TŘI

MATKA

6

Byl čas oběda a Insignová měla jednu z těch nálad, kdy se tak trochu bála své vlastní dcery.

Nechápala proč, ale v poslední době měla tyhle nálady stále častěji. Možná to byl Marlenin narůstající sklon k mlčenlivosti, ke stahování se do ústraní, jako by se bez přestání zaobírala myšlenkami příliš hlubokými na to, aby se daly vyjádřit slovy.

A někdy byl ten strach smíšený s pocitem viny; viny za nedostatek mateřské trpělivosti; viny za to, že si příliš brala dívčino zaostávání ve fyzickém vývoji. Marlene určitě nezdědila nic z matčiny konvenční krásy ani z otcova prudce nekonvenčního, podmanivého vzhledu.

Marlene byla malá a — neohrabaná. Žádné slovo, které by ubohou Marlene vystihovalo lépe, Eugenii nenapadalo.

A ubohá, přirozeně. Tenhle přívlastek používala během svých vnitřních monologů téměř neustále a jen málokdy ho nepoužila při řeči.

Malá. Neohrabaná. Podsaditá, i když ne tlustá, taková byla Marlene. Nebylo na ní nic půvabného. Vlasy měla tmavě hnědé, delší a docela rovné. Zakulacený nos, ústa v koutcích trošičku svěšená, malou bradu; postoj ke světu naprosto pasivní a obrácený směrem dovnitř.

Ještě tu, přirozeně, byly její oči, velké a zářivě temné, nad nimiž se klenula podezíravá tmavá obočí, dlouhé řasy, které vypadaly skoro jako umělé. Jenže samotné oči, jakkoli mohly být chvílemi nádherné, nemohly vynahradit všechno.

Už když bylo Marlene pět let, Insignová věděla, že po tělesné stránce sotvakdy upoutá mužskou pozornost, a rok od roku to bylo patrnější.

Aurinel se stal vlažným ochráncem jejích dětských let, upoután její předčasnou inteligencí a téměř bezbřehou mírou porozumění. Marlene bývala v jeho přítomnosti plachá a šťastná, jako by mlhavě tušila, že na objektu zvaném „kluk“ je něco zvláštně příjemného, aniž by věděla co.

V posledních několika letech, jak se Eugenii zdálo, si Marlene konečně vyjasnila, co slovo „kluk“ znamená. Její bezedné hltání knih a sledování filmů příliš 'velkých' na její tělo, když ne na její rozum, jí při tom bezpochyby napomohlo, ale Aurinel rostl také, a hormony na něm začaly uplatňovat svá práva. Už to nebylo škádlení, co hledal.

Dnes se Insignová při jídle zeptala: „Jaký jsi dnes měla den, drahoušku?“

„Klidný. Hledal mě Aurinel, předpokládám, že ti nahlásil, že mě našel.“

Insignová si povzdechla:

„Když já nevím, co mám s tebou dělat. Zdáš se mi někdy tak smutná. Copak to není přirozené, že mám o tebe strach? Jsi příliš často sama.“

„Jsem ráda sama.“

„Nevypadáš na to. Nejevíš známky spokojenosti, když jsi sama. Je mnoho lidí, kteří by se s tebou rádi spřátelili a ty bys také byla šťastnější, kdybys jim to dovolila. Aurinel je tvůj přítel.“

„Byl. Má poslední dobou plnou hlavu jiných přátel, dnes to bylo úplně zřejmé. Rozzuřilo mě to. Mělas vidět, jak se tetelil, jen co pomyslel na Dolorette.“

Insignová řekla: „Víš přece, že to není tak docela jeho vina. Dolorette je stejně stará jako on.“

„Fyzicky,“ odsekla Marlene. „Taková vypatlaná lebka.“

„Jenže v jeho věku si chlapci všímají hlavně fyzické stránky.“

„Taky to je na něm vidět. Je teď z něj stejný vypatlanec jako ona. Čím víc nad ní slintá, tím víc mu to nadlehčuje hlavu. To vidím.“

„On z toho vyroste, Marlene, a až bude trochu starší, možná zjistí, že záleží docela na něčem jiném. A ty budeš taky starší, víš, že-“

Marlene Eugenii pobaveně pozorovala. Potom pronesla: „No tak, máti, vždyť sama nevěříš tomu, co se mi tu snažíš naznačit. Nevěříš tomu ani za mák.“

Insignová zrudla. Najednou ji napadlo, že Marlene se nic ne-dohaduje. Ona to věděla — jenže jak to mohla vědět? Insignová ji přesvědčovala, jak nejupřímněji dovedla. Tak, že se to snažila opravdu cítit. Ale Marlene ji bez námahy prokoukla. Nestalo se to poprvé. Insignová začínala mít dojem, že Marlene zvažuje modulaci hlasu, rozpaky, pohyby, a vždycky pozná to, co člověk nechce, aby poznala. Musela to být tato schopnost, proč začínala mít Insignová z Marlene stále větší strach. Komu by se líbilo být kouskem čirého skla pro něčí opovržlivý pohled?

Tak třeba, co z toho, co jsem řekla, vedlo Marlene k tomu, aby si myslela, že Země je odsouzena k záhubě? O tom si s ní budu muset promluvit.

Najednou na Insignovou dolehla únava. Jestli Marlene nemůže obelstít, nač to zkoušet? „Tak dobrá,“ řekla, „pojďme k věci, drahoušku. Co chceš?“

„Vidím, že to opravdu chceš vědět, tak ti to tedy povím,“ řekla Marlene. „Chci pryč.“

„Pryč?“ Insignová udiveně zjistila, že nemůže pochopit význam dvou prostých slov, která její dcera vyslovila. „Jak pryč. Kam pryč?“

„Neexistuje pouze Rotor, mami.“

„Jistě, že ne. Ale všechno ostatní je více než dva světelné roky daleko.“

„Ne, mami, to není pravda. Erythro je od nás necelých dva tisíce kilometrů.“

„Ta se nepočítá. Tam se nedá žít.“

„Někteří lidé tam žijí.“

„Ano, ale v Kopuli. Žije tam skupina vědců a inženýrů, protože provádějí nezbytné vědecké práce. Kopule je mnohem menší než Rotor. Když ti je těsno tady, jak se asi budeš cítit tam?“

„Venku okolo Kopule je celý svět. Jednoho dne ho lidé zabydlí.“

„Možná. Není to vůbec nic jistého.“

„A já jsem si jistá, že je.“

„I kdyby, potrvá to staletí.“

„Ale začít se s tím musí. Proč bych nemohla být kouskem toho začátku?“

„Marlene, mluvíš nesmysly. Máš tady všechno, nač si vzpomeneš. Jak tě to vůbec napadlo?“

Marlene sevřela rty, potom řekla: „Ani nevím. Začalo to před pár měsíci a je to stále silnější. Prostě na Rotoru zůstat nemůžu.“

Insignová se na dceru zamračeně podívala. Myslí si, že přišla o Aurinela, že má navždy zlomené srdce, a tak chce odejít a tím ho potrestat — tím, že dobrovolně odejde do vyhnanství na pustou planetu a on si to bude vyčítat –

Ano, bylo velmi pravděpodobné, že právě takto uvažovala. Vzpomněla si sama na sebe, když jí bylo patnáct. Lidská srdce jsou v tomhle věku tak křehká, že pukají i po lehkém úderu. Srdce — náctiletých se nicméně hojí rychle, ale žádný patnáctiletý člověk vám to nikdy neuvěří. V patnácti! To až později, až později se –

Nemá smysl o tom přemýšlet!

Řekla: „Co tě na Erythro přitahuje, Marlene?“

„Nevím přesně. Je to velký svět. Není to snad přirozené, chtít velký svět —“ než dodala poslední tři slova, zarazila se, ale nakonec je ze sebe nějak vysoukala, „- jako je Země?“

„Jako je Země!“ vyrazila ze sebe Insignová. „Nikdy jsi na Zemi nebyla. Vůbec nic o Zemi nevíš!“

„Vím o ní dost. Knihovny jsou plné filmů o Zemi.“

(Ano, to byly. Pitt jeden čas zastával názor, že by měly být všechny vyřazeny — nebo dokonce zničeny. Tvrdil, že opustit sluneční soustavu znamená opravdu ji opustit; že není dobré živit v sobě nějaký umělý romantismus vůči Zemi. Insignová mu tehdy vehementně oponovala, ale teď ji najednou napadlo, že chápe, o co mu tehdy šlo.)

„Marlene, nemůžeš se podle těch filmů řídit. Všechno idealizují. Jsou většinou o vzdálené minulosti, kdy to bylo na Zemi lepší, i když nikdy zas ne tak, jak se to snaží podat.“

„Ale stejně.“

„Ne, žádné 'ale stejně. Víš, co je to Země? Stoka, kde se nedá žít. Proto ji taky lidé opustili a postavili si kolonie. Odešli z děsivého a velkého pozemského světa do malých a civilizovaných kolonií. Nikoho ani nenapadne udělat to naopak.“

„Existují miliardy lidí, kteří stále žijí na Zemi.“

„Proto z ní je také stoka. Ti, co tam jsou, ji opouštějí při první příležitosti. Proto se postavilo tolik kolonií, a proto jsou přelidněné. A proto jsme opustili sluneční soustavu a vydali se sem, miláčku.“

Marlene tiše namítla: „Otec byl Pozemšťan a neopustil Zemi, přestože mohl.“

„Ne, neopustil. Zůstal tam,“ zamračila se, ve snaze, aby ji nezradil hlas.

„Proč?“

„Ale jdi, Marlene. Už jsme o tom mluvily. Hodně lidí zůstalo doma. Nechtěli opustit známá místa. Téměř každá rotorská rodina má na Zemi někoho z příbuzných. Vždyť to dobře víš. Chceš se vrátit na Zemi? To tě trápí?“