On tam doběhne.“ „To má ještě čas,“ poznamenal Andrej a uvedl je do jídelny. Zatímco zvučně cvakaly vojenské podpatky, skláněly se ulízané hlavy a pronášely se komplimenty, Andrej odvlekl stranou Icika a bez dlouhého vysvětlování ho prošacoval. Icik to ani moc nebral na vědomí, jen se snažil od sebe Andreje odstrčit a rychle se zase vrátit k anekdotě, kterou Selmě nestačil dopovědět.

Andrej mu sebral všechno, na co přišel, a pak zmizel v kuchyni, aby si peníze spočítal. Celkem to vypadalo slušně. Andrej šel tedy znovu obhlídnout situaci.

Selma jako dřív seděla na stole a komíhala nohama. Vůbec se netvářila tak, jako prve s Andrejem, byla teď opravdu veselá. Fritz jí právě zapaloval a Icik, zalykající se smíchem, začínal vyprávět novou anekdotu. Otto — celý zrudlý rozpaky a snahou dobře zapůsobit — stál uprostřed jídelny v pozoru.

Andrej ho chytil za rukáv a odtáhl do kuchyně.

„Nebudeš jim tam chybět, neboj se,“ hučel do něj. Otto nic nenamítal, dokonce se zdálo, že mu ten odchod vyhovuje. Jakmile si uvědomil, co se od něj očekává, hned začal jednat. Vyžádal si od Andreje košík na zeleninu a ze všeho nejdřív ho vyčistil a špínu z něj vyklepal do kbelíku na odpadky.

Andrej si musel přiznat, že tohle by ho nenapadlo. Rychle a šikovně pak Otto vystlal dno košíku starými novinami, nějakým zázrakem okamžitě objevil nákupní tašku, kterou Andrej někam zasel už asi tak před měsícem, pak poznamenal, že „možná by se hodila tomatová šťáva“, a přibral do tašky kompotovou sklenici, kterou předtím ovšem pečlivě vypláchl, a potom přidal ještě několikerý staré noviny — „co když jim dojde balicí papír“.

Andrej celou tu dobu jen přendával peníze z kapsy do kapsy, netrpělivě přešlapoval a pořád opakoval: „Už toho nech… To je dobrý… Tak pojď!“

„Ty půjdeš taky?“ podivil se Otto, když dokončil přípravy. Uctivě se přitom na Andreje díval.

„No jistě… proč?“

„Můžu tam zaběhnout sám.“

„Sám… Proč sám? Ve dvou to bude rychlejší. Ty půjdeš pro nákup, já se postavím do fronty u kasy.“

„To je fakt,“ uznal Otto. „Jo, tak to bude dobrý.“

Vyšli z bytu zadním vchodem na zadní schodiště. Vyděsili tam nějakého paviána. Vyletěl chudák oknem ven, mysleli si, že se musel přizabít, jenže když se podívali, viděli ho, jak se spokojeně houpe na požárním žebříku a cení zuby. „Měl bych mu dát nějaký zbytky,“ poznamenal zamyšleně Andrej.

„Mám jich tam v kuchyni plno.“

„Zaběhnu pro ně,“ nabídl se okamžitě Otto.

„Dej si pohov,“ procedil mezi zuby Andrej. Na schodišti to pěkně páchlo.

Tady to sice páchlo vždycky, ale teď ten smrad byl přece jen jinačí.

Brzy odhalili jeho zdroj — a nejeden.

„Wangovi přibude prácička,“ poznamenal Andrej. „To bych teda nejásal, kdyby se zrovna teď měl ze mě stát domovník. Co ty teďka děláš?“

„Já jsem náměstek ministra,“ řekl zvadle Otto. „Už třetí den.“

„Jakýho ministra?“

„No… toho… Odborné přípravy…“

„Je to těžký?“

„Vůbec ničemu tam nerozumím,“ postěžoval si Otto. „Samý papíry, formuláře, zápisy z jednání, účty, rozpočty… Nikdo tam ničemu nerozumí.

Všichni jen lítají z místa na místo a vyptávají se těch druhých… Počkej!

Kam jdeš?“ zarazil se najednou.

„Do obchodu.“

„Ale my musíme k Hofstadterovi! Je lacinější — a přece jen je to Němec…“

Zašli tedy k Hofstadterovi. Měl na rohu Hlavní a Perské ulice krámek — něco mezi zelinářstvím a koloniálem. Andrej už tu několikrát byl, ale vždycky odcházel s nepořízenou. Hofstadter neměl velký sortiment a sám si rozhodoval, kdo u něj bude nakupovat, a kdo ne.

V krámku nikdo nebyl. V regálech stály v zákrytu jako vojáci sklenice s nakládanou zeleninou. Andrej vstoupil jako první, Hofstadter k němu od pokladny obrátil svůj bledý, odulý obličej a okamžitě řekl: „Zavíráme!“

Vtom však dorazil Otto, který se zdržel mezi dveřmi, protože se tam zaklínil košíkem — a Hofstadterův odulý obličej rázem roztál v úsměvu. Už nemínil zavírat… Otto s ním zmizel někde vzadu a za chvíli odtud bylo slyšel jen skřípot posunovaných beden, pak se sypaly brambory, cinkaly nějaké nádoby a někdo k tomu něco polohlasně povídal… Andrej se z dlouhé chvíle rozhlížel po krámku. Soukromý podnik pana Hofstadtera působil žalostným dojmem. Váhy určitě nebyly úředně cejchované a s hygienou to tu bylo všelijaké. Tihleti hokynáři by měli tady brzo dohokynařit, pomyslel si Andrej. Už teď vlastně melou z posledního.

Vždyť tenhle obchod není schopen zákazníkovi vyhovět! Hofstadter maskuje tu mizérii nakládanou zeleninou, kterou všude vystavil… Měl by se sem na něj zajít podívat Kensi. Hofstadter si tady zařídil černý trh, nacionalista prašivej! „Jen pro Němce…“

Otto vyhlédl z přístěnku a zašeptal: „Peníze! Rychle!“ Andrej mu bleskově vsunul do ruky hrst bankovek. Otto si stejně bleskově naslinil prsty, pár papírků si odpočítal, ostatní vrátil Andrejovi a zase zmizel. A za chvilku byl zpátky. V rukách svíral nabitou tašku a plný košík. Za ním se zableskl jako měsíček na nebi bledý Hofstadterův obličej. Otto byl celý zpocený, ale pořád se usmíval a Hofstadter vlídně opakoval: „Jen zase přijďte, chlapci, rád vás uvidím, vždyť jsme krajani… A panu Geigerovi vyřiďte mé pozdravení. Příští týden mám slíbené vepřové, řekněte panu Geigerovi, že mu tak tři kilíčka nechám.“

„Můžete se spolehnout,“ loučil se Otto, „určitě to vyřídíme. A buďte tak laskav, nezapomeňte pozdravovat slečnu Elsu… od nás, ale hlavně od pana Geigera.“

Oba se častovali poklonami až ke dveřím z krámku. Tam si Andrej vzal od Otty těžkou tašku. Byla nacpaná mrkví, ředkvemi a malými cibulkami, v záplavě celeru, petržele, pórku a kopru nepatrně vykukoval uzávěr nějaké šikovně schované láhve.

Když zahnuli za roh, postavil Otto košík na zem, vytáhl obrovský kostkatý kapesník a celý zchvácený si otíral obličej.

„Počkej,“ vyhekl, „musím si odpočinout!“

Andrej si zapálil a nabídl i Ottovi.

„Kde jste dostali tak krásnou mrkev?“ zeptala se jich v tu chvíli nějaká žena.

„Ale… už došla,“ vyhrkl okamžitě Otto. „Byli jsme poslední, za námi už zavírali.“ Andrejovi pak tiše řekl: „Je to ale neřád — ten Hofstadter! Ani vydechnout mě nenechal. Co jsem si jen musel navymejšlet! Kdyby to věděl Fritz, utrhne mi palici. Já už si ani nepamatuju, co všechno jsem tam nažvanil…“

Andrej se na něj díval naprosto nechápavě, a tak ho Otto musel uvést do situace: Pan Hofstadter byl původně zelinář v Erfurtu. Celý svůj život měl velké sny a nikdy se mu nedařilo je naplňovat. Ve dvaatřicátém ho na mizinu přivedl nějaký Žid, který si proti jeho krámku otevřel obrovský obchod se zeleninou. V tu chvíli si Hofstadter uvědomil, že je opravdový Němec a vstoupil do SA. Vypadalo to, že udělá kariéru. Ve čtyřiatřicátém už mydlil toho Žida po hlavě a zrovna měl převzít jeho obchod, když se stal ten malér s Röhmem. Hitler svého soukmenovce nechal odkráglovat a odnesli to i další… Taky Hofstadter ze všeho vyletěl. Tou dobou už byl ženatý a měl krásnou blonďatou dcerku Elsu. Několik let se protloukal, jak se dalo, pak musel narukovat a chystal se vítězně projít Evropou, jenže u Dunkerque měl smůlu, málem ho zabily vlastní bombardéry. Měl střepinu v plicích, takže místo Paříže na něj čekal špitál v Drážďanech, kde vydržel až do čtyřiačtyřicátého. Už ho měli skoro pustit domů, když přišel ten strašný nálet spojeneckého letectva a během jediné noci bylo po Drážďanech. Pro žitou hrůzou Hofstadterovi vypadaly všechny vlasy — a jak sám říká, vlezlo mu to všechno na mozek. Takže když se zase vrátil do svého rodného Erfurtu, zalezl ve svém domě do sklepa a proseděl tam celou tu dobu, kdy ještě mohl zmizet na Západ. Když se konečně odvážil vylézt na světlo boží, bylo už pozdě, všechno bylo rozhodnuto. Zelinářství mu sice nechali, ale o nějakém obchodním rozmachu nemohla být ani řeč. V šestačtyřicátém mu zemřela žena — a on, v nějakém zatemnění mysli, jak říká, podlehl Kurátorovým řečem. Prý si neuvědomoval, do čeho to vlastně jde. A když se vzpamatoval, byl už tady… Ale přece jen si tu trošku polepšil. Dodneška se ovšem domnívá, že tohle je nějaký speciální koncentrák ve Střední Asii pro Němce z NDR. V hlavě se mu to už nikdy nesrovnalo. Zbožňuje „opravdové Němce“, je přesvědčen, že je na nich něco zvláštního, strašlivě se bojí Číňanů, Arabů a všech černochů a vůbec nechápe, jak se sem tihle lidé mohli dostat… A nejvíc si váží a ctí pana Fritze Geigera. Jde totiž o to, že při jedné ze svých prvních návštěv Hofstadterova krámku Fritz vojácky galantně vysekl pár poklon blonďaté Else, která už taky málem přišla o rozum z rozplývajících se nadějí na nějaký výhodný sňatek. Od těch dob ten potrhlý plešatý hokynář zoufale sní o tom, že velkolepý árijec Fritz — opora führera a postrach Židů — konečně vyvede rodinu Hofstadterových z bouřných vod do tiché zátoky.