťovat, jako by chtěly svou oběť rozdrtit. Člověku se tam pod nohama rozevíraly nečekané průrvy, z kterých ledově čišel mrtvolný puch, nějaká neznámá síla hnala návštěvníka do temných, zužujících se chodeb a tunelů, kde nakonec nešťastník hledal záchranu v posledním kamenném výklenku… A v prázdných pokojích s otrhanými tapetami, uprostřed suti z opadaných stropů hrůzně dotlívaly roztříštěné kosti trčící zpod hadrů, ztvrdlých zaschlou krví.

Andreje ten případ začal zajímat. Na plánu Města si okřížkoval všechna ta místa, kde byl Dům spatřen, a pokoušel se odhalit nějakou zákonitost, systém v tom, kdy a kde se Dům objevoval. Osobně si ta místa zajel prohlídnout, ale vždycky tam našel buď nějakou zanedbanou zahrádku, nebo proluku, nebo tam dokonce mírumilovně stál nějaký docela obyčejný domek, který byl na hony vzdálen tajemstvím či záhadám.

Zarážející bylo to, že Červený dům nikdo nikdy neviděl za dne, že dobrá polovina svědků ho spatřila v nestřízlivém stavu — a že popis některých důležitých podrobností se neshodoval téměř v žádném případě… A ze všeho nejvíc zarážející byla nesmyslnost a fantastičnost všech případů.

Icik Kacman k tomu jednou poznamenal, že v milionovém městě, které není řízeno žádnou systematickou ideologií, musí zákonitě vznikat nějaký vlastní mýtus. Na tom něco je. Jenže jakýpak mýtus, když lidi se ztrácejí doopravdy? Samozřejmě že to postrádá logiku. Když se chce někdo někoho zbavit, může ho shodit do Propasti — a dotyčný znuzí beze stopy. Kdo by se ale chtěl zbavovat nějakých holičů, postarších švadlen nebo prodavačů z koloniálů? Ti lidé nebyli ani bohatí, ani neměli významné společenské postavení — a možná ani nepřátele… Kensi jednou přišel s takovou hypotézou, že Červený dům — pokud doopravdy existuje — je jednou ze součástí Experimentu, a tak je zbytečné hledat pro něj vysvětlení, protože Experiment je Experiment. Koneckonců — s tímhle souhlasil i Andrej. Měl tehdy i tak jiné práce nad hlavu a přitom akta o Domě už obsahovala víc než tisíc stran! Zasunul tedy desky s případem až na dno trezoru a vytahoval je pouze v tom případě, když se objevilo nové svědectví a Andrej je potřeboval založit.

Dnešní rozhovor se šéfem však mnohé změnil. Jestliže ve Městě opravdu existují lidé, kteří si dali za úkol — eventuálně to od někoho za úkol dostali — vytvářet mezi obyvateli atmosféru strachu a teroru, pak se leccos v případě Domu stává jasnějším. Nesrovnalosti ve výpovědích takzvaných svědků se v takovém případě snadno dají vysvětlit posunem detailů při informacích stylu „jedna paní povídala“. A zmizení lidí se tak mění v normální vraždy, které mají atmosféru strachu jen utužit. V propletenci všelijakých fám, ustrašených „zaručených informací“ i vyloženého lhaní teď bylo nutné najít prameny, které to všechno živí, jakási centra, odkud se šíří zlo.