„Řekněme, že by nějaká kolonie odletěla k Alfě Centauri, našla poměrně vhodnou obyvatelnou planetu, založila tam nový svět a ve sluneční soustavě by se o tom vědělo. Kdyby se další kolonie rozhodla opustit sluneční soustavu, kam by se vydala?“

„K Alfě Centauri, samozřejmě,“ odvětila bez váhání Insignová.

„Lidská rasa by tedy stále směřovala na 'vyzkoušená místa a kdyby měla některá kolonie úspěch, ostatní by ji velmi brzy následovali, až by byl nový svět stejně přelidněný jako ten starý, až by i tam existoval nespočet menšin s nespočtem kultur a nakonec nespočet kolonií s nespočtem ekologií.“

„Tak by nastal čas vyrazit k další hvězdě.“

„Jenže úspěch na jednom místě, Eugenie, by vždycky přitáhl další kolonie. Zdravá dobrá planeta přiláká zástupy dalších.“

„Asi máte pravdu.“

„Ale když se vydáme ke hvězdě, která je pouhé dva světelné roky vzdálená, pouze poloviční vzdálenost k Alfě Centauri, a nikdo kromě nás o tom nebude vědět, kdo za námi půjde?“

„Nikdo, dokud nenajdou Sousední hvězdu.“

„Ale to může trvat dlouho. Mezitím se všichni nahrnou k Alfě Centauri nebo k některé z mála hvězd, které přicházejí v úvahu. Nikdy si nevšimnou rudého trpaslíka, kterého budou mít prakticky pod nosem, a kdyby si ho přece jen všimli, zavrhnou ho jako nevhodné místo ke kolonizaci — pokud ovšem nebudou vědět, že z něj už lidé učinili 'prosperující podnik'.“

Insignová na něj nejistě hleděla. „Ale o čem to vlastně mluvíme? Řekněme, že se vydáme k Sousední hvězdě, aniž by se to někdo dozvěděl. Jaký z toho pro nás plyne užitek?“

„Budeme ten svět moci zalidnit. Jestli tam najdeme obyvatelnou planetu —“

„Nenajdeme. Ne kolem rudého trpaslíka.“

„Potom musíme využít všechny suroviny, které tam existují, k vybudování neomezeného počtu kolonií.“

„Myslíte, abychom měli pro sebe větší možnosti?“

„Ano. Mnohem větší možnosti, než kdyby se hned za námi přihnali ostatní.“

„Tím tedy získáme trochu víc času. Ale i když budeme sami, nakonec stejně zaplníme všechen vhodný prostor okolo Sousední hvězdy. Jen nám to místo dvou set let bude trvat pět set. Jaký v tom bude rozdíl?“

„Všechen, jaký si jen dokážeš představit. Když tam necháš přiletět ostatní kolonie, budou tam tisíce odlišných kultur, které si s sebou přinesou všechnu zlobu a úpadek celé pozemské historie. Ale když nám dáš čas, abychom tam mohli být sami, vybudujeme si systém kolonií jednotné kultury a ekologie. Bude to neporovnatelně lepší situace — méně chaotická, méně anarchistická.“

„Méně zajímavá. Méně rozmanitá. Méně živá.“

„Vůbec ne. Časem se odlišíme, tím jsem si jistý. Každá kolonie bude mít svoje specifika, ale všechna vystavěná na společném základě, ze kterého budou tato specifika pocházet. Už jenom proto se naše kolonie stanou neporovnatelně lepšími. A i kdybych se mýlil, musí ti být přece jasné, že experiment tohoto druhu se musí jednou uskutečnit. Je to logický vývoj, tak proč ho nevyzkoušet na jedné určité hvězdě? Vybrat jednu hvězdu, rudého trpaslíka, o kterého by se normálně nikdo nezajímal a zkusit, jestli dokážeme vybudovat společnost nového typu a pokud možno lepší.

Ať se ukáže, co dokážeme,“ pokračoval, „když nebudeme muset vybíjet svou energii na zbytečných kulturních odlišnostech a když se naše biosféra nebude muset bránit neustálým útokům cizích ekologií.“

Insignová cítila, jak se v ní něco pohnulo. I kdyby to nefungovalo, lidstvo by se aspoň něco naučilo — to, že by to nefungovalo. A kdyby to přece fungovalo?

Ale potom zavrtěla hlavou. „To je marný sen. Sousední hvězda bude stejně objevena, bez ohledu na to, jak moc se budeme snažit udržet ji v tajnosti.“

„Ruku na srdce, Eugenie, z jak velké části vděčíte za svůj objev náhodě? Prostě jste si náhodou všimla jedné hvězdy. Prostě jste ji náhodou srovnala s tím, co jste viděla na jiné mapě. Taky jste si jí nemusela vůbec všimnout. Stejně jako by si jí za podobných okolností nemuseli všimnout ostatní.“

Insignová neodpověděla, ale výraz na její tváři dával Pittovi za pravdu.

Ztišil hlas, skoro jako by ji chtěl hypnotizovat. „Když budeme mít pouhých sto let náskok, pouhých sto let, abychom mohli vytvořit novou společnost, staneme se dost velcí a silní na to, abychom zajistili vlastní obranu a přinutili ostatní, aby nás minuli a pokračovali dál. Potom už se nebudeme muset schovávat.“

Insignová znovu neodpověděla.

„Přesvědčil jsem vás?“

Otřásla se. „Ne docela.“

„Tak o tom přemýšlejte. Žádám vás pouze o jednu laskavost. Mezitím, co o tom budete přemýšlet, neříkejte nikomu ani slovo. Zatím uschovám všechna data týkající se Sousední hvězdy. Nezničím je, slibuji. Jestli se vydáme k Sousední hvězdě, budeme je potřebovat. Uděláte pro mě aspoň tohle, Eugenie?“

„Ano,“ hlesla nakonec. Nato vypálila: „Ještě jedna věc. Pojmenovat ji musím já. Když jí dám jméno, tak to bude moje hvězda.“

Pitt se malinko usmál. „A jak byste ji chtěla pojmenovat? Hvězda Insignové? Eugenina hvězda?“

„Ne. Zas tak pošetilá nejsem. Chci, aby se jmenovala Nemesis.“

„Nemesis? N-E-M-E-S-I-S?“

„Ano.“

„Ale proč?“

„Na konci dvacátého století si pár vědců nějaký čas pohrávalo s myšlenkou o existenci sousední hvězdy Slunce. Nakonec z toho nic nebylo. Žádná sousední hvězda se nenašla, ale dali jí tehdy pracovní název 'Nemesis'. Chtěla bych vzdát čest oněm dávným myslitelům.“

„Nemesis? Nejmenovala se tak jedna řecká bohyně? Jedna z těch nesympatických?“

„Bohyně pomsty, spravedlivé odplaty a božího trestu. Slovo samo proniklo do jazyka spíše jako taková květnatost. Když jsem se na ně zeptala počítače, definoval je jako 'archaismus'.“

„A proč ji tehdy tak nazvali?“

„Mělo to co dělat s ohonem nějaké komety. Nemesis, jak se zdá, při svém oběhu kolem Slunce procházela jejím ohonem a způsobovala kosmický déšť, který každých dvacet šest milionů let zahubil velkou část života na Zemi.“

Pitt vypadal překvapeně. „Vážně?“

„Ne, vážně ne. Tahle hypotéza nevydržela, ale i tak ji chci pojmenovat Nemesis. A chci, abych v análech figurovala jako ten, kdo jí dal jméno.“

„To vám slibuji, Eugenie. Je to váš objev a jako takový vejde do našich záznamů. Až zbytek lidstva objeví Nemesis, dozví se, kdo ji objevil a jak k tomu došlo. Vaše hvězda, vaše Nemesis, bude první hvězdou, jinou než Slunce, jež bude svítit nad lidskou civilizací; a první vůbec, jež bude svítit nad lidskou civilizací, která vznikla někde jinde.“

Pitt ji pozoroval, jak odchází. Mohl být spokojený. Zapadne do řady. To, že ji nechal hvězdu pojmenovat, byl od něho mistrovský tah. Bezpochyby bude chtít vidět svou vlastní hvězdu. Bezpochyby ji bude přitahovat představa o vybudování logické, spořádané civilizace kolem její hvězdy, která se může stát kolébkou civilizace rozeseté po celé galaxii.

A potom, když už se vlastně měl oddávat blažené vidině zářivé budoucnosti, jím otřásl slabý závan nevysvětlitelného strachu, pocitu, který mu byl naprosto cizí.

Proč Nemesis? Proč ji napadlo dát jí jméno bohyně pomsty a boží spravedlnosti?

Byl málem ochoten věřit, že je to zlověstné znamení osudu.