Karel Čapek

KDYBYCH...

Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako Pánbůh, – nebo ne, to by nešlo, neboť Bůh nikdy nespí; tedy kdybych se na Nový rok probudil jako svatý Petr, řekl bych si: “Copak bych měl letos udělat pro ty čerchmantské Čechoslováky? Oni jsou to sic kacíři a někdy, hrom do nich!, holota nevděčná; ale něco z nich může být. Já myslím, že mají trochu drsné povětří; snad proto jsou tak zlostní a zarytí. V létě mají horko a bouřlivo, že na sebe podrážděně vrčí; a v zimě jim mrzne tak, že každý myslí jen na sebe a k těm druhým je jako rampouch. To dělá to klima. A proto se jim nic nelíbí; zima je jim příliš studená a léto příliš horké; je-li něco černé, je jim to příliš černé, a je-li něco bílé, je jim to příliš bílé; jakživo jim nic není recht. To si tak zvykli z toho svého počasí. Ale počkejte, darebníci, já vám ukážu; nadělím vám počasíčko jako někde u moře; dám vám vlídné zimy, – se sněhem, to se rozumí, takový snížek je dobrota; a lahodná léta se sluncem i vlažičkou, – to by v tom byl čert, abych vás nepředělal. Kdybyste vy sami byli na sebe vlídnější, bylo by vaše počasí mírnější; ale když nechcete začít vy, začnu já. Pomáhej vám Pánbůh v novém roce!”

Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako ministerský předseda, moc bych se tomu podivil a v rozpacích bych si hladil bradu. (“Aha,” řekl bych si, “musím se oholit.”) Když bych si po chvíli zvykl na zázračnou změnu své existence, zůstal bych ještě pár minut v posteli, jako jsem dělával, dokud jsem byl obyčejným občanem, ale nespal bych už, nýbrž uvažoval bych asi takto: “Propánakrále, tak letos máme dělat to jubileum republiky. Já vím co: já svolám ministerskou radu a řeknu: Mládenci, tak loni jsme vládli na památku Rakouska; letos musíme vládnout na památku republiky. Koukejte se, musíme to dát nějak dohromady; pravý a levý tábor, to je pro kočku; republika, to je jako – kruh; copak je v kruhu nějaké pravé nebo levé křídlo?” – Nyní by mě napadlo mnoho jiných argumentů, ale ty bych si nechal až pro ministerskou radu; načež bych vstal, dbaje toho, abych – pro štěstí v novém roce – vstával napřed pravou nohou.

Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako primátor města Prahy, pohlížel bych chvíli do lepší budoucnosti a pak bych si řekl: “Tak se mně zdá, že má ten Čapek pravdu; ono by se už opravdu mělo začít s tím zeleným pásem kolem Prahy. Když si tak představím pěkné aleje... a louky pro děti... a sem tam háječky... No dobrá, dáme se do toho.”

Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako milionář a muž vládnoucí prostředky, řekl bych si: “To už je rok dvacet osm? Bože, to to utíká! Nic platno, letos se musí něco s penězi pořídit; něco se musí na památku postavit nebo založit, ale aby to stálo za to. O tom se musí přemýšlet; ale peníze na to budou, o to se už postaráme.”

Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako dvacetiletý mládenec, obrátil bych se na druhý bok a spal bych dál. Bodejť, budu si po silvestru něco myslet!

Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako má čubička Minda, drbal bych se chvíli zadní nohou (neboť měl bych takovou neřádnou blechu na zátylku) a pak bych si řekl: “Letos už nebudu zlobit svého pána, budu pěkně chodit ven, nebudu roznášet kosti po schodech, budu zachovávat čistotu, nebudu spát na kanapi, nebudu v zahrádce běhat po záhonech –” Načež bych dostal kostku cukru a měl bych nesmírnou radost ze života.

OD SILVESTRA DO TŘÍ KRÁLŮ

Pokud má paměť sahá, říkají lidé po každém silvestru, že loni byl ten silvestr veselejší; kdepak, letos to nic není, ale loni, to vám byla švanda! Loni to říkali o předloňském silvestru, předloni o předpředloňském atd. Panebože, trvá-li tento úpadek silvestrovské veselosti odjakživa, jak pohansky bujný musel být silvestr takhle za mládí nebožtíka Wáclawa Wladiwoje Tomka! Nebo za vlády Marie Terezie! Nebo za časů Boleslava Ukrutného! Ale myslím, že i tehdy si říkali pamětníci v návalu novoroční melancholie: “Kdepak, loni za knížete Václava, to byl ten silvestr onačejší; to vám byla junda, marno povídat!”

Každý, s kým jsem mluvil – a nejsou to jenom lyžaři a kaštanáři –, to říká: že by mělo pořádně mrznout a být sníh. Copak tohle je nějaká zima? Když už jednou je zima, tak to má chroupat pod nohama a zábst do uší a má být nějaká čundračka a vůbec: člověk by chtěl mít hejla na nose, rampouchy na střeše, ledové květy na oknech a vedle cesty pěkně vysoký sníh, aby si z něho sbalil hrudu a dal někomu šupu do zad nebo za krk (zejména za krk). Z toho je zjevno, že ještě nevymřela v lidech všechna potřeba řádu a náklonnost, aby na světě bylo, co má odjakživa být. Aspoň v přírodním řádu zůstalo v lidech jakési pevné ponětí, co se sluší a patří. Ve věcech tak životních, jako je v zimě sníh, zůstáváme houževnatými tradicionalisty a nepřejeme si, aby byly prováděny nějaké klimatické přemety. Kdybychom začali tento svět, pokud je to v našich rukou, budovat na předpokladech tak pevných, jako je ten, že v zimě má být sníh, našli bychom spoustu věcí, které mají být, protože se to patří. V každé pořádné a zdravé věci je nějaké “má být”. V republice, v parlamentě, v armádě i v lidech. Rádi se sháníváme po nějaké tradici. Jenže pořádná tradice není to, co kdysi bývalo, nýbrž to, co má být. Tradice, to není loňský nebo předloňský sníh, nýbrž pěkný a docela čerstvý letošní sníh, který by tu měl být. Namouduši že by měl; říkají to všichni.

Je stará zkušenost všech příležitostných básníků a fejetonistů, že jakmile opěvají sníh, začne venku tát; jakmile ujišťují, že je černo a smutno na blátivé zemi, začne se venku chumelit. Mně se to stalo zrovna teď: sotva jsem dopsal předešlý odstavec, napadlo venku trochu snížku, jako by se nechumelilo. Myslím, že osobně na to my škrabáci nemáme vlivu; spíše chtějí bohové dokázat, že noviny nemají nikdy pravdu. Jen sazeč vysází, že není sněhu, a hle, je sníh; jen vysází, že je sníh, a hle, není sněhu. Snad je v tom nějaké znamení; snad ve chvíli, kdy vám úvodníkář v novinách píše, že situace je napjatá, není napjatá, nýbrž nějak smrštěná nebo svrasklá. Snad právě ve chvíli, kdy noviny tvrdí, že doba je krajně kritická, je doba naprosto nekritická. Možná že to není pravda, že řeč poslance dra Kramáře vyvolala hluboký dojem. Třeba není pravda ani to, že pan předseda Švehla vyjednává s luďáky, nýbrž právě naopak. Ale je-li tomu tak, pak za to nemohou novináři, nýbrž vězí v tom zvláštní úmysl a řízení bohů, kteří si patrně nepřejí, aby někdo krom nich byl vševědoucí.

Onehdy jsem zase jednou potkal Tři krále; byli však jenom dva, a ten větší z nich byl jako za groš kudla. Přesto neochvějně zpívali u každých dveří: “My tři krále, my jdeme k vám.” Kdyby byli spustili “My dva krále, my jdeme k vám,” byli by sice měli pravdu, ale přestali by vůbec být pravými tříkrálovými králi a nikdo by jim nevěřil, že nám nesou “štěstí, zdraví”, a nedal by jim ani findu. A poslouchejte, kluci, my velcí to děláme zrovna tak; zpíváme ve svých politických koledách “My, většina národa”, nebo “My, zemědělci”, nebo “My, pracující vrstvy” a podobně. Kdybychom po pravdě zpívali “My, sekretariát partaje”, nebo “My, užší výkonný výbor”, nebo něco podobného, ztratila by naše koleda všechnu tajemnou moc a nikdo by nám nedal ani za findu kreditu.

SNÍH

Každý to říká, že dřív bývalo více sněhu. Kam se sníh poděl, nevím, a také meteorologové to dosud nijak nevysvětlili. Ale faktum je, že za poněkud minulejších časů bývalo sněhu habaděj, že například ještě na Šimonových leptech se vyskytuje Praha docela zasněžená, že na starých litografiích vidíte prohánět se saně po pražských ulicích, že jako kluci jsme každoročně užili kulování, dlouhých klouzaček a sáněk a otiskování panáků ve sněhu a vykropování podpisů a vzorců a stavění sněhuláků daleko vydatněji než nynější klukovské pokolení. To je úkaz tak nesporný jako úbytek povodní, požárů a jiných přírodních zjevů, jež okouzlovaly naše dětství. Na čem to závisí, nevím; ale není to, zkrátka, už takové, jako to bývalo. V žádném směru.