Andrej se už trochu vzpamatoval: „Já vám rozumím. Jenže tohle není případ pro mě. Já bych radši řešil normální trestní záležitosti… Ve městě je přece spousta všelijakých darebáků.“

„A já bych zase radši pěstoval rajčata,“ přerušil ho šéf. „Mám rajčata strašně rád, ale tady je člověk bůhvíproč nesežene, i kdyby zlatem platil… Máte své pracovní povinnosti, Voronine, a nikoho nezajímá, co byste radši… Vyfasoval jste případ Domu, tak se do něj laskavě dejte! To, že jste jako hrom do police, to vidím taky a za jiných okolností bych vám tenhle případ nesvěřil. Jenže za současné situace jsem vám ho přidělil. A pročpak?

Protože jste náš člověk, Voronine. Protože vy jen tak nechodíte do práce, aby se neřeklo, ale vy se upřímně a odpovědně snažíte! Protože vy jste do Města nepřišel kvůli sobě, ale kvůli Experimentu. Takových je málo, Voronine!

A proto vám teď řeknu něco, co se vaši podřízení nesmějí dovědět.“

Šéf se zabořil do křesla a na chvíli se odmlčel. Jen sípavě dýchal a cenil zuby… „Bojujeme s gangstery, vyděrači, chuligány… To se všeobecně ví, je to správné a nutné. Jenže nebezpečí číslo jedna — to nejsou tihle lidé, Voronine!

Především tu existuje takový zvláštní přírodní jev: Antiměsto. Slyšel jste o něm? Ne, neslyšel… A to je správné. Neměl jste o něm slyšet. A teď o něm nikdo nesmí slyšet od vás…! Je to služební tajemství. Přísně tajná záležitost! Antiměsto… Máme informace, že na sever od nás jsou obydlená místa. Jedno, dvě, několik… Kolik jich je a jak jsou velká — nevíme. A oni tam o nás vědí všechno! Můžou nás napadnout, Voronine! To je hrozně nebezpečné!

To by byl konec našeho Města, konec Experimentu. Tady hraje svou roli špionáž, pokusy o sabotáže, diverze, šíření poplašných zpráv a destruktivních informací. Tak už to chápete, Voronine? Vidím, že ano. Tak dál… Přímo tady ve Městě, mezi námi jsou takoví, kteří sem nepřišli kvůli Experimentu, ale z nejrůznějších, někdy více, někdy méně zištných důvodů.

Máme tu nihilisty, vnitřní emigranty, různé malomyslné elementy, anarchisty… Většinou se nijak aktivně neprojevují, ale i ti pasivní jsou nebezpeční. Co z jejich existence vyplývá? Podrývání morálky, diskreditace ideálů, pokusy postavit proti sobě různé vrstvy obyvatelstva, zhoubná skepse… Například: váš dobrý známý, jistý Kacman…“

Andrej sebou trhl. Šéf na něm spočinul těžkým pohledem zpod opuchlých víček, odmlčel se a pak řekl: „Josif Kacman. Takový zvídavý člověk… Máme informace o tom, že často odchází někam k severu, nějakou dobu tam pobude — a zase se vrací.

Zanedbává přitom své pracovní povinnosti, ale to není naše věc… Naše věc ovšem je to, že potom vede různé řeči. O tom ale přece musíte vědět!“

Andrej mimovolně přikývl, ale rychle se vzpamatoval a nasadil kamenný obličej.

„Dál… To, co je pro vás nejdůležitější: byl viděn v blízkosti Domu.

Dvakrát. Jednou dokonce z Domu zrovna vycházel… Předpokládám, že jsem vám dal dostatečně jasnou indicii, která ukazuje na souvislosti s případem Domu. A případem Domu je nutné se začít okamžitě zabývat, Voronine!

Jenže tenhleten případ teď nikomu nemůžu přidělit. Samozřejmě že mám lidi, kteří jsou oddaní věci stejně jako vy — a jsou šikovnější než vy, ale mají spoustu práce. Všichni. Všichni do jednoho… Práce až nad hlavu.

Takže se do toho případu pořádně pusťte, Voronine! Zařídím, aby vás jiné úkoly nezatěžovaly. Zítra v šestnáct nula nula se sem dostavíte a předložíte mi svůj plán. Můžete jít.“

Andrej vstal.

„A… ještě radu: Podívejte se na případ Padajících Hvězd! Neodkladně!

Možná to spolu souvisí. Teď to má přidělené vyšetřovatel Čačua. Zajděte k němu a s tím případem se seznamte! Poraďte se s Čačuou!“

Andrej neobratně vysekl něco jako poklonu a zamířil ke dveřím.

„Ještě něco,“ řekl šéf a Andrej se zastavil. „Vemte na vědomí, že o případ Domu má zvláštní zájem hlavní prokurátor. Zvláštní zájem! Takže kromě vás se tím zabývá a bude zabývat ještě někdo z prokuratury. Snažte se vyvarovat nějakých nedopatření, která by mohla vyplynout z vašich osobních sympatií či antipatií. Můžete jít, Voronine!“

Andrej za sebou zavřel dveře a opřel se o zeď. Pociťoval v sobě jakousi podivnou prázdnotu, něco, v čem se nevyznal. Čekal, že dostane vynadáno, připravil se na pořádné kapky od šéfa, počítal s tím, že třeba půjde o vyhazov, nebo převedení k policii… Místo toho se dočkal něčeho jako uznání.

Byl vybrán z mnoha kandidátů a dostal případ, který je považován za jeden z nejdůležitějších. Ještě před rokem, kdy pracoval jako asanátor, by byl hrozně nešťastný, kdyby si ho šéf pozval na kobereček, a přidělení odpovědného úkolu by ho vyneslo na vrchol blaha a upřímného nadšení. Teď se v něm ale odehrávalo cosi neurčitého…, nejasného… Opatrně se pokusil o analýzu svých vlastních pocitů a současně odhadoval, kolik složitostí a nepříjemností mu tahle nová situace přinese.

Icik Kacman… Šašek. Žvanil. Huba nevymáchaná — až jedovatá. Cynik.

Současně ale — to se nedá nic dělat — absolutně nezištný člověk, dobrák, někdy by až člověk řekl „trouba“, v praktickém životě úplné nemehlo… A teď se připletl k případu Domu… A ještě je tu nějaké Antiměsto!

Čert aby to vzal! Ale co…, tak se do toho dáme… Vrátil se do své místnosti a s překvapením si uvědomil, že tam na něj ještě čeká Fritz. Ten seděl u Andrejova stolu, kouřil Andrejovy cigarety a se zaujetím se probíral Andrejovými případy, které si vzal ze sejfu.

„Tak co, srovnal tě, jak se patří?“ zeptal se Fritz, když k Andrejovi pozvedl oči.

Ten neodpověděl, vzal si cigaretu, zapálil si a několikrát zhluboka zatáhl.

Pak se rozhlídl, kam by si sedl, a konečně si všiml prázdné židličky.

„Kam se poděl…?“

„Je v díře,“ odpověděl pohrdavě Fritz. „Poslal jsem ho tam na noc s příkazem, že nesmí dostat žádný jídlo, pití a samozřejmě kouření. Sesypal se mi tu jak podělanej zelenáč. Ke všemu se přiznal a ještě prásknul dva, o kterých jsme nevěděli. Tak ať ještě na závěr dostane za vyučenou, mizera!

Protokol jsem ti…,“ přesunul několikerý desky a podíval se pod ně, „protokol jsem ti nahodil, někde to tu najdeš. Zítra to můžeš odevzdat na prokuraturu.

Vybalil mi tu všelicos zajímavýho, může se to někdy hodit…“

Andrej kouřil a díval se na Fritzův podlouhlý pěstěný obličej, na chytré světlemodré oči, pozoroval jisté, sebevědomé pohyby velkých mužských rukou. V poslední době Fritz prostě vyrostl. Už v něm nezůstala snad ani špetka z nadutosti mladého poddůstojníka. Místo idiotské arogance se objevila klidná sebejistota. Neurážel se, když si z něj někdo dělal legraci, netuhly mu rysy kvůli každé hlouposti… přestal se zkrátka chovat jako osel. Jednu dobu se nějak moc motal kolem Selmy, pak mezi nimi došlo k nějakému skandálu — a Andrej mu od plic pověděl své… Fritz se odklidil a byl pokoj.

„Co tak na mě zíráš?“ zeptal se teď dobromyslně Fritz. „To se pořád ještě nemůžeš vzpamatovat, jak ti šéf umyl hlavu? Ale, kamaráde! Když ti šéf uměje hlavu, to je, jako by ti popřál všechno nejlepší k narozeninám!“

„Poslouchej,“ řekl Andrej, „co jsi to tu hrál za tyjátr? Himmler, gestapo… To jsou nějaký nový metody při vyšetřování?“ „Tyjátr?“ Fritz maličko pozvedl pravé obočí. „Kamaráde, tohle má stejnej účinek, jako když vystřelíš z revolveru.“ Zaklapl rozevřené desky a vstal od stolu. „Žasnu, že jsi na to ještě nepřišel.. Vem na to jed, že kdybys mu řek, že jsi byl u tajnejch… prostě u GPU… a zacvakal bys mu přitom před nosem nůžtičkama na manikúru, začal by ti líbat boty… Jo, vzal jsem si od tebe několik tvejch případů. Máš toho tady strašně moc, za celej rok by ses tím neprokousal. Tak já si teď něco vemu — a pak to spolu nějak srovnáme.“

Andrej se na něj s povděkem podíval a Fritz kamarádsky mrkl. Přece jen je ten Fritz kabrňák… A kamarád. Možná že člověk by si z něj opravdu měl vzít příklad. Jakou to má cenu — mazat se po dobrém s tou chamradí?

A fakt je ten, že tam… u nich na Západe… byli všichni k smrti vyděšení z různých těch sklepení a bůhvíčeho na GPU…, říkal si Andrej. A na takovou sebranku, jako je Pinďa, jsou všechny prostředky dobré… „Domluveno?“ zeptal se Fritz. „Tak já jdu.“ A stiskl několikery desky v podpaží.