Onehdy jsem viděl sněhuláka, však myslím zrovna v Brně, a podivil jsem se, neboť mi spadly šupiny z očí. Zničehonic, pár kroků od kolejí tramvaje, jsem v něm potkal pohanskou modlu, rodného bratra nějaké kamenné báby z autentického pravěku. Tlustý, veliký, monumentální, strašný a důstojný: prostě modla. Sněhový bůh. Kluci už zapomněli na ty pravé obřady, nepoklonili se bohu a nepřinesli mu lidských obětí; ale aspoň z nevědomého atavismu postavili modlu, čím větší, tím božštější.

Kousek dál jakýs takýs pokus o klouzačku: dlouhá tak asi dva tři palce a ještě pokropená pískem; a přece každé klučisko pelášící tou cestou zkouší na ní (marně) božský požitek klouzání. A ještě dále se ulice snaží vytvořiti cosi jako mírný svah; a už je tu hejno sáněk, na každých leží kluk na břiše a pachtí se ujet na sáňkách aspoň pět centimetrů. Nu, nejde to, sněhu je málo, stěží pokrývá krabatinu umrzlého bláta; ale kluci kopou do země, odrážejí se, postrkují se po pídích kupředu ve věčné naději, že sáňky se náhle pohnou a pojedou – pojedou – Hej, není-li to zase věčný sen o čemsi, co člověka letem unáší, co ho bez námahy, samo, pouhou kouzelnou mocí přenáší z místa na místo? Není-li pak tohle v jádře prastará pohádka o kouzelném plášti, o sedmimílových botách či okřídlených koních, pravěký mýtus skvostného a čarovného letu? Být unášen! Nejde-li to přes sedm hor a moří, tedy aspoň přes půl metru ulice; místo všední a prozaické chůze být unášen kouzelným vehiklem, který běží sám, třebaže mu je nutno trochu pracně pomáhat! Pro tohle mají kluci tajemný smysl. Vytáhnout vozík nebo sáňky na kopec a pak to pustit dolů: to není právě sportovní rozkoš rychlosti, nýbrž pohádková rozkoš divu, atavický sen čarovného pohybu. Kluci jsou živá mytologie; děti jsou pohanský pravěk lidstva. Nejstarší tradice světa, to je byt správným klukem.

Vidíte, sotvaže jsem se pokusil o zbožštění sněhu, už mi bohové projevili souhlas: neboť – vločka po vločce – zatímco jsem psal, nasypali sněhu na město. Pravda, zatím je to jen lehká a studená poslamka; první vrabec na protější střeše proskáče sněhový povlak až na prejzy; těžko by bylo z toho uválet pořádnou sněhovou modlu a ještě tíž letět na kouzelném vehiklu po kostrbatém svahu Říční ulice. Ale aspoň tolik znamená ta tenká běloučká pokrývka, že i v této špatné, rozleptané a přímo pochmurné době je ještě trochu místa pro pohanské síly života: pro pohádkové elementy, telurické tradice, kouzla a divy; že zbývá ještě – nic už; neboť nežli jsem dopsal tento odstaveček, sníh sešel, a je zas černo a mokro, kam se podívám.

Není tedy pochyby: dřív bývalo víc sněhu, a i ten sníh byl lepší, solidnější, podstatnější, a ne taková kašička jako ten nynější. Zcela správně: Ou sont les neiges d’antan?

PRAHA VE SNĚHU

Nechci se míchat do živnosti panu Šimonovi, panu Stretti-Zamponimu a jiným grafikům, kteří se živí černobílým uměním, suchou jehlou, akvatintou, sněhem, prejzy, Karlovým mostem a jinými zimními rekvizitami. Chci jen udělat ze sněhu jediný sloupek; neboť, bohužel, už se nehodí, abych postavil ze sněhu celého sněhuláka, jako jsem stavíval. Rovněž hrady ze sněhu byly velmi krásné; to se polévají hradby vodou a přes noc se to nechá zmrznout; ráno pak se nadělají sněhové koule a strhne se válka s dobýváním a náramným křikem a se vším všudy. Zvláště hrdinně jsme bojovali s kluky Sychrováky, z důvodů teritoriálních, právních a sociálních. Dnes však už nemohu vyzvat ani svého největšího odpůrce, mám-li nějakého, aby si svou při se mnou vyřídil junáckým kulováním. A tedy dělám ze sněhu jen svůj sloupek.

Když se nasype sníh, je z Prahy najednou malé a staroučké město; přes noc jsme o nějakých padesát nebo sto let vzadu, je to tu naráz dočista maloměstské a staroměstské, takové babičkovsky barokní, rozkročené, naivní a starožitné; člověk si zčistajasna vzpomene na babičku se sedmi spodničkami, na jablka pečená v troubě, na vůni hořícího dříví, na staré pokoje a květované záclonky. Lidé na ulici mají radost, ukrajují své šlépěje ve sněhu, jako by vánočky ukusovali, jen to chřupe, a mávají rukama jako před sto lety. A ticho je, panečku, takové bydžovské nebo dobrušské ticho; Vltava ani nedutá, tramvaj cinká jako Jezule, a člověk by se ani trochu nedivil, kdyby automobily začaly zvonit zvonečky, jako když saně jedou. Starý svět! Najednou je tu svět starých věcí a starých rozměrů. Kouzlo maloměsta. Pohoda starožití.

A proto, rozumíte, je pravý sníh jen u nás na Malé Straně. Proto tu vydrží déle než jinde; a když už je tam na druhé straně rozfoukán (protože tam je ledajaký, takový sypký a nanicovatý), u nás, naděl pánbu, leží dál v plástech a duchnách, kde to jen jde. Neboť tady má domovské právo. U nás a na Hradčanech.

Ale to by žádný grafik netrefil: jak pěkná je vločka sněhu v dívčích vlasech nebo jakou stopu nechává kos a vrabec na zasněžené střeše. To vám vypadá jako básnička napsaná čínským nebo klínovým písmem. Je to jen jediná řádka, ale je to celá básnička. Chtěl bych ji umět přeložit.

Když pak ke všemu svítí měsíc, tu nelze ani říci, co se stane: Praha klečí a dělá se maličká, ani nedýchá; sníh skleněně zvoní pod nohou, střechy se tlačí k zemi, všecko mrazivě trne, a je tak světlo, tak divné světlo, že se hrozíš temnoty svého nitra.

A ty, červený ohýnku v kamnech, jsi podtrhl svým brunátným doprovodem modř zimního soumraku. A k tomu ten dvojzpěv ticha a řeřavění!

V létě vidíme stromy, oblaka, vodu a všecko možné; ale v zimě, když napadne sněhu, vidíme, čeho jsme si v létě málem nevšimli, totiž střechy. Teprve zasněžená střecha je opravdická, rozšafná a nade vše viditelná. Teprve ona se stává naplno lidským krovem. A teprve v zimě vidíme, že naše bydlení je bydlení pod střechami. Celé naše město je městem střech. Stavíme si krovy nad hlavou.

Buď pochválen sníh, že nám zjevuje důstojnost našich střech.

O VÝZKUMU ZIMY

A naschvál nebudu tentokrát psát o zimě a jejích náležitostech nic poetického, nýbrž půjdu na ni čistě vědecky; neboť my kluci jsme měli svého času k úkazům zimy vztah náruživě vědecký a odborný; snažili jsme se vyzkoumat, z čeho zima pozůstává a co všechno se s ní dá dělat. Dnešní mladá generace nemá už tolik ze zimy, leda nějaké ty lyže a hokej; její zájem o zimu je spíš sportovní než výzkumný. Ještě Papanin a jeho soudruzi na kře ledové pokračují dál v praktickém průzkumu zimy, jejž zahájil ve svých letech každý správný kluk. Tedy z odborné stránky lze podnikat se zimou veliké množství experimentů, z nichž uvádím aspoň některé:

Lze do dlaně chytat padající vločky a podívat se, jak vypadají; ale to se ještě nepodařilo zachytit ani na nejzkřehlejší dětské pracičce.

Lze zjišťovat, jak chutná sníh; to zkoušejí také štěňata, zpravidla se stejným výsledkem (kašel a bolení břicha).

Lze zkoumat, jakou chuť má mráz; já jsem to jednou zkusil na mosazné klice domova a utrhl jsem si špičku jazyka, když mi k té klice přimrzl.

Dále je možno vydýchávat kolečka nebo otiskovat nos na zamrzlých oknech;

item psát prstem na oknech a osvědčovat tím svůj výtvarný nebo literární talent.

Je možno cucat rampouchy za tím účelem, aby se zjistila jejich chuť a výživná hodnota;

dále srážet střechýle hrudami nebo kamením, aby se zkusila jejich křehkost a jejich skleněný hlas;

konečně zkoumat jejich tání, hlavně tím, že se kus rampouchu strčí tajně tatínkovi do kapsy.

Na klouzačkách neboli čundračkách lze s úspěchem zkoumat zákony klouzavého pohybu (stoje, na bobku, na jedné noze nebo dokonce s piruetou).

Na ledě bývalo zkoušeno bruslení na přivázaném polénku, na jedné brusli nebo zcela výjimečně na dvou bruslích.

Na sáňkách se může zkoušet jízda vsedě, jízda na břiše nebo (obyčejně se špatným výsledkem) jízda vsedě pozpátku.