„Ano, trvám. Takhle to doopravdy bylo. Jenom… co se týká data… to už doopravdy přesně nevím. Přece jen se to stalo víc než před měsícem.“

„To není důležité,“ řekl Andrej. „Tenkrát jste si to pamatoval přesně — a taky to odpovídá i jiným údajům… Teď vás chci o něco požádat. Popište znovu a co nejpodrobněji tu budovu, které se říká Červený dům.“

Saari naklonil hlavu na stranu a zamyslel se.

„Takže…,“ začal pak zvolna, „ta budova měla dvě poschodí. Byla ze starých cihel, trošku to připomínalo kasárna…, chápete, co tím chci říct, že? Okna tam byla úzká a vysoká. V přízemí byla zabílená… a teď se mi to vybavuje: nesvítilo se v nich.“ Znovu se zamyslel. „Víte, teď si uvědomuju, že žádné z oken té budovy nebylo osvícené… No — a ten vchod… Kamenné schody. Možná dva, tři… A těžká velká vrata… s mosaznou, zdobenou klikou. Ella za tu kliku vzala a s dost velkou námahou ji k sobě přitáhla.

Čísla domu jsem si nevšiml, dokonce ani nevím, jestli tam nějaké bylo… Celkově ta budova na mě působila jako jakýkoliv starý dům, možná tak z konce minulého století.“

„Dobře,“ podotkl Andrej, „ale řekněte mi, znal jste to dobře — v té Papouščí ulici?“

„Byl jsem tam tehdy poprvé. A taky naposledy. Bydlím odtamtud dost daleko, dostanu se do těch míst málokdy, ale tenkrát jsem prostě Ellu vyprovázel.

Byli jsme spolu na jednom večírku a já… jsem se o Ellu tak trochu ucházel a nabídl jsem jí domů doprovod. Cestou jsme se docela pěkně bavili, ale ona najednou řekla: ‚Tak se rozloučíme…,‘ políbila mě na tvář — a než jsem se vzpamatoval, vběhla do té budovy. Abych pravdu řekl, myslel jsem si, že tam bydlí.“

„Rozumím,“ řekl nato Andrej. „Na tom večírku jste určitě něco vypil, že?“

Saari bezradně rozhodil ruce: „Víte, že ani kapku? Doktor mi to zakázal“

Andrej soucitně přikývl.

„A nepamatujete si náhodou, jestli měla ta budova komíny?“

„Ale ano, pamatuju! Ta budova byla tak zvláštní, že si ji i teď dost přesně vybavuj u! Měla střechu z tašek a tři dost vysoké komíny. A pamatuju se, že z jednoho se kouřilo. Dokonce mě tehdy napadlo, že je u nás ještě dost domů, kde se topí kamny.

A to byla ta chvíle, na kterou Andrej čekal. Zvolna položil tužku na listy protokolu, naklonil se dopředu a přimhouřenýma očima se vpil do svědkovy tváře: „Ve vaší výpovědi jsou jisté nesrovnalosti. Za prvé: podle expertizy je nemožné, abyste přímo z Papouščí ulice viděl střechu a komíny dvoupatrové budovy.“

Eino Saari, saxofonista Druhého městského divadla, se zatvářil vyděšeně a oči mu začaly těkat z místa na místo.

„Dále: zjistili jsme, že Papouščí ulice nemá noční osvětlení — a tudíž je dost nepochopitelné, že jste v absolutní noční tmě, dobrých tři sta metrů od nejbližší lucerny, dokázal rozeznat takovou spoustu detailů: barvu budovy, mosaznou kliku na dveřích, tvar oken a dokonce i kouř z komína. Zajímalo by mě, jak to můžete vysvětlit.“

Eino Saari chvíli jen tiše otvíral a zase zavíral ústa. Pak zimničně naprázdno polkl a nakonec řekl: „Já to nechápu… Jsem z toho úplně pryč… Tohle mě vůbec nenapadlo!“

Andrej mlčky vyčkával.

„To je fakt… jak to, že mě to dřív taky nenapadlo? Vždyť v té ulici byla úplná tma! Nejen že nebyly vidět domy, ale dokonce ani chodník pod nohama člověk neviděl…! A ta střecha… Stál jsem přece přímo u té budovy… Jenže já si tu střechu úplně přesně pamatuju! A červené cihly a kouř z komína… takový bílý proužek, jako by ho osvěcoval měsíc…“

„No… to je divné,“ podotkl chladně Andrej.

V široce rozevřených Saariho očích jako by se náhle objevilo jakési nové poznání. Přitiskl si ruce na prsa.

„Pane vyšetřovateli!“ vyhrkl zoufale. „Mně se teď všechno v hlavě motá, ale je mi jasné, že mluvím sám proti sobě a že vám musím být podezřelý.

Ale já… jsem čestný člověk… a mí rodiče byli absolutně čestní, hluboce věřící lidé… Všechno, co vám tady říkám, je úplná a čistá pravda!

Takhle to bylo! Jenom… mi to dřív nebylo divné. Byla tam tma jako v ranci a já jsem stál hned vedle toho Domu — a přitom si pamatuju málem každou cihlu ve zdi a tu střechu i teď vidím tak jasně, jako by byla přímo tady… i ty tři komíny a kouř…“

„Hm…,“ zabrumlal Andrej a zabubnoval prsty po stole. „A třeba jste to všechno neviděl přímo na vlastní oči. Třeba vám to někdo vyprávěl. Ještě před tím, než se to stalo s Ellou Strembergovou, zaslechl jste někde něco o Červeném domě?“

Eino Saari znovu zatěkal očima po místnosti.

„N-n-nevzpomínám si,“ vykoktal konečně. „Potom — to ano. Když Ella zmizela a já jsem začal chodit na policii, protože už bylo vyhlášeno pátrání…, pak jsem toho slyšel spoustu. Ale předtím? Pane vyšetřovateli,“ řekl náhle, jako by našel řešení, „já vám nemůžu odpřisáhnout, že jsem před zmizením Elly Strembergové nic neslyšel o Červeném domě, ale můžu odpřisáhnout, že si nic takového nepamatuju!“

Andrej vzal pero a začal psát protokol. Přitom k Saarimu promlouval neosobním, monotónně úředním hlasem, který měl podle jeho představ v předvolaném navozovat pocit tísně a přesvědčení o nemilosrdném osudu, který přijde potrestat každou nepravost.

„Sám musíte pochopit, pane Saari, že pro vyšetřování jsou vaše výpovědi neuspokojující. Ella Strembergová zmizela beze stopy a posledním člověkem, který ji viděl, jste vy. Červený dům, který jste tu poměrně podrobně popsal, v Papouščí ulici nestojí. Popis budovy těžko může odpovídat realitě, protože odporuje základním fyzikálním zákonům. A kromě toho — jak je nám známo — Ella Strembergová bydlela v úplně jiném kvartále, daleko od Papouščí ulice. To vás samozřejmě nikterak z ničeho neobviňuje, nicméně to proti vám mluví… Jsem nucen vás dát zadržet…, než se některé věci vyjasní. Prosím, abyste si přečetl protokol a podepsal ho.“

Eino Saari mlčky vstal, přistoupil ke stolu a aniž cokoliv četl, podepsal všechny listy protokolu. Prsty se mu chvěly, drobná brada se třásla. Pak se doslova došoural zpátky k židličce, bezvládně usedl, sevřel ruce a řekl: „Chci ještě jednou zdůraznit, pane vyšetřovateli,“ hlas se mu zlomil a Saari rychle polkl, „že jsem věděl…, když jsem takto vypovídal…, že mluvím sám proti sobě. Mohl jsem si přece něco vymyslet, lhát vám! Vůbec jsem se do toho případu nemusel zaplést, protože nikdo nevěděl o tom, že jsem šel Ellu vyprovodit.“

„Tohle vaše prohlášení už je v protokolu obsaženo,“ poznamenal klidně Andrej. „Jestliže jste se ničím neprovinil, nic vám nehrozí. Teď budete odveden do cely předběžného zadržení. Tady máte papír a tužku. Můžete nám být nápomocen při vyšetřování případu — a nakonec tím pomůžete i sám sobě — když co nejpodrobněji napíšete, kdo, kdy a za jakých okolností s vámi mluvil o Červeném domě. A je lhostejné, jestli to bylo před zmizením Elly Strembergové, nebo po něm. Co nejpodrobněji! Kdo — jméno, adresa. Kdy — přesně datum, hodina. Za jakých okolností, proč vám to dotyčný vyprávěl a jakým tónem… Pochopil jste mě?“

Eino Saari přikývl a jen hlesl „ano“. Andrej se mu upřeně zadíval do očí: „Jsem přesvědčen o tom, že veškeré podrobnosti o Červeném domě jste se dověděl od nějaké další osoby. Vy jste tu budovu dokonce možná ani neviděl… Radím vám se vší důrazností, abyste si vzpomněl: Kdo vás s takovými podrobnostmi seznámil. Kdo, kdy, za jakých okolností — a co tím sledoval.“ Zazvonil na službu, vzápětí se mezi dveřmi objevil policista a saxofonistu si odvedl. Andrej zamnul rukama, sešil listy protokolu a připojil je k ostatním ve složce. Pak požádal o horký čaj a dal si předvést dalšího svědka.

Byl sám se sebou spokojen. Přece jen je dobré, když člověk ví, jak se má správně postupovat. Eino Saari byl vzhledem k nesrovnalostem ve svých výpovědích lapen zcela podle všech pravidel hry… Další svědek, lépe řečeno svědkyně Matylda Husáková (62 let, přivydělává si ručními pracemi doma, vdova) vypadala na to, že s ní bude daleko jednodušší jednání. Byla to hřmotná ženská s malou, úplně šedivou hlavičkou.

Tvářičky měla ruměné, očička bystrá… Nevypadala vylekaně nebo snad rozespale. Naopak — zdálo se, že ji takové vytržení z domácí všednosti potěšilo. Přinesla si s sebou košíček s různobarevnými klubky a jehlicemi na pletení. Jakmile se před Andrejem usadila na židličku, vzala si brýle — a začala plést.