„No víš,“ řekl, „já netvrdím, že je to tak špatné… ve vesmíru to může být samozřejmě užitečná věc…“

„Tak dobře,“ řekl Kondratěv. „Půjdeme do parku. Rozcvičíme se.“

Šli spolu chodbou. Panin si neustále třel otoky pod očima a nahlížel do každého okna.

„Děvčata pořád ještě hrají,“ řekl. Zastavil se u jednoho z oken a natáhl krk. „Hele, je tam!“

„Kdo?“ zeptal se Kondratěv.

„To nevím,“ řekl Panin.

„To je vyloučeno,“ řekl Kondratěv.

„Ale jo, je to pravda, předevčírem jsem s ní tančil. Ale jak se jmenuje, nevím.“

Serjoža Kondratěv také pohlédl do okna.

„Vidíš, tamhle,“ řekl Panin, „ta s ovázaným kolenem.“

„Vidím,“ řekl Serjoža. „Jdeme.“

„Je to pěkné děvče,“ řekl Panin. „Moc pěkné. A chytré.“

„Tak jdeme, jdeme,“ řekl Kondratěv. Vzal Panina pod paží a táhl ho za sebou.

„Kam tak pospícháš?“ podivil se Panin.

Prošli kolem prázdných poslucháren a nahlédli do cvičebny. Cvičebna byla zařízena jako navigátorská paluba opravdového fotonového planetoletu, jenom nad ovládacím pultem byla místo videoobrazovky zapuštěná velká bílá krychle stochastického stroje. Byl to vysílač kosmogačních úloh. Při zapojení předával náhodné údaje do registračních přístrojů pultu. Student musel sestavit soustavu povelů pro ovládání, které by optimálně vyhovovalo podmínkám úlohy.

Teď se před pultem tlačila hromada na první pohled ještě nedozrálých kluků. Překřikovali se, mávali rukama a jeden druhého odstrkovali. Pak najednou nastalo ticho a bylo slyšet, jak suše cvakají klávesy na pultě: někdo volil povel. V úmorném tichu zahučel počítač, nad pultem se rozsvítilo červené světlo — znamení, že řešení bylo špatné. Kluci se rozeřvali. Někoho stáhli z křesla a vystrčili ho pryč. Byl pěkně nabroušený a hlasitě křičel: „Já jsem to přece říkal!“

„Co jsi takový zpocený?“ lhostejně se ho zeptal Panin.

„To je vzteky,“ řekl kluk.

Počítač znovu zahučel a znovu se nad pultem rozsvítilo červené světlo.

„Já jsem to přece říkal!“ zapištěl kluk.

„No tak,“ řekl Panin a ramenem si klestil cestu hloučkem.

Kluci utichli. Kondratěv uviděl, jak se Panin sklonil nad pultem, pak rychle a s jistotou zacvakaly klávesy, počítač zahučel a nad pultem se rozsvítilo zelené světlo. Kluci se rozkřičeli.

„Tak tohle je Panin,“ řekl někdo.

„Vždyť to je přece Panin,“ řekl vyčítavě Kondratěvovi upocený kluk.

„Jen klid,“ řekl Panin a prodíral se srocením ven. „Jeďte dál. Jdeme, Sergeji Ivanyči.“

Pak nahlédli do učebny výpočetní techniky. Tam probíhala cvičení; u nádherného šedivého tělesa LIANTO seděli na bobku tři operátoři a piplali se se schématem. Mezi nimi i smutný vedoucí druhého ročníku Gríša Bystrov.

„Pozdrav od Lianta,“ řekl Panin. „Jak je vidět, Bystrov ještě žije. Je to divné.“

Pohlédl na Kondratěva a poplácal ho po zádech. Chodbou se nesla halasná ozvěna.

„Tak už něco řekni,“ usmál se Panin.

„Nech toho, Borko,“ řekl Kondratěv.

Sestoupili po schodech, prošli vestibulem s velkou bronzovou bystou Ciolkovského a vstoupili do parku. U vchodu nějaký student z druhého ročníku zaléval květiny na záhonech. Když šli kolem něho, Panin s přehnanými gesty začal recitovat: „Bez Kopylova to není ten život, miluji, pozdrav od Lianta.“ Student druhého ročníku se smutně usmál a pohlédl do okna ve druhém patře.

Šli dál úzkou alejí osázenou střemchovými keři. Panin začal najednou zpívat, když vtom od zatáčky jim šla naproti skupina děvčat v plavkách a tričkách. Vracela se z volejbalového hřiště. Jako první šla s míčem pod paží Káťa. ‚To mi tak ještě scházelo,‘ pomyslel si Kondratěv. ‚Teď na mě upře ty své kulaté oči. A začne mluvit pohledem.‘ Dokonce se na okamžik zastavil. Měl neuvěřitelnou chuť přeskočit střemchové keře a schovat se co nejdál. Pohlédl úkosem na Panina. Ten se přívětivě usmíval, narovnal v ramenou a řekl medovým hlasem:

„Buďte zdráva, děvčata!“

Fakulta pro dálkové ovládání ho poctila bělozubým úsměvem. Káťa pohlédla jenom na Kondratěva. ‚Panebože,‘ pomyslel si a nahlas řekl:

„Ahoj, Káťo.“

„Ahoj, Serjožo,“ řekla Káťa, sklopila hlavu a přešla.

Panin se zastavil.

„Tak co je?“ řekl Kondratěv.

„To je ona,“ řekl Panin.

Kondratěv se ohlédl. Káťa stála, upravovala si pocuchané vlasy a dívala se na něho. Pravé koleno měla převázané zaprášeným obinadlem. Chvíli se na sebe dívali; Káťa měla oči úplně kulaté. Kondratěv si skousl rty, otočil se a šel, aniž čekal na Panina. Ten ho dohnal.

„To jsou nádherné oči,“ řekl.

„Kulaté,“ řekl Kondratěv.

„Ty jsi kulatý,“ řekl Panin vztekle. „To je strašně moc hezká holka. Počkej,“ řekl, „odkud tě zná?“

Kondratěv neodpověděl a Panin mlčel.

Uprostřed parku byl rozlehlý palouk porostlý hustou měkkou trávou. Tady se obvykle dřeli před teoretickými zkouškami, odpočívali po tréninku na centrifuze a o letních večerech se sem někdy přicházeli líbat. Teď se tu usadil pátý ročník navigační fakulty. Nejvíc lidí bylo pod bílou plachtou, kde hráli čtyřrozměrné šachy. Tuto vysoce intelektuální hru, při níž šachovnice a figurky měly čtyři prostorové rozměry a existovaly jenom v představě hráčů, přinesl před několika lety do školy Žilin, ten, který nyní pracoval jako palubní inženýr na transmarťanské lince „Tachmasib“. Studenti z vyšších ročníků měli tuto hru rádi, zdaleka ne každý ji však mohl hrát. Zato však fandou se mohl stát kdokoli, kdo nebyl právě líný. Takoví fanoušci křičeli na celý park.

„Měl táhnout pěšcem na é jedna — delta — há…“

„To by přišel o čtvrtého koně.“

„Tak ať! Pěšci se dostanou do prostoru střelců…“

„Do jakého prostoru střelců? Kde jsi vzal jaký prostor střelců? Špatně sis zapsal devátý tah!“

„Poslouchejte, hoši, odveďte Šašku a přivažte ho ke stromu! Ať si tam chvilku postojí.“

Někdo, zřejmě to byl jeden z hráčů, rozzlobeně vykřikl na celé kolo:

„Tak ticho! Copak nevidíte, že rušíte?“

„Pojď se podívat,“ řekl Panin. Čtyřrozměrné šachy se mu líbily.

„Nemám chuť,“ řekl Kondratěv.

Překročil přes Gurgenidzeho, který ležel na Malyševovi a kroutil mu ruku až ke krku. Malyšev se ještě snažil, ale všechno bylo jasné. Kondratěv od nich odstoupil o několik kroků a svalil se do trávy. Namáhat teď svaly po přetížení bylo bolestivé, zato však velmi užitečné. Udělal most, pak stojku, pak znovu most, nakonec si lehl na záda a zadíval se do nebe. Panin si sedl vedle něho a začal poslouchat volání fandů a ukusoval přitom trávu.

‚Neměl bych jít ke Kanovi?‘ pomyslel si Serjoža. ‚Přijít a říct: Soudruhu Kane, co si myslíte o mezihvězdných přeletech? Ne, takhle ne. Soudruhu Kane, chci dobýt vesmír. No tohle, nesmysl!“ Serjoža se otočil na břicho a opřel si bradu do dlaní.

Gurgenidze s Malyševem už přestali zápasit, sedli si k Paninovi. Malyšev se vydýchal a zeptal se:

„Co bylo včera na stereovizoru?“

„Modrá pole,“ řekl Panin. „Přenos z Argentiny.“

„To tedy ani nemuseli dávat,“ řekl Panin.

„Jo,“ řekl Malyšev, „to je jak tam pořád ztrácí ledničku?“

„Vysavač,“ opravil ho Panin.

„Tak to jsem viděl,“ řekl Malyšev. „Ba ne, film to není špatný. Hudba je taky dobrá. A gama vůně je taky solidní. Pamatuješ si, jak byli u moře?“

„To je možné,“ řekl Panin. „Jenomže já mám rozbitý dávkovač. Pořád je jenom cítit uzená ryba. Zvlášť zajímavé bylo, když vešel do květinářství a přivoněl si k růži.“

„Prosím tě,“ řekl Gurgenidze, „proč si to, Borko, nespravíš?“ Malyšev zamyšleně řekl:

„To by bylo něco, kdyby se pro film zpracovala metoda pro přenášení hmatových vjemů. Dovedeš si, představit, Borko, na plátně někdo někoho líbá a ty najednou dostaneš pořádnou přes hubu…“

„No to si dovedu představit,“ řekl Panin. „To se mi už jednou stalo. A nemusel jsem ani chodit do kina.“

‚A pak bych dal dohromady mládence,‘ uvažoval Serjoža. ‚K tomu účelu se už dneska dají vybrat vhodní lidé. Mamedov, Valja Petrov, Serjožka Zavjalov z inženýrského, Víťka Brjuškov z třetího ročníku snáší dvanáctinásobné přetížení. Ten ani trénovat nemusí: má nějaké zvláštní střední ucho. Je to ale ještě kluk a v ničem takovém se nevyzná.‘ Serjoža si pamatuje, jak Brjuškov na Paninovu otázku, na co mu to je, se důležité nafoukl a řekl: ‚Tak to zkus jako já.‘ ‚Je to ještě mrňous. V podstatě to ale jsou všichni sportovci — ti mrňousové, i ti, co vycházejí. Copak třeba takový Valja Petrov…‘