Nastalo ticho.

„Odrazili jsme ji,“ řekl Opanasenko, když vstával a oklepával si písek z kolen. „Jako vždycky: když se začne včas střílet, dá se na útěk.“

„Já jsem ji jednou zasáhl,“ řekl hlasitě Humpry Morgan. Bylo slyšet zazvonění, jak vytáhl vyprázdněný zásobník.

„Tys ji viděl?“ zeptal se Opanasenko. „Sakra, vždyť on přece neslyší.“

Novago se supěním vstal a pohlédl na Mandela. Ten si přitáhl cíp kožichu a vsunul pistoli do pouzdra. Novago řekl:

„Tedy víte, Lazare Grigorjeviči…“

Mandel provinile pokašlával.

„Já jsem se asi nestrefil,“ řekl. „Pohybuje se velmi rychle.“

„To jsem nesmírně rád, že jste se netrefil,“ upřímně řekl Novago. „Tady byla totiž spousta terčů.“

„Vy jste ji ale viděl, Petře Alexejeviči, ne?“ zeptal se Mandel. Nervózně si třel ruce v kožešinových rukavicích. „Prohlédl jste si ji?“

„Šedivá a dlouhá jako štika.“

„Nemá žádné končetiny!“ vzrušeně řekl Mandel. „Zcela jasně jsem viděl, že nemá žádné končetiny. A podle mého nemá ani oči!“

Stopaři přistoupili k lékařům.

„V takovém zmatku,“ řekl Opanasenko, „je jednodušší vypočítat, co všechno nemá. Mnohem těžší je říct, co všechno má.“ Zasmál se. „Tak dobrá, přátelé. Nejdůležitější je, že jsme útok odrazili.“

„Půjdu se podívat po těle,“ řekl najednou Morgan. „Jednou jsem ji zasáhl.“

Opanasenko se na něho obrátil.

„Cos to povídal, Fjodore?“ zeptal se Morgan.

„Aby tě to ani nenapadlo,“ řekl Novago.

„Ne,“ řekl Opanasenko. Přitáhl si Morgana k sobě a křikl: „Ne, Humpry, nemáme čas! Podíváme se po ní zítra, až půjdeme zpátky.“

Mandel pohlédl na hodinky.

„Jéje!“ řekl. „Už je deset patnáct. Kolik nám toho ještě zbývá, Fjodore Alexandroviči?“

„Nejvýše deset kilometrů, víc ne. Kolem dvanácté jsme tam.“

„Výborně,“ řekl Mandel. „Ale kde mám zavazadlo?“

Začal se točit na místě. „Tamhle je…“

„Půjdeme jako před tím,“ řekl Opanasenko. „Vy vlevo. Třeba tu nebyla sama.“

„Teď už se nemáme čeho bát. Lazar Grigorjevič má prázdný zásobník.“

Šli dál jako dřív. Novago tak pět kroků za Mandelem, před ním vpravo Opanasenko s puškou pod paží, vzadu vpravo Morgan s puškou na krku.

Opanasenko šel rychle a myslel, že to takhle dál nejde. Ať už Morgan tu příšeru zabil nebo ne, pozítří musí zajít na Základnu a připravit tam štvanici. Se všemi kraulery a pásovými vozidly, s puškami, dynamitem a raketami… Napadlo ho, co řekne tvrdohlavému Ivaněnkovi a usmál se. Poví mu: ‚Na Marsu jsou už i děti, je nejvyšší čas očistit Mars od všelijakých takových příšer!‘

‚To je ale noc!‘ uvažoval Novago. ‚V ničem si nezadá s kteroukoli z těch, kdy jsem zabloudil v tajze. A to nejdůležitější ještě ani nezačalo a neskončí to dřív než někdy kolem páté ráno. Zítra v pět nebo dejme tomu v šest už bude vřeštět na celou planetu. Jenom aby to Mandel nezbabral. Ne, určitě se to podaří. Tatík Mark Slavin může být klidný. Za pár měsíců už budeme tahat kluka po celé Základně v náručí a říkat pořád do kolečka: Kdopak to k nám přišel? No tak se nám ukaž, ty kuličko… Jenom se to musí ještě pořádně promyslet s tou centrifugou. A pak taky přivolat ze Země pořádného pediatra… Kluk bude určitě potřebovat pediatra. Škoda jen, že příští koráby sem přiletí až za rok.‘ O tom, že se narodí zcela jistě chlapec, o tom Novago nepochyboval. Měl strašně rád chlapce, kteří se dají nosit na rukou a kterým se dá říkat — kdopak to k nám přišel…?

TÉMĚŘ TI SAMÍ

Každou chvíli je měli volat. Zatím ale seděli v chodbě na oknech přede dveřmi. Serjoža Kondratěv houpal nohama a Panin natahoval krátký krk, díval se do parku, kde na volejbalovém hřišti poskakovala děvčata z fakulty pro dálkové ovládání. Serjoža Kondratěv si seděl na rukách a díval se na dveře s lesknoucí se černou tabulkou nadepsanou „Velká centrifuga“. Na vysoké škole kosmogace jsou čtyři fakulty, tri z nich mají cvičné prostory, na jejichž dveřích je tabulka se stejným nápisem. Vždycky je to velké vzrušení, když člověk čeká, až ho zavolají na Velkou centrifugu. Tak Panin třeba zevluje na děvčata viditelně proto, aby nedal najevo, jak je nervózní. A Panin má při tom už dnes docela běžný trénink.

„Nehrají špatně,“ řekl Panin hlubokým hlasem.

„Nehrají,“ řekl Serjoža, aniž se otočil.

„Ta čtyřka má výborné podání.“

„Má,“ řekl Serjoža. Trhl rameny. On měl také dobré podání, ale neotočil se.

Panin pohlédl na Serjožu, pak na dveře a řekl:

„Dneska tě odtud odnesou.“

Serjoža mlčel.

„Nohama napřed,“ řekl Panin.

„Ale no tak,“ řekl Serjoža zdrženlivě. „Tebe vůbec nosit nebudou.“

„Jen klid, sportovče,“ řekl Panin. „Sportovec musí být klidný, vyrovnaný a vždy připravený.“

„Ale já jsem klidný,“ řekl Serjoža.

„Ty že jsi klidný?“ řekl Panin a píchal mu do prsou nataženým prstem. „Ty vibruješ. Jsi vyvalený jako pulec. Je odporné se dívat, jak se klepeš.“

„Tak se na mě nedívej,“ poradil mu Serjoža. „Koukej raději na děvčata. Dobrá podání a tak dále.“

„Nemáš žádné chování,“ řekl Panin a podíval se oknem. „Hezká děvčata! A jak primově hrají.“

„Tak se dívej,“ řekl Serjoža. „A snaž se, ať ti necvakají zuby.“

„To jako mně že cvakají zuby?“ podivil se Panin. „To tobě cvakají.“

Serjoža mlčel.

„Mně můžou,“ řekl Panin po chvíli přemýšlení. „Já nejsem sportovec.“ Povzdechl si, podíval se na dveře a řekl: „Kdyby aspoň už začali volat, nebo…“

Zleva se na konci chodby objevil vedoucí druhého ročníku Gríša Bystrov. Měl na sobě kombinézu, blížil se jen pomalu a cestou prstem maloval po zdi. Byl zamyšlený. Zastavil se před Kondratěvem a Paninem a řekl:

„Zdravím vás.“ Hlas měl smutný.

Serjoža kývl. Panin přezíravě řekl:

„Buď zdráv, Grigoriji. Dostals taky vibraci před Centrifugou?“

„Dostal!“ odpověděl Gríša Bystrov. „Trochu.“

„Tadyhle,“ řekl Panin Serjožovi, „Grigorij se mírně klepe. Ostatně je to všeho všudy pouhý pulec.“

Pulci byli ve škole všichni studenti z nižších ročníků.

Gríša povzdechl a také si sedl na okno.

„Serjožo,“ řekl, „je to pravda, že dnes máš první pokus na osminásobném?“

„Ano,“ řekl Serjoža. Neměl nejmenší chuť do mluvení, ale bál se, že Bystrova urazí. „Ovšem když mě pustí,“ dodal.

„Určitě tě pustí,“ řekl Gríša.

„Uvědom si to, pokus na osminásobném!“ řekl Panin jakoby nic.

„Ty už jsi to zkoušel na osminásobném?“ se zájmem se zeptal Gríša.

„Nezkoušel,“ řekl Panin. „Nejsem přece sportovec.“

„Třeba to ale zkusíš, ne?“ řekl Serjoža. „Teď hned, se mnou. Co ty na to?“

„Já jsem člověk jednoduchý, prostoduchý,“ odpověděl Panin. „Existuje přece norma. Tou normou je pětinásobné přetížení. Můj jednoduchý nezáludný organismus nesnáší nic, co je přes normu. Jednou to zkusil na šestinásobném, a vynesli ho v sedmé minutě. A mě s ním.“

„Koho že vynesli?“ nechápal Gríša.

„Můj organismus,“ vysvětlil mu Panin.

„Aha,“ řekl Gríša s mírným úsměvem. „A já jsem se ještě nedostal k pětinásobnému.“

„Ve druhém ročníku ani nemusíš,“ řekl Serjoža. Seskočil z okna a začal střídavě dosedat na levou a pravou nohu. „Tak já jdu,“ řekl Gríša a také seskočil.

„Co se stalo, náčelníku?“ zeptal se Panin. „Proč tolik smutku?“

„Někdo si udělal legraci z Kopylova,“ smutně řekl Gríša.

„Už zas?“ řekl Panin. „Jakou legraci?“

Valja Kopylov z druhého ročníku byl znám na fakultě svým vřelým vztahem k výpočtové technice. Nedávno byl na fakultě ustaven nový velmi výkonný vlnový počítač LIANTO, Valja u něho trávil všechen svůj volný čas. Trčel u něho i v noci, ale v noční době se na LIANTU prováděly výpočty pro diplomaty a Valentina nemilosrdně vyháněli.

„Někdo od nás pro něho zaprogramoval zamilovaný vzkaz,“ řekl Gríša. „LIANTO teď v poslední fázi předává: Bez Kopylova není život životem, miluji, pozdrav od LIANTA. To všechno v jednoduchém abecedním kódu.“