„Vy střílíte levou rukou?“ zeptal se Mandel.

„Ano,“ odpověděl Novago.

„To je dobře,“ řekl Mandel.

„Říká se to.“

Pohlédli na sebe, ale nebylo nic vidět za maskou a kožešinovým lemem kapuce.

„Tak jdeme,“ řekl Mandel.

„Jdeme, Lazare Grigorjeviči. Půjdeme ale za sebou.“

„Dobře,“ souhlasil Mandel. „Jasně, a já jdu první.“

A tak pokračovali v cestě: první Mandel s cestovním kufříkem v levé ruce, pět kroků za ním Novago. ‚Jak rychle se stmívá,‘ uvažuje Novago. ‚Zbývá nám tak pětadvacet kilometrů. Snad o něco méně. Pětadvacet kilometrů pouští v naprosté tmě… Každým okamžikem se může na nás vrhnout. Třeba zrovna tamhle za tou dunou. Nebo hned za tou kousek dál.‘ Novago se zimomřivě přikrčil. ‚Měli jsme vyjet ráno. Kdo ale mohl tušit, že je v cestě kaverna? Neuvěřitelná smůla. Stejně jsme ale měli vyjet ráno. Dokonce už včera, s pásovým vozidlem, co vezlo na plantáže plenky a přístroje. Včera ale vlastně Mandel operoval. Stmívá se čím dál víc. Mark už jistě nemá stání. Každou chvíli vybíhá na věž podívat se, jestli už jedou dlouho očekávaní lékaři. A dlouho očekávaní lékaři se zatím vláčejí pěšky noční pouští. Irina ho uklidňuje, ale sama přirozeně taky moc klidná není. Je to jejich první dítě na Marsu, první marťan… Irina je zdravá a vyrovnaná žena. Vynikající žena! Na jejím místě bych ale dítě nechtěl. Nevadí, všechno dobře dopadne. Jenom abychom nepřišli pozdě…‘

Novago neustále hleděl doprava na šednoucí hřebeny dun. Mandel se taky díval doprava. Proto taky hned Stopaře neviděli. Byli také dva a objevili se zleva.

„Ahoj, kamarádi!“ zvolal na ně ten vyšší. Druhý, malý, co byl na první pohled skoro do čtverce, si přehodil pušku přes rameno a zamával rukou.

„Hele,“ řekl s ulehčením Novago. „To je přece Opanasenko a Kanaďan Morgan. Ahoj, kamarádi!“ vykřikl radostně.

„To je setkání,“ řekl vytáhlý Humpry Morgan, když se přiblížili. „Dobrý večer, doktore,“ řekl a tiskl Mandelovi ruku.

„Buďte zdrávi, přátelé,“ zahučel Opanasenko. „Jak jste se sem dostali?“

Dříve než stačil Novago odpovědět, Morgan najednou řekl:

„Díky, už se to zahojilo,“ a znovu natáhl k Mandelovi dlouhou ruku.

„Cože?“ zeptal se rozpačitě Mandel. „Přesto jsem ale rád.“

„Kdepak, ten je ještě v táboře,“ řekl Morgan. „Je už ale taky skoro zdráv.“

„O čem to pořád tak divně mluvíte, Humpry?“ přeptal se Mandel, který se v tom už vůbec nevyznal.

Opanasenko chytil Morgana za okraj kapuce, přitáhl si ho k sobě a zakřičel mu rovnou do ucha:

„Tak to vůbec není, Humpry. Sázku jsi prohrál!“

Pak se obrátil na lékaře a vysvětloval jim, že si Kanaďan před hodinou poškodil ve sluchátkách membránu a teď nic neslyší, i když každého ujišťuje, že se i v marťanském ovzduší může klidně obejít bez akustické ‚technic‘.

„Říkal, že i tak pozná, co mu kdo může povídat. Vsadili jsme se, a on prohrál. Teďka mi musí pětkrát čistit pušku.“

Morgan se zasmál a řekl, že ta Galja, děvče ze Základny, s tím nemá nic společného. Opanasenko beznadějně mávl rukou a zeptal se:

„Jdete samozřejmě na plantáž, na biologickou stanici, co?“

„Ano,“ řekl Novago. „Ke Slavinovům.“

„To je dobře,“ řekl Opanasenko. „Moc tam na vás čekají. A proč jdete pěšky?“

„To je ale k vzteku!“ provinile řekl Morgan. „Neslyším ani slovo.“

Opanasenko si ho k sobě opět přitáhl a zavolal:

„Počkej, Humpry, pak ti to povím!“

„Good,“ řekl Morgan. Poodešel, rozhlédl se a stáhl z ramene pušku. Stopaři měli dvouhlavňové poloautomaty se zásobníkem na pětadvacet tříštivých střel.

„Utopili jsme krauler,“ řekl Novago.

„Kde?“ rychle se zeptal Opanasenko. „Kaverna?“

„Kaverna. Po trase to je asi čtyřicátý kilometr.“

„Tak tedy kaverna!“ radostně řekl Opanasenko. „Slyšíš to, Humpry? Ještě jedna kaverna!“

Humpry Morgan stál zády k nim a kroutil hlavou v kapuci, jak přehlížel stmívající se písečné přesypy.

„Dobrá,“ řekl Opanasenko. „To necháme na později. Tak vy jste utopili krauler a rozhodli jste se jít pěšky? A máte nějakou zbraň?“

Mandel si poklepal na nohu.

„Aby ne!“ řekl.

„Tak je to,“ řekl Opanasenko. „Budeme je muset doprovodit. Humpry! Sakra! Vždyť on neslyší…“

„Počkejte,“ řekl Mandel. „A proč nás chcete doprovázet?“

„Protože tu někde je,“ řekl Opanasenko. „Viděli jsme stopy.“

Mandel s Novagem se na sebe podívali.

„Vy to samozřejmě musíte vědět líp, Fjodore Alexandroviči,“ nejistě řekl Novago, „já si ale myslím… Vždyť jsme ale ozbrojeni.“

„Šílenci,“ přesvědčivě řekl Opanasenko. „Vy tam z té vaší Základny snad chodíte s hlavou v oblacích. Upozorňujeme vás, vysvětlujeme — a tady to máte. V noci. Pouští. S pistolí. Poslyšte, to vám Chlebnikov nestačí?“

Mandel pokrčil rameny.

„Podle mne v takovém případě…“ spustil, ale vtom Morgan křikl ‚ticho!‘, Opanasenko okamžitě strhl z ramene pušku a postavil se vedle Kanaďana.

Novago potichu hekl a vytáhl z boty pistoli.

Slunce už skoro zapadlo, nad černými zubatými siluetami dun svítil úzký žlutozelený proužek. Celá obloha zčernala, hvězd byla obrovská spousta. Jejich záře se odrážela od hlavní pušek, takže bylo vidět, jak se zbraně pomalu otáčejí vpravo a vlevo.

Potom Humpry řekl: „Zmýlil jsem se, promiňte,“ a všichni se najednou dostali do pohybu. Opanasenko křikl Morganovi do ucha:

„Humpry, jdou do biostanice k Irině Viktorovně. Musíme je doprovodit.“

„Good, já jdu,“ řekl Morgan.

„Půjdeme společně!“ vykřikl Opanasenko.

„Good. Jdeme společně.“

Lékaři stále ještě drželi v rukách pistole. Morgan se k nim obrátil, upřel na ně oči a zvolal:

„Tohle je zbytečné. Schovejte to!“

„Ano, ano, samozřejmě,“ řekl Opanasenko. „A ne aby vás napadlo střílet. A nasaďte si brýle!“

Stopaři už infračervené brýle měli. Mandel ostýchavě zastrčil pistoli do hluboké kapsy kožichu a přendal zavazadlo do pravé ruky. Novago trochu zaváhal, než znovu zastrčil pistoli do levé boty.

„Jdeme,“ řekl Opanasenko. „Nepovedeme vás po trase, půjdeme přímo přes vykopávky. Je to blíž.“

Opanasenko s puškou pod paží šel nyní trochu před Mandelem. Vzadu nepatrně vpravo od Novaga vykračoval Morgan. Puška mu na dlouhém řemenu visela na krku. Opanasenko šel velmi rychle, prudce zamířil k západu.

V infračervených brýlích byly duny černobílé a obloha šedivá, prázdná. Poušť rychle chladla a to, co viděli, bylo stále méně kontrastní, jako kdyby to vše potahoval přívětivý opar.

„Proč jste měl takovou radost z té naší kaverny, Fjodore Alexandroviči?“ zeptal se Mandel. „Kvůli vodě?“

„Aby ne,“ řekl Opanasenko, aniž se obrátil. „Jednak kvůli vodě, jednak jsme v jedné kaverně našli stěny vykládané deskami.“

„Jo tak,“ řekl Mandel. „Samozřejmě.“

„V naší kaverně najdete celý krauler,“ zabručel zamračený Novago.

Opanasenko najednou prudce zabočil kolem rovné písečné plošiny. Na jejím okraji stála tyč se splihlou vlaječkou.

„Houpačka,“ promluvil zezadu Morgan. „Strašně nebezpečná věc.“

Tekoucí písky byly skutečným prokletím. Před měsícem byla zorganizována zvláštní výprava dobrovolníků, kteří měli vyhledat a vyznačit všechna taková místa v okolí Základny.

„Hasegawa ale přece snad dokázal,“ řekl Mandel, „že tyto desky mohou mít přírodní původ.“

„Ano,“ řekl Opanasenko. „O to právě jde.“

„A vy jste v poslední době něco objevili?“ zeptal se Novago.

„Ne. Naftu objevili na východě, našli tam velmi zajímavé zkameněliny. Ale z našeho oboru — vůbec nic.“

Nějakou dobu šli mlčky. Pak Mandel zádumčivě řekl:

„Na tom snad nic podivného není. Na Zemi se archeologové setkávají se zbytky kultur, kterým je nejvýš sto tisíc let. A tady — desítky miliónů. Naopak by bylo divné…“

„Ale my si ani tak moc nestěžujeme,“ řekl Opanasenko. „Hned jsme taky dostali pěkný dárek — dva umělé sputniky. My jsme dokonce ani kopat nic nemuseli. A pak,“ dodal po malé odmlce, „hledání je přinejmenším stejně zajímavé jako objevování.“