A to ještě nemluvím o kořenech, co tam je podivuhodných a osobitých rozdílů v barvě i růstu, co do vlášení, dřevnatosti, prýtování a rozlohy; to už člověk nemůže dost dobře ocenit a snad jen nějaký Stvořitel se na to se zálibou dívá a pochvaluje si, jakou má tenhle strom nebo tamten keř krásnou korunu kořání. Jaká pěkná podzemní krajina, myslí si.

Vůbec se na to díváme lidsky neboli špatně, když říkáme, že na podzim příroda rezignovaně odumírá a podobné hlouposti. Předně příroda to má dobré, protože v naprosté většině případů neumírá; a za druhé neoddává se žádné takové sentimentální slabosti, jako je rezignace. Naopak, jde do toho ohromně činně a odhodlaně, jako by mínila: Jaképak řeči, musíme se na to připravit; musíme soustředit a mobilizovat všechny své síly, abychom se ubránili. Bez obětí to nejde; dáme na to všechno své lupení, utáhneme si opasek výměny látek, stáhneme své cukry, škroby a takové ty chemické náležitosti do kořenů. Dělejme, dělejme; nic nám nepomůže truchlit a žalovat; může to na nás přijít každou chvíli, nu, a pak nás to najde s dřevem vyzrálým a schopným něco vydržet; ale také schopným rašit a připraveným kvést, jakmile se vytáhneme z té zatracené zimy. Vydržet a mít zaděláno na jaro, to je teď naše heslo.

Jak vidíte, říká-li něco podzimní příroda, nepodobá se to žádné rezignaci, nýbrž mužnému povzbuzení.

A jedné noci padne surově, znenadání šedivý mráz. Holé větve se najednou rýsují s nebývalou a krásnou zřetelností, které jsme si dosud dost nepovšimli; jak je to všechno naráz strnulé, strohé a přísné, divže to neřinčí jako ocelové pruty a dráty. Všechno je připraveno; každá ta holá, tvrdá větévka je obrněná fronta, za kterou se hájí život. Říkáme tomu holé větve; a zatím je to vegetace oděná krunýřem obrany.

ZLATÁ ZEMĚ

Je zlatá, rudá, fialová, zelená. A zase zlatá, brunátná, modravá i hnědá hnědí okru, sieny nebo sépie; červená rumělkou, karmínem, benátskou červení, pozzuolou; sírově žlutá, chromově žlutá, indicky žlutá, terakotová, kraplaková, modrozelená, žlutozelená, modrá, temně fialová. Jedeš vlakem mezi karpatskými háji a koukáš jako blázen, co říjen dovede. Když do toho zasvítí slunce, tu celý topol se zažehne žlutě jako ohromný plamen; buky rozstříknou do široka své drobné oranžové plamínky; já nevím, který keř zazáří jako ohnivě rudá výheň. Zlatá, rudá, fialová, zelená. Svatý, svatý, svatý! Otče náš, jenž jsi na nebesích, to je to krásné!

Je to sentimentální, ale nemohu si pomoci: dívá-li se člověk na přírodu v její slavnostní chvíli, připadají mu ty ostatní události tak trochu odlehlé a odbarvené. Jistě ministerstvo nepadá tak krásně jako ořechové listí. Když padne vláda, nebouchne to tak náladově, jako když spadne ze stromu kaštan a bums! ze zelené skořápky se vyšpulí jeho červené oko. A valuta nepadá tak elegicky a majestátně jako to krásné zlaté lupení. Zlatá, hnědá, oranžová, rudá.

A ty, krásná ohnivosti starých věcí, požehnej mi. Tváří v tvář přírodě probouzejí se v tobě, člověče (a nezapírej to), nesmírně konzervativní city. Buď pochválena stálost starých věcí a věcných řádů. Buď pochváleno, co není v člověku epochální a průkopnické, včerejší a zítřejší, ale co je věčné a nezměnitelné. A tedy: mládí a stáří, odpočinek, láska, dobrý stůl, náboženství, hrdinnost, spánek a některé jiné staré a moudré věci. Před vámi, ohnivé háje, neobstojí mé písemnictví; ale tváří v tvář s vámi jsem spokojen s těmi několika bílými vlasy, se svou únavou i svou silou. Neboť vše je v pořádku, jak je od věků stanoveno. Zlatá a zelená, bílá a černá.

A poslyšte, co je teď v říjnu zvláště hezké, to jsou vesnice. Jsou zachumlány ve svých žlutých a rudých jabloních, žlutých lipkách a kaštanech jaksi zvlášť vlídně a hračkovitě. Červené střechy, šedivé střechy a nad tím trochu modrého kouře. Bože, jak zeširoka, jak důkladně prochází rok takovou vesnicí! Jak solidně a požehnaně se tu uvelebí každé roční období! To u nás, ve městech, si člověk stěží uvědomí, že se něco děje, že se něco mění. Jaro a léto, podzim a zima; oblékají a svlékají se svrchníky, deštník se postaví do kouta, natáhnou se rukavice. To je vše. Nezastavili jsme čas, ale tak trochu jsme zastřeli jeho kroky. Stárneme, ale bez rytmu. Zas o rok života víc, ale nebyly to čtyři roční doby; byl to jen jeden rok.

Zlatá, rudá, modravá, hnědá. Suché listí. Ohromná mrhavost přírody, jež utvářela, vroubkovala, vlnila, rýhovala každý ten pěkný list, a teď jej shodí, rozšlape, rozmělní, aby zase začala znova. Aby začala znova; ale já, který nezačnu znova, já také utvářím, vroubkuju, vlním a rýhuju každý svůj popsaný list; zítřek jej shodí a rozmělní. A pak začne utvářet, zoubkovat a rýhovat někdo jiný. Je to tak v pořádku. Dobré je, co jde po pořádku. Zelená, žlutá a rudá. Suché listí.

Ještě jsou žluté a fialové květy na mezích, ještě útlá, třesavá václavka voní ve zvlhlé hlíně, ještě pozdní jablka rdí se na stromech. Panebože, až zestárnu, až docela zestárnu, dej mi takovou houževnatost květu a plodu. Dej mi žluté a fialové kvítky, ať kvetu tichými a jasnými hvězdičkami; dej, abych nesl hodně tvrdá a červená jablíčka, která vydrží za okny přes zimu. A když už je nová generace plodu, když už dozrávají třešně, tahle poslední jablíčka se toho dočkají; svrasknou, pravda, ale dočkají se nového věku, tuhá a brunátná. Ať tedy jednou i já urodím pár tuhých červených jablíček, jež přezimují do příštího léta, amen.

Zlatá, červená, zlomená hnědá. Panebože, děkuji ti za pěknou cestu rokem.

ŘÍJEN ČILI O ZVÍŘATECH

Každá doba má své znamení, nejenom na nebi, nýbrž i na zemi. Jaro zajisté je ve znamení ptáka, jakož i všeho, co poletuje; i Erós jarní je okřídlený, a veškeré zvířectvo, jež nám ohlašuje jaro, je tvorstvo křídlaté, ať je to skřivan, vlaštovka, babočka, nebo právě zmíněný Erós. Léto je doba živlů, slunce, vzduchu, vody a země; proto se nalézá ve znamení zvířectva živelného, jako jsou víly, rusalky, vodníci, ohniváci, polednice a divoženky, tvorové většinou lysí, nazí a éteričtí, takže si je nelze rozumně představit vystavené nepohodě a špatnému povětří. A konečně podzim je ve znamení zvěře srstnaté, pokryté kožichem ryšavým nebo hnědým jako kaštany, jako podzimní listí, jako všechny zralé věci podzimní; je to doba jelenů, faunů, kanců a lišek, doba, kdy mužové přestávají plašit děvčata a vycházejí na lov kosmaté zvěře. Načež Dušičky znamenají zářez, jenž člověku připomíná, že rok vstupuje do znamení tvorů domácích, jako jsou duše zemřelých, skřítkové domu, zabíjačka, praskot ohně a knížky.

Jakživ jsem nestřelil žádné zvíře; ale kdykoli jsem v říjnových lesích potkal veverku, lišku či jelena s laněmi, měl jsem pocit, že jsem najednou vkročil do nějakého jiného světa: do jejich světa; neboť říjen jim náleží daleko tajemněji než kterákoliv jiná doba ve věčnosti. V létě potkáš srnku, jako bys potkal pěkné děvče; i pozdrav tě bůh, holka, nemusíš se mne bát. Ale na podzim potkáš jelena, jako bys potkal nějakého boha nebo cosi odvěkého; zatajíš dech a stojíš, aby ses nedopustil svatokrádeže; stydíš se nazvat svůj úžas pravým jménem, jež jest úcta.

Říkám vám, každý jelen je tak trochu jelenem svatého Huberta; když tak stojí se vztyčenou hlavou korunovanou vzácným a košatým obloukem parohů, se slechy široce postavenými, zkamenělý v ušlechtilé nedůvěře, tu jako by opravdu na jeho čele zářilo něco rovnocenného kříži. Ano, kdybych byl svatým a křesťanským mužem, byl by to zajisté zářící kříž; ale protože jsem člověk zmatený a malověrný, není to kříž, nýbrž jakési velké a nejasné znamení. Nezamíříš, lovče, na čelo jelena, neboť byl by to hřích; miř, miř na komoru a spusť se srdcem sevřeným hrůzou a žádostí. Neporušíš koruny na hlavě zvířete a neroztříštíš znamení na jeho čele; a když věšíš jeho parohy na stěnu, děláš to jako dobyvatel, který ukládá do bezpečí uloupenou korunu zabitého krále. Neboť i uloupená koruna je předmět hodný zvláštní úcty.