„Ano, tomu bych rozuměl. Blízké objekty pozorované z různých míst se na vzdáleném pozadí zdají jakoby posunuté.“

„To je pravda, ale hvězdy jsou tak daleko, že i kdyby se Dálková Sonda vzdálila na kus světelného roku, nezpůsobila by změna její polohy významnější změnu postavení vzdálených hvězd. Těch blízkých ovšem ano. A tato Sousední hvězda se posunula o ohromný kus, samozřejmě v poměrném měřítku. Zkoumala jsem oblohu z různých bodů, ve kterých se nacházela Dálková Sonda při své cestě do vesmíru. Během té doby byly pořízeny tři snímky a Sousední hvězda na nich byla stále jasnější, v závislosti na tom, jak ji Dálková Sonda monitorovala stále blíž a blíž k okraji mračna. Podle velikosti paralaxního posunu vychází, že Sousední hvězda musí být ve vzdálenosti jen něco málo větší než dva světelné roky. To je poloviční vzdálenost Alfy Centauri.“

Pitt se na ni zkoumavě díval. Dlouhé mlčení, které následovalo, jen přidalo na její nervozitě a nejistotě.

„Pane sekretáři,“ řekla, „podíváte se teď na ty údaje?“

„Ne,“ řekl. „Stačí, co jste mi řekla. Teď vám musím položit několik otázek. Takže, pokud vás dobře chápu, pravděpodobnost, že by se někdo soustředil na hvězdu devatenácté velikosti a snažil se získat její paralaxu, aby určil její vzdálenost, je zanedbatelná.“

„Prakticky nulová.“

„Existuje nějaký další způsob, jak si všimnout, že nějaká matná hvězda musí být velmi blízko?“

„Může mít velký vlastní pohyb — jako hvězda. To znamená, že kdybyste ji neustále pozorovali, změnila by vlastním pohybem, víceméně po přímce, své postavení na obloze.“

„Šlo by ji v tom případě zpozorovat?“

„Mohlo by, ale ne všechny hvězdy mají velký vlastní pohyb, přestože jsou blízko nás. Pohybují se v trojrozměrném prostoru a my jejich vlastní pohyb vidíme ve dvojrozměrné projekci. Vysvětlím vám —“

„Ne, hodlám vás i nadále držet za slovo. Má tato hvězda velký vlastní pohyb?“

„To by se muselo spočítat, a chvilku by to trvalo. Mám několik starších snímků dané části oblohy a pokud má nějaký větší vlastní pohyb, mohla bych ho určit. Musela bych na tom nějakou dobu pracovat.“

„Ale myslíte si, že má takový vlastní pohyb, který by upoutal pozornost astronomů, kdyby si hvězdy náhodou všimli?“

„Ne, to ne.“

„Takže je možné, že my na Rotoru jsme jediní, kteří o Sousední hvězdě vědí, protože jsme jako jediní vyslali Dálkovou Sondu. Je to váš obor, doktorko. Souhlasíte s tím, že jsme jediní, kteří vyslali Dálkovou Sondu?“

„Dálková Sonda není tak docela tajný projekt, pane sekretáři. Přijali jsme od ostatních kolonií do jeho programu několik experimentů a se všemi je diskutovali, dokonce i se Zemí, která se o astronomii poslední dobou příliš nezajímá.“

„Ano, přenechává ji koloniím, což je chvályhodné. Ale nevyslala nějaká kolonie vlastní Dálkovou Sondu, aniž bychom si toho všimli?“

„O tom silně pochybuji, pane. K tomu by potřebovali hyper-posilovaný pohon, a technologii hyperposilování jsme drželi v naprosté tajnosti. Kdyby ji měli, tak bychom to věděli. Museli by provádět experimenty ve vesmíru, které by nás na to upozornily.“

„Podle Smlouvy o výměně vědeckých informací mají být všechny údaje získané Dálkovou Sondou veřejně publikovány. Znamená to, že jste již informovala —“

Insignová ho rozhořčeně přerušila. „Ovšem, že ne. Než něco zveřejním, musím toho zjistit mnohem víc. Prozatím mám pouze předběžný výsledek, který vám zde důvěrně předkládám.“

„Ale nejste jediný astronom, který pracuje na projektu Dálková Sonda. Předpokládám, že jste své výsledky už ukázala kolegům.“

Insignová se začervenala a odvrátila zrak. Potom omluvně dodala. „Ne, neukázala. Já ten údaj postřehla. Já za ním šla. Já rozpracovala jeho význam. Já. A chci mít jistotu, že zásluha za to připadne mně. Jen jedna hvězda může být nejblíže Slunci, a já chci být zapsána ve vědeckých análech jako její objevitelka.“

„A co když se najde ještě bližší,“ Pitt si dovolil první úsměv během jejich rozhovoru.

„Dávno by se o ní vědělo. I o té mé by se vědělo, nebýt nezvyklé existence toho nepatrného mračna. Další — ještě bližší — hvězda nepřichází vůbec v úvahu.“

„Takže si to shrneme, doktorko. Vy a já jsme jediní, kdo ví o Sousední hvězdě. Mám pravdu? Nikdo jiný?“

„Ano, pane. Jen vy a já, prozatím.“

„Žádné prozatím. Musí to zůstat v tajnosti, dokud nebudu připraven seznámit s tím několik určitých osob.“

„Ale Smlouva o výměně vědeckých informací —“

„Tu musíme ignorovat. Každé pravidlo má svoji výjimku. Na váš objev se vztahuje Bezpečnostní předpis kolonie. A jakmile dojde k aplikaci Bezpečnostního předpisu, nemůžeme váš objev zveřejnit. Hyperposilovací technologii také nezveřejňujeme.“

„Ale existence Sousední hvězdy nemá nic společného s bezpečností kolonie.“

„Právě naopak, paní doktorko. Možná si to neuvědomujete, ale přišla jste na něco, co může změnit osud lidské rasy.“

5

Stála a strnule na něj zírala.

„Sedněte si. Vy a já jsme teď něco jako spiklenci a musíme si důvěřovat. Od této chvíle, když budeme sami, jste pro mě Eugenie a já pro vás Janus.“

„Nemyslím, že by to bylo vhodné,“ namítla Insignová.

„Bude muset, Eugenie. Konspirace založená na chladných, formálních vztazích je nemožná.“

„Jenže já nechci s nikým a o ničem konspirovat, to je všechno. Nechápu, proč by měla fakta týkající se Sousední hvězdy zůstat utajena.“

„Máte strach o své prvenství, je to tak?“

Insignová na vteřinku zaváhala, potom řekla:

„Mám. Na to můžete vzít jed, Janusi. Svoje prvenství mít musím.“

„Teď na chvilku zapomeňte,“ řekl, „že nějaká Sousední hvězda existuje. Víte, že už hodnou dobu prosazuji, že by měl Rotor opustit sluneční soustavu. Co si o tom myslíte vy? Opustila byste sluneční soustavu?“

Pokrčila rameny. „Nejsem si jistá. Bylo by to pěkné, vidět poprvé zblízka pár astronomických objektů — ale taky z toho jde trochu strach, ne?“

„Myslíte opustit domov?“

„Ano.“

„Ale ten byste neopustila. Váš domov je Rotor,“ rozpřáhl paže. „Měla byste ho s sebou.“

„Ale i tak, pane sek — Janusi, Rotor není všechno, co znamená slovo domov. Co naše sousedství, ostatní kolonie, planeta Země, celá sluneční soustava?“

„Přelidněné sousedství. Nakonec bude stejně muset někdo odejít, chtě nechtě. Na Zemi byla kdysi doba, kdy museli někteří lidé překonat hřebeny hor, přeplout oceány. Před dvěma staletími museli Pozemšťané opustit svoji planetu a založit kolonie. Toto je pouze další kapitola téhož prastarého příběhu.“

„Chápu, ale jsou lidé, kteří to nikdy neudělali. Jsou lidé, kteří stále zůstávají na Zemi. Jsou lidé, kteří už nekonečné generace žijí v jednom malém pozemském regionu.“

„A ty chceš být jednou z těch soch.“

„Myslím, že to je to, co chce můj muž, Crile. O vašich názorech se vyjadřuje zcela otevřeně.“

„Proč ne, máme na Rotoru svobodu projevu i myšlení, takže se mnou nemusí souhlasit, to jak má chuť. Ale chci se zeptat na něco jiného. Když lidé, obecně — ať už na Rotoru nebo jinde, uvažují o opuštění sluneční soustavy, kterou oblast mají na mysli?“

„Alfu Centauri, samozřejmě. To je hvězda, o které si všichni myslí, že je nejblíž. I s hyperposilovaným pohonem nedosáhnete průměrné rychlosti vyšší, než je rychlost světla, takže by vám to zabralo čtyři roky. Kamkoli jinam by to trvalo mnohem déle, a čtyři roky je už i tak dost dlouhá doba na cestování.“

„A řekněme, že bychom mohli cestovat ještě rychleji, a že bychom mohli dorazit mnohem dál než jen k Alfě Centauri, kam bychom pak šli?“

Insignová chvilku uvažovala a potom řekla: „Myslím — stále k Alfě Centauri. Bylo by to pořád v našem nejbližším sousedství. Hvězdy by v noci vypadaly skoro stejně a to by uklidňovalo. A nacházeli bychom se blízko domova, pro případ, že bychom se chtěli vrátit. Kromě toho, Alfa Centauri A, což je největší ze tří hvězd soustavy, je prakticky dvojníkem našeho Slunce. Alfa Centauri B je sice menší, ale ne příliš. A i kdybychom vyškrtli Alfu Centauri C, rudého trpaslíka, stále by to byly dvě hvězdy za jednu, jinak řečeno, dvě planetární soustavy.“