„Pozdrav od LIANTA…“ řekl Serjoža a masíroval si ramena. „Básníci. Zabít vás je málo.“

„Dovedeš si představit,“ řekl Panin, „jakou radost z toho chlapec má?“

„A jaký je vtipný,“ řekl Serjoža.

„Co mi to říkáte,“ řekl Gríša Bystrov. „To řekněte těm chytrákům. Fakt to tak bylo, pozdrav od Lianta. Dnes v noci Kan počítal a místo odpovědi najednou — pozdrav od Lianta. Teď si mě pozval.“

Todor Kan, železný Kan, byl vedoucím navigátorské fakulty.

„No,“ řekl Panin, „čeká tě zajímavá půlhodinka, náčelníku. Železný Kan je velice pohotový spolubesedník.“

„Železný Kan je velký estét,“ řekl Serjoža Kondratěv. „Nestrpí náčelníka, jehož studenti nedovedou dát dohromady dvě řádky.“

„Já jsem člověk prostý, jednoduchý,“ řekl Panin ale vtom se pootevřely dveře a v nich hlava služby.

„Připraví se Kondratěv, Panin,“ řekla služba.

Panin sebou trhl a upravil si blůzu.

„Jdeme,“ řekl.

Kondratěv kývl na Gríšu a šel za Paninem do výcvikového sálu. Byl to obrovský sál, uprostřed blikalo čtyřmetrové vahadlo na silném krychlovém loži — Velká centrifuga. Vahadlo se otáčelo. Kabiny na jeho koncích byly odtlačeny odstředivou silou a ležely téměř v horizontální poloze. Okénka v kabinách nebyla, studenti byli pozorováni zevnitř lože pomocí soustavy zrcadel. Několik studentů odpočívalo u zdi na švédské lavičce. Se zvrácenými hlavami sledovali létající kabinu.

„Čtyřnásobné,“ řekl Panin při pohledu na kabinu.

„Pětinásobné,“ řekl Kondratěv. „Kdo tam teď je?“

„Nguen a Gurgenidze,“ řekl chlapík od služby.

Přinesl dva obleky proti přetížení, pomohl Kondratěvovi a Paninovi při oblékání a zašněroval je. V takovém obleku se člověk podobá zámotku bource morušového.

„Čekejte,“ řekla služba a šla k loži.

Jednou za týden studenti vždycky trénovali na odstředivém zařízení a zvykali si tak na přetížení. Týden co týden jednu hodinu po celých pět let. Člověk musel sedět, trpět, poslouchat, jak mu praskají kosti, a vnímat, jak se mu široké řemeny vpíjejí přes silnou látku obleku do otylého těla, jak mu visí obličej a nemůže mrkat, protože víčka jsou tak těžká. Přitom museli řešit jakési nezajímavé úlohy nebo sestavovat standardní programy pro počítač, to všechno nebylo nijak lehké, i když takové úlohy i podprogramy pro ně nebyly od prvního ročníku ničím novým. Někteří studenti snášeli sedminásobné přetížení, jiní nevydrželi ani trojnásobné — nedokázali se vyrovnat s dočasnou ztrátou zraku, a tak je převáděli na fakultu pro dálkové ovládání.

Vahadlo se začalo otáčet pomaleji, kabinky se začaly vracet do vertikální polohy. Z jedné vystoupil štíhlý opálený Nguen Fu Dat a zastavil se, přidržoval se otevřených dvířek. Trochu to s ním houpalo. Z druhé kabiny vypadl jako pytel brambor Gurgenidze. Studenti vyskočili ze švédské lavice, ale služba mu už pomohla vstát. Sedl si a opíral se přitom rukama o podlahu.

„Trochu života do toho, Levo!“ řekl hlasitě jeden ze studentů.

Všichni se zasmáli, jenom Panin se nesmál.

„To nevadí, hoši,“ řekl sípavě Gurgenidze a vstal. „Nic to není!“ Hrozivě zahýbal tváří, jak si rozcvičoval oteklé svaly na obličeji. „Nic to není!“ opakoval.

„Dneska tě odtud ponesou, sportovče!“ řekl Panin tiše, ale značně energicky.

Kondratěv dělal, že ho neslyší. ‚Jestli mě odtud dneska odnesou,‘ uvažoval, ‚je konec. Dneska mě nesmějí odnést. Nesmějí.‘

„Jsi moc tlustý, Levo,“ řekl. „A tlustí snášejí přetížení moc špatně.“

„Zhubne,“ řekl Panin. „Když bude chtít, zhubne.“ Panin shodil šest kilo, ještě než se naučil snášet pětinásobné přetížení, jak mu předepisovala norma. Vytrpěl si s tím své, ale nechtěl k dálkařům. Chtěl být navigátorem.

V loži se otevřel otvor, odtud vystoupil instruktor v bílém plášti a vyzvedl u Nguena a Gurgenidzeho lístečky se záznamy. „Kondratěv s Paninem jsou připraveni?“ řekl. „Ano,“ řekla služba. Instruktor zběžně prohlédl lístky,

„Tak,“ řekl. „Nguen a Gurgenidze mohou jít. Mají zápočet.“

„Výborně!“ řekl Gurgenidze. Hned vypadal líp. „Já mám taky zápočet?“

„Vy taky,“ řekl instruktor.

Gurgenidze najednou hlasitě škytl. Všichni se znovu rozesmáli, dokonce i Panin, Gurgenidze však nesmírně zrozpačitěl. Smál se i Nguen Fu Dat, když si uvolňoval šněrování obleku na opasku. Bylo vidět, že se cítí výborně. Instruktor řekl: „Panin, Kondratěv do kabin.“

„Vitaliji Jefremoviči…“ řekl Kondratěv.

„Ach ano, — “ řekl instruktor a v jeho tváři se objevil starostlivý výraz. „Je mi to velice líto, Sergeji, ale lékař vám zakázal přetížení přes normu. Dočasně.“

„Jak to?“ polekaně se zeptal Kondratěv.

„Dokonce přísně zakázal.“

„Ale vždyť já už jsem snášel sedminásobné,“ řekl Kondratěv.

„Je mi to velice líto, Sergeji,“ opakoval instruktor.

„To je nějaký omyl,“ řekl Kondratěv. „To se nesmí stát.“

Instruktor pokrčil rameny.

„To přece nejde,“ řekl Kondratěv rozladěně. „Dostanu se z formy.“ Ohlédl se na Panina. (Panin hleděl do země.) Kondratěv znovu pohlédl na instruktora. „Všechno bude pryč.“

„Je to jenom na čas,“ řekl instruktor.

„Ale na jak dlouhý?“

„Až do rozhodnutí. Tak na dva měsíce, víc ne. To se někdy stane. Zatím budete trénovat na pětinásobných. Pak to budete stupňovat.“

„Ale to nic, Serjožo,“ řekl hlubokým hlasem Panin. „Trochu si odpočiň od těch svých supervýkonů.“

„Přesto bych vás chtěl poprosit…“ začal Kondratěv mluvit nepříjemně pisklavým hlasem, což se mu ještě nikdy v životě nestalo.

Instruktor se zamračil.

„Ztrácíme čas, Kondratěve,“ řekl. „Nastupte si do kabiny.“

„Provedu,“ řekl tiše Serjoža a vstoupil do kabiny.

Usedl do křesla, připoutal se širokými řemeny a vyčkával. Pod křeslem bylo zrcadlo a Kondratěv v něm uviděl svou zamračenou, zlou tvář. ‚Raději by mě odtud měli vynést,‘ pomyslel si. ‚Teď se mi uvolní svaly a můžu začít od začátku. Kdy se teď dostanu na desetinásobné? Nebo aspoň k osminásobným. Všichni mě považují za sportovce,‘ zlostně uvažoval. ‚Doktor taky. Co kdybych mu to ukázal?‘ Představil si sám sebe, jak vypravuje lékaři, proč tohle všechno potřebuje, zatímco lékař se na něho dívá veselýma vybledlýma očima a říká: ‚Jen pomalu, Sergeji, pomalu…‘

„Alibista,“ řekl Kondratěv nahlas.

Měl na mysli lékaře, ale hned si pomyslel, že Vitalij Jefremovič by ho mohl v mikrofonu slyšet a připsat to sobě.

„Tak tedy dobře,“ řekl nahlas.

Kabina se plynule dala do pohybu.

Výcvik začal.

…Když vyšli z výcvikového sálu, Panin si začal třít otoky pod očima. Po Velké centrifuze měl takové problémy vždycky, jako všichni studenti, kteří měli sklon k obezitě. Panin na svůj zevnějšek nesmírné dbal. Byl hezký a zvykl si, že se líbí. Proto hned po tréninku na Velké centrifuze si dával práci se svými otoky.

„Tobě se takové svinstvo nedělá,“ řekl Kondratěvovi.

Kondratěv mlčel.

„Ty máš konstituci jak se patří, sportovče. Jsi jako rybička.“

„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ řekl Kondratěv.

„Přece ti řekli, že to je jenom na čas, ty blázne.“

„Galcevovi také říkali, že je to na čas, a pak ho přeložili k dálkařům.“

„Co se dá dělat,“ řekl Panin uvážlivě, „osud mu nepřeje.“

Kondratěv stiskl zuby.

„Uvědom si,“ řekl Panin, „zakázali mu osminásobné. Já jsem například člověk jednoduchý, prostý…“

Kondratěv se zastavil.

„Poslouchej, chytráku,“ řekl. „Bykov odvedl Tachmasib od Jupitera jenom při dvanáctinásobném přetížení. Třeba tohle nevíš, co?“

„Ale vím,“ řekl Panin.

„A Jusupov zahynul jenom proto, že nevydržel osminásobné přetížení. To víš taky?“

„Jusupov je navigátor-průzkumník,“ řekl Panin, „to není náš případ. A Bykov nikdy v živote, jen tak mimochodem, žádná přetížení netrénoval.“

„To víš jistě?“ jedovatě se zeptal Kondratěv.

„No tak možná trénoval, ale ne tak na doraz jako ty, sportovče.“

„Hele, Borko, ty mě skutečně považuješ za sportovce?“ řekl Kondratěv.

Panin na něho rozpačitě pohlédl.