Normální bandita… gangster… Chytli ho prakticky při činu, ale dostat se mu na kobylku nemůžou… Chybí mi zkušenost, řekl si Andrej. Jiný na mém místě by s ním zatočil raz dva… A Pinďa zatím bolestivě vzdychal, žalostně křivil obličej, obracel oči v sloup a se sténáním si poposedával, jako by si hledal lepší pozici pro pohodlný pád do mdlob. Pak by určitě dostal sklenici vody a nechali by ho v cele vyspat.

Andrej s nenávistí celé to jeho bídácké počínání sledoval. Jen si něco zkus, říkal si. Jen si zkus poblít mi podlahu! Tadyhle tím jediným pijákem, co tu mám mezi papírama, to všechno, neřáde, uklidíš!

Otevřely se dveře a do místnosti pevným krokem vstoupil vrchní vyšetřovatel Fritz Geiger. Sjel lhostejným pohledem po schouleném Pinďovi a přisedl si bokem na stůl mezi spisy. Bez ptaní si vzal z krabičky několik cigaret, jednu zasunul mezi rty a ostatní si pečlivě naskládal do plochého stříbrného pouzdra. Andrej škrtl zápalkou, Fritz zatáhl, kývl — jako že děkuje — a vyfoukl ke stropu proužek dýmu.

„Šéf mi dal za úkol vzít si od tebe případ Černých Stonožek,“ prohodil tiše. „Samozřejmě… jestli proti tomu nic nemáš.“ Pak ještě víc ztišil hlas a významně sešpulil rty: „Vypadá to, že si ho pozval na kobereček hlavní prokurátor. Tak nám teď taky všem bude dávat kapky. Uvidíš, že za chvilku přijde řada i na tebe.“

Znovu zatáhl z cigarety a podíval se na Pinďu. Ten se do téhle chvíle snažil špicovat uši, aby zaslechl, co si šéfstvo povídá, ale teď se okamžitě znovu schoulil a bolestivě zasténal. Fritz se Andreje zeptal: „S tímhle už jsi asi skončil, ne?“

Andrej zavrtěl hlavou. Bylo mu hanba. Během poslední dekády už si Fritz podruhé od něj přišel vzít jeho případ.

„Ne?“ podivil se Fritz. Několik okamžiků si Pinďu prohlížel, jako by odhadoval jeho kvality — a pak se tiše zeptal: „Dovolíš?“ Na odpověď však nepočkal. Seskočil ze stolu a přistoupil k vyšetřovanému. S účastí se k němu sklonil, ruku s cigaretou držel společensky stranou.

„Všechno vás bolí?“ zeptal se soucitně.

Pinďa zasténal na souhlas.

„Máte žízeň?“

Pinďa znovu zasténal a natáhl roztřesenou ruku.

„Kouřit byste asi taky chtěl…“

Pinďa nedůvěřivě pootevřel jedno oko.

„Chudinka! Ono ho všechno bolí!“ řekl teď hlasitě Fritz, ale na Andreje se přitom ani nepodíval. „To je strašné, že se tak trápí! Tady ho to bolí…, tady ho to bolí… tady taky…“ Fritz to pořád opakoval a rukou, v níž nedržel cigaretu, dělal jakési prudké pohyby, které Andrej zpočátku nechápal. Žalostné Pinďovo pofňukávání však náhle skončilo. Místo toho vyšetřovaný párkrát skřípavě a skoro překvapeně hekl a ve tváři silně zbledl.

„Vstaň, hajzle!“ zařval nečekaně Fritz a na krok poodstoupil.

Pinďa se okamžitě postavil a Fritz ho ze všech sil vzal pěstí do břicha.

Pinďa se málem složil, ale Fritz ho v té chvíli uhodil naplocho dlaní pod bradu. Pinďa se zapotácel, zakopl o židličku za sebou a padl na záda.

„Vstaň!“ zařval znovu Fritz.

Pinďa se rozvzlykal. Zadýchaně se snažil po zemi popolézt, ale Fritz si pro něj sám hmátl. Chytil ho za límec a jediným škubnutím ho postavil na nohy. Pinďův obličej teď byl už úplně zsinalý. Poulil vyděšené oči a strašlivě se potil.

Andrej štítivě sklopil oči a roztřesenými prsty šátral v krabičce cigaret.

Chápal, že by měl něco udělat, jenže nevěděl co. Z jedné strany bylo to, co tu předváděl Fritz, odporné a nehumánní, ale z druhé strany — stejně tak odporně a nehumánně se choval i tenhleten jasný darebák, lupič, který se drze vysmíval veškeré spravedlnosti… Vřed na těle společnosti!

„Tak se mi zdá, že se ti nelíbí, jak tu s tebou zacházíme!“ zahřměl zatím úlisně Fritz. „Mně se dokonce zdá, že si chceš stěžovat! Tak já jsem Friedrich Geiger… Vrchní vyšetřovatel Friedrich Geiger.“

Andrej se přinutil zvednout oči. Pinďa stál vypjatý jako strunka a celý jako by se zakláněl… Fritz se na něj skoro tlačil, jak byl blízko, jeho vysoká postava se nad vyšetřovaným tyčila, ruce měl v bok.

„Můžeš si stěžovat! Mého současného šéfa znáš… Je ti ale známo, kdo býval mým šéfem dřív? Nikdo jiný než říšský vůdce SS Heinrich Himmler.

Už jsi o něm někdy slyšel? A jestlipak víš, kde jsem dřív pracoval? V instituci, která se jmenovala gestapo. A jestlipak víš, čím jsem tam byl známý…?“

Zazvonil telefon, Andrej sáhl po sluchátku: „U telefonu vyšetřovatel Voronin,“ pronesl s námahou.

„Tady Martinelli,“ odpověděl zadýchaný, sípavý hlas. „Přijďte ke mně, Voronine! Okamžitě.“

Andrej položil sluchátko. Bylo mu jasné, že u šéfa půjde na kobereček, že ho nečeká nic pěkného. Současně byl ale rád, že může odejít z téhle místnosti, dál od vytřeštěných Pinďových očí a vztekle vysunuté Fritzovy čelisti, vytratit se z houstnoucí atmosféry mučírny… Co to sem ten Fritz plete? Gestapo… Himmler! „Volá mě šéf,“ řekl jakýmsi cizím, přiškrceným hlasem a mechanicky otevřel zásuvku stolu. Sáhl pro pistoli a vložil ji do pouzdra. Aby všechno bylo podle předpisu… „Zlom vaz,“ odpověděl Fritz, ale nespustil přitom oči z Pindi. „Já ti to tu zatím ohlídám, nemusíš se bát.“

Andrej zamířil ke dveřím. Šel stále rychleji a na chodbu už vyletěl jak torpédo. Zpod pochmurně vyhlížející klenby na něj dýchl chlad a ticho. Na dlouhé lavičce, na takové, jaké bývají v parcích, sedělo pod dozorem přísně se tvářícího strážného několik omšele vyhlížejících chlapů. Andrej prošel kolem řady zavřených dveří. Tam všude byly místnosti, kde se vyšetřovalo… Minul skupinku mladých vyšetřovatelů, nováčků, kteří si u schodiště se zaujetím sdělovali své poznatky a hulili přitom jako tovární komíny, pak vyběhl do druhého patra a zaklepal na dveře šéfovy kanceláře.

Šéf se mračil. Jeho naducané tváře visely jako žoky, mezi rty se mu hrozivě cenily řídké zuby. Sípavě dýchal pootevřenými ústy a na Andrejovi spočinul nevraživým pohledem.

„Sedněte si!“ zavrčel.

Andrej si sedl, dlaně si položil na kolena a oči upřel do okna. Na okně byla mříž a za sklem se černala neproniknutelná tma. Už bude jedenáct, pomyslel si Andrej. Kolik jen jsem ztratil času kvůli tomu prevítovi…!

„Kolik máte případů?“

„Osm.“

„Kolik jich míníte uzavřít do konce kvartálu?“

„Jeden.“

„To je špatné.“

Andrej na to nic neřekl.

„Špatně pracujete, Voronine! Špatně!“ zasípal šéf. Trápila ho záducha… „Já vím,“ hlesl Andrej. „Nějak se nemůžu rozjet.“

„Ale to už byste měl!“ Šéf zvýšil hlas, který teď zlověstně syčel. „Jak dlouho už jste tady — a uzavřel jste všehovšudy tři ubohé případy! Neplníte své povinnosti vůči Experimentu, Voronine! A přitom máte u koho se učit, můžete se poradit… Podívejte se například na svého přítele… Víte, koho myslím, že? Mno…,“ zapátral v paměti, „Friedricha… Víte, že? Ten má sice své chyby, ale vy se nemusíte učit zrovna to, co nedělá správně.

Naučte se to, co dělá dobře! Přišli jste k nám současně — a on už uzavřel jedenáct případů.“

„Já to jako on neumím,“ řekl podmračeně Andrej.

„Tak se to naučte! Musíte se učit. Všichni se učíme. Ten váš… no… ten Friedrich… taky nemá právnické vzdělání, ale dal se do díla. A ne špatně.

Už je z něj vrchní vyšetřovatel. Dokonce to vypadá, že se stane zástupcem šéfa trestního úseku. Jenže s vámi, Voronine, nejsme spokojeni! Tak například — jak jste zatím pohnul s případem Domu?“

„Nijak,“ odpověděl Andrej. „Vždyť to ani není případ. Je to nesmysl.

Spíš mystika…“

„Jak to, že mystika, když máme svědecké výpovědi?! Jsou tu i oběti! A několik lidí se beze stopy ztratilo, Voronine!“

„Nechápu, jak se má řešit případ, který je postaven na legendách a nejasných řečech,“ řekl zase tak podmračeně Andrej.

Šéf si se sípáním ztěžka odkašlal.

„Tak si namáhejte mozek, Voronine!“ zasyčel. „Řeči, legendy… no prosím!

Mystický háv…, dá se to tak říct! Jenže proč? Pro koho je to výhodné?

Odkud se ty řeči vzaly? Kdo je pustil mezi lidi? Kdo je šíří? Proč? A hlavně — kam se beze stopy ztrácejí lidi? Rozumíte mi, Voronine?“