Zdálo se mu, že všechny zvuky se od něj vzdalují. Jako by přicházely z vedlejší místnosti. Stalin… Asi tu nějaká souvislost bude… Že mě to už dřív nenapadlo… V tom všem je nějaký vyšší záměr. A je to řízeno z kosmu. Určitě to má nějakou souvislost, nějak je to propojeno… Tak například: kdybych měl rozhodnout, co je důležitější: Experiment, nebo Stalin?

Konkrétně já bych to měl rozhodnout. Já — jako občan… i jako voják… Jenže Kacman tvrdí, že Stalin už nežije… Nedá se mu ovšem věřit.

„To je ale nuda,“ protáhla Selma. „Pusťte muziku, radši si zatancuju!“

Andrej však nemínil jen tak přestat: „Experiment volí různý formy, jenže obsah je tu jen jeden! A konečnej výsledek je taky jen jeden jedinej! Nastolení diktatury proletariátu ve spojení s pracujícími farmáři…,“ rozjel se nečekaně.

„… a s pracující inteligencí,“ napověděl mu potutelně Icik.

„Co sem pleteš inteligenci? Ta mně může bejt ukradená… nějaká inteligence!“

„To je fakt,“ uznal Icik, „to sem vůbec všechno pleteme z jiný éry.“

„A inteligence je impotentní,“ vyrazil zlostně Andrej. „Lokajská mezivrstva… Slouží tomu, kdo je u moci.“ „Nedomrlá banda!“ vyštěkl Fritz. „Užvaněný cintalové, který jsou dobrý akorát na dezorganizaci a nekázeň.“

„No právě…,“ řekl Andrej, ale byl by radši, kdyby ho v téhle chvíli spíš podpořil Jura. I když to, že se přidal Fritz, taky nebylo marné: „Podívejte se tady na Fritze! Je to můj třídní nepřítel, ale jeho názory jsou s mými totožné!

Takže z toho vychází fakt, že z pohledu jakékoliv třídy je inteligence na hovno!“

„Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru,“ pronesl ocelovým hlášena Fritz.

„Tak to ne,“ namítl Andrej, „v tomhle se neshodneme! Kultura je přece vlastnictvím osvobozeného lidu. K tomu musíš přistupovat dialekticky.“

Vedle vyhrával gramofon, opilý Otto klopýtavě tančil s opilou Selmou, ale Andrejovi to bylo jedno. Teď přicházelo na řadu to nejlepší. To, kvůli čemu měl tahle setkání tolik rád: vášnivá debata. I když… k nepsaným zásadám i při nich měla patřit Kurátorova rada: Zbytečně se na minulý život nevyptávat.

„Pryč s kulturou!“ zavřeštěl Icik a přesedl si z jedné židle na druhou a vzápětí na další, aby se dostal až k Andrejovi. „S naším Experimentem nijak nesouvisí. Jakej je cíl Experimentu? To je ta pravá otázka. Tak mi na ni odpověz!“

„Podle mě je to jasný. Vytvořit modelovou komunistickou společnost!“

„Prosím tě! Na co Kurátoři potřebují modelovou komunistickou společnost?

Nejsi praštěnej?“

„A proč by nepotřebovali? Proč ne?“

„Já si totiž myslím,“ ozval se Jura, „že Kurátoři nejsou opravdický lidi.

Jsou zkrátka…, jak bych to… z úplně jinýho těsta a čertví odkud. Oni nás šoupli do akvária, do takový zvláštní zoologický zahrady… a teď čekají, co se z toho vyvine.“

„Na to jste přišel vy, Davydove?“ obrátil se k němu se zájmem Icik. Jura se podrbal na hlavě a vyhýbavě řekl: „Došli jsme k tomu…, když jsme se o tom bavili.“

Icik třískl pěstí do stolu: „Slyšeli jste to?“ zařval nadšeně. „To je zvláštní! Jak je to možný? Úplně různý lidi, ale přitom všichni ve svým uvažování konformní, mají stejný nápady: Kurátoři nejsou lidskýho původu! A Experiment řídí nějaká vyšší moc.“

„Já, například, jsem se na to Kurátora optal přímo,“ skočil mu do řeči Kensi. „Jste jinýho původu? Kurátor se sice přímé odpovědi vyhnul, ale nevyvracel mi to.“ „Já jsem zase slyšel, že jsou to lidi jinýho rozměru,“ poznamenal Andrej.

Nechtělo se mu mluvit o Kurátorovi. Připadalo mu, že to je, jako kdyby vykládal před cizími o někom z rodiny. „Ale možná že jsem to špatně pochopil… Třeba to byl jinotaj…“

„Mně se to nelíbí,“ prohlásil najednou Fritz. „Nejsem žádnej hmyz.

Jsem, kdo jsem… Ále,“ máchl rukou, „copak bych sem někdy lez, kdybych nebyl v zajetí?“

„Ale proč to všechno je?“ spustil zase Icik. „Proč? Já taky někdy pociťuju něco jako vnitřní protest a nechápu, oč tu vlastně jde. Možná že jejich cíl se v konečných důsledcích podobá našemu.“

„A co jsem ti před chvílí já říkal?“ zaradoval se Andrej.

„Jenže já to chápu jinak,“ odbyl ho rázně Icik. „Tady to není tak přímočarý, jak to vidíš ty. Pokoušejí se pochopit lidstvo, rozumíš? Pochopit! A pro nás to je přece taky prvořadý problém: pochopit, co je lidstvo vlastně zač. Co jsme zač… A když bude mít to jejich snažení úspěch, možná tím pomůžou i nám.“

„Kdepak, přátelé,“ vmísil se do hovoru Kensi a zakroutil přitom hlavou.

„Jen si nic nenamlouvejte! Připravují kolonizaci Země a na nás studují psychologii budoucích otroků.“

„To snad ne, Kensi,“ řekl káravě Andrej. „Proč takový hrozný představy?

Já si myslím, že to není fér, připisovat jim takový záměry.“

„Já o tom ve skutečnosti vlastně ani takhle neuvažuju,“ podotkl Kensi, „jen mám někdy takový zvláštní pocit… Všichni ti paviáni, předtím proměna vody… pořád jako v blázinci. Jednoho krásného dne se probudíme a zjistíme, že nastalo zmatení jazyků. Připadá mi, že nás systematicky připravují pro nějaký úděsný svět, ve kterém budeme odsouzeni žít na věky věkův. A tak jsem si vzpomněl na Okinawu… To jsem byl ještě malý kluk, byla válka — a v naší škole měly okinawské děti zakázáno mluvit svým dialektem. Smělo se jenom japonsky. A když někoho přistihli, pověsili mu na krk nápis: Neumím správně mluvit… A on s tím nápisem musel chodit…“

„Jo, já tomu rozumím,“ řekl Icik a s nepřítomným úsměvem si mechanicky přejížděl prstem po bradavičce na krku.

„Ale já to tak nechápu!“ prohlásil Andrej. „To všechno je nesprávnej výklad. Pokřivenej! Experiment je Experiment. To je logický, že lecčemu nerozumíme. My tomu taky ani nemáme rozumět! To je přece základní podmínka! Když budeme všechno vědět, tak k čemu by tu potom byli ti paviáni, proč by se muselo měnit zaměstnání…? Když totiž budeme vědět, oč jde, tak nás to bude v našem jednání ovlivňovat. Experiment musí být čistý… Jinak ztroskotá. O tom jsem přesvědčen. A co ty, Fritzi?“ Fritz zakroutil blonďatou hlavou.

„Já nevím. Mě to nezajímá. Nezajímá mě, co chtějí ‚oni‘. Mě zajímá to, co chci já. A já chci do tohohle bordelu zavést pořádek. A vůbec — někdo už to řekl, ale já si teď nevzpomenu, kdo to byl, že úkolem Experimentu je vybrat ty nejenergičtější, nejschopnější, nejpevnější… Aby jenom nemleli hubou, pitomě nefilozofovali, aby nebyli jako bláto, ale aby dokázali jít za svým cílem. Takový lidi si oni vyberou. Takový, jako jsem já, nebo třeba ty, Andreji, a pustí nás zpátky na Zem. Protože když jsme obstáli tady, obstojíme i tam.“

„To je docela možný,“ přikývl vážně Andrej. „Nevylučuju to.“

„Ale Donald si myslí,“ řekl sotva slyšitelně Wang, „že Experiment už dávno ztroskotal.“

Všichni se na něj podívali. Seděl ve stejné pozici jako dřív: hlavu zasutou až někam mezi ramena, obličej zvrácený ke stropu, oči zavřené… „Donald říkal, že Kurátoři jsou ze současné situace bezradní. Všechno už vyzkoušeli, a teď nevědí kudy kam. Tohle prý je už totální krach. Jenom setrvačností to běží nějak dál.“

Andreje to vyvedlo z míry a rozpačitě si prohraboval vlasy. Tak takhle je to tedy s Donaldem! Proto není ve své kůži… Všichni mlčeli. Jura si pomalu balil další cigaretu. Icikovi ztuhl na tváři úsměv a jeho prst nervózně rejdil po bradavičce. Kensi se znovu dal do pořádání kyselého zelí a Fritz upřeně hleděl na Wanga, přičemž bez hlesu pohyboval dolní čelistí. Tak takhle začíná rozklad, mihlo se Andrejovi hlavou.

Takhle, v takovýchhle debatách. Z nepochopení se rodí nevíra… A ztráta víry — to je konec. Tohle je hrozně nebezpečná věc! Kurátor to přece jasně řekl: Nejdůležitější je věřit! Naprosto a bezvýhradně! Je třeba vycházet z toho, že nevědění je nejdůležitější podmínkou Experimentu. A taky tou nejtěžší. Tady lidi většinou nejsou po ideové stránce připraveni, chybí jim skutečné uvědomění a přesvědčení, že světlá budoucnost je jistá!

Že dnes je nám třeba těžko a zle, zítra možná taky, ale pozítří určitě uvidíme hvězdnaté nebe nad hlavou a i na naší ulici bude svátek… „Já jsem jen obyčejnej, nevzdělanej člověk,“ řekl najednou Jura, když pečlivě olízl a slepil svou cigaretu. „Mám čtyři třídy obecný školy, jestli vás to zajímá… A už jsem vlastně říkal, že… jednoduše vzato… jsem odtamtud prostě zdrhnul. Zrovna jako ty,“ ukázal cigaretou na Fritze. „Pro tebe to byla cesta ze zajetí, pro mě z vesnice. Když nepočítám válečný roky, tak jsem celej život prožil jen na vesnici a nic jinýho jsem nepoznal.