učil můj brácha Adolf, to je umění sázet do pece jemně pečivo, tak

něžně lopatou, jako když hrajete piliár, při rohlíkác u tabule si

nesmíte slinit prsty, to kdyby viděl kontrolor, tak hned je facka,

a když se jde pekař vyčůrat, tak se musí mejt, kdežto při ševcovině

se můžete rejpat třeba v nose, takovej řezník musí bejt taky

háklivej, u našeho cuku byl řezník Kocourek Miloslav, měl bolavej

prst a zafačovanej, ale jak mačkal prejt do jitrničky, tak ten fáč

do některý jitrnice vymačkal, ale že měl naději, že tu jitrničku s

fáčem dostane některý voják, tak se o ten fáč houby staral, ale jaký

překvapení, slečno! tu jitrničku dostal jeho štabarzt, a když

pojídal třetí, rozkrojí ji, a tam ten fáč! a hned se pozvracel a

toho Kocourka Miloslava poslal na frontu, ale ten řezník, místo aby

tam padl, tak naopak se vyznamenal a dostal řády za chrabrost, já

jsem taky jeden čas vozil svázaný kozy na tragači jednomu řezníkovi,

dvě kůzlátka podle mě hopsala a ta koza mi lízala ruce a tak jsem

seděl v poli na tragači a kůzlátka mi lízaly ruce a já jsem plakal,

protože depak já a řezník, já, ctitel evropský renesance, tak jsem

praštil se ševcovinou, máte pořád otlačenej žaludek a každou chvíli

div jsem se nepřeřízl knejpem, a vyučil jsem se sladovníkem a šel

jsem na vandr do Uher, ach, v Šoproni, tam je krásnej pivovár,

červená budova vyfukovaná bílým, zelený vokna jak v Tyrolích a

všecko vykachlíčkovaný, u každýho vokna železný žebříky, aby hasiči

v případu vohně mohli se šplhat nahoru a dolů, jak vopice v

Drážďanech, Budapest, ta nádhera, jedna ulice bílá a červený vokna,

jiná zase zelená a žlutý vokna, tak ulice modrý a zlatý a kropenatý,

i za války tam byl chleba bílej jako buchta, Horthy, ten admirál,

dal postřílet mariňáky, kterejm velel Matoušek, zavázali jim

chudákům voči, protože to byla vzpoura neboli mojteraj, na pivo,

slečno, musí bejt ječmen nezmoklej, a aby nevzrostl, musí se čistit

a nejdřív namočit do štoků v odražený vodě, pak dolů na humna a tam

se ječmen vidruje, přehazuje se dřevěnou lopatou nebo volgemutem,

pak se suší na hvozdě a oheň jde pod svini, potom ten slad padá do

bubnů a kartáčů a extra padá květ, to jsou ty klíčky, a extra padá

slad, tím květem se krmějí pěkně voli, j sou potom slady mnichovský

na černý piva a slady plzeňský na piva světlý, pak ve varně se slad

vaří kolik hodin, rozdrcený slad na tři rmutu, aby toho cukrštofu

bylo víc, a dá se tam chmel, aby pivo dostalo hořkost, a potom se

vypustí na štoky, odtud do spilky do kádí a dají se tam pivní

kvasnice, obyčejný pivo se kvasí měsíc, ležák tři měsíce, to mám

paměť, pravda? to má málokdo na světě, ležák se dokrapuje kroužkama,

to než se pivo stáčí do hektolitrů nebo tupláků, tak se sebere do

plecháče ta mutra, ty kvasnice a do každýho sudu se trošku nalije,

to potom má pivo jiskru, neboli granát, mnichovský piva ležejí třeba

půl roku, a když se poprvně naráží, tak na to se přijde podívat i

ochutnat sám prezident, jedna švadlenka, jménem Huláková, když jsem

ji poučoval o pohlavní zdravovědě a pak o umění, že nejdůležitější

je vyplňovat štěrbiny, to je udělat něco jinýho než bylo předtím,

tak ta švadlenka hned na mně chtěla, že půjdeme do lesíka vyplňovat

štěrbinu, ale já jí řekl, to že dokáže každej, ale udělat to, co

ještě není, to je vono, ženský hned jsou u přítomnosti, v restauraci

při zábavě si stěžoval hostinskej, že hosti mu z tácu umazávají

čárky, a byla tam se mnou jedna krasavice, která řekla, pánové, já

mám čárku a tu mi tak hned nikdo neumaže, ovšem ležáky jsou ve smůle

půl roku, slaďoučký portu z Pardubic má osumnáct stupňů, zrovna tak,

jako dneska nuselskej senátor, brněnskej drak má čtrnáct stupňů

zrovna tak jako bránickej speciál nebo budějovický krystal, ach,

slečno, ty opojný granáty, ty plzeňský pivečka, hořký, kardinály a

nasládlý piva u Fleků a Tomáše, to je právě ta voštara, že pokrok

je dohrej na to, aby lidi byli lidi, ale na chleba a máslo a pivo

je pokrok učiněnej mor, to se na tohle má jít s technikou sakra

pomalu, ve starejch pivovarech se vařilo pivo v mědi, topilo se pod

kotlem pařezama a ten plamen šel skrz tu měď a karamelizoval to

pivo, to mám paměť, to je radost, nebo i chleba se dělal z žita,

který leželo až do listopadu ve stodolách, to ještě všechno z těch

klásků přešlo do zrna, pak se teprv mlátilo, no to byl chleba, na

kilometr byl cejtit, když se pekl ten boží dárek, čím starší, tím

lepší, proto taky císař radši jezdil landaurem než autem, a radši

pil víno, taky umřel na záchodě, ale ten dovedl pěstovat evropskou

renesanci se Šratovou, stál jsem v Majdlinku jako post a viděl jsem

císaře, jak Šratová stála na žebříku a trhala špendlíky a císař jí

jako Goethe koukal pod sukně, když jí tak držel žebřík a dával

záchranu, nakonec to uznal i Batista, že záruka blaha manželskýho

jest urostlé tělo, císař rád nosil kajzrrok, vypadal ten kabát jako

úplně uzavřený frak, taková to byla nóbl rodina, ta rodina císařská,

ale maléry v rodině měla ty samý, jako mají ostatní rodiny, synáček,

korunní princ, si musil vzít belgickou princeznu Stefanii, ale pásl

po tělíčku Večerové, té krasavice s ohromným poprsím a vočima, no

a skončilo to hromadnou střelbou, to Dáša, ta lékárnice, která pořád

měla nedostatky v pohlavní zdravovědě, ta mi řekla, když jsem jí

vypravoval o tragédii v císařské rodině, jejda! to kdybysme byli

svoji, a vy jste mi chodil za jinou, tak bych vás zastřelila taky,

to mi řekla protože tragédie vládne světe a romanopisci mají pořád

o čem psát, jdu takhle podle trati a jede železničář na bicyklu a

seskočí a povídá mi, Jirko, po pravdě, byl včéra ten gól, nebo

nebyl? a já povídám, nebyl, a ten železničář jel dál na šlapce, než

přehodil nohu, volal a votáčel se, děkuju ti, pravda vítězí, jseš

charakter! to volal, poněvadž mě si hodně lidí pletlo s fotbalovejma

soudcema, nebo filmovejma hercema, i když jsem nikdy fotbál nehrál,

a když, tak jen z legrace, Mozart a Goethe, ti taky fotbál nehráli,

ani ne císař, ten radši jel honit kamzíky do Išlu, nosil ty kalhoty,

jak mají děti, kalhoty s padacím mostem, rád měl lidi a jedl

vepřovou, udělal za celou svou vládu jen jednu měnovou reformu a dal

oběsit Šlosarka a Hugo Šenka, a mojí mamince dal jako nadaci

pětadvacet zlatek, maminka když šlapala zelí, tak měla bílý ponožky,

to byly zrovna u nás manévry, který vedl císařův strejda Albrecht,

ten, co měl vyceněný zuby a byl ubytovanej s císařem u nějakýho

Koláře, kterýho potom císař za to ubytování povýšil do šlechtického

stavu, a ten baron Kolář pak postavil za to povýšení před svým

barákem pomník, a já jsem jel s matkou na pařezy, vojáci vedli koně

a jedli konzervy a my zatím nadělali dva tragače dříví a ještě jsme

jeli pro dva tragače trávy pro naši krávu, byla to škaredá patěna,

ale měla patnáct telat, celá ulice k nám chodila pro mlíko, a když

ta kráva umřela, celá ulice plakala, zůstalo ale po ní telátko,

vzali jsme ho do seknice a krmili ho z flašky, to vždycky ráno to

telátko přišlo a lézalo nás a brácha Adolf říkal, vono nás přišlo

orazírovat, když to tele vyrostlo v krávu, pantáta Zpurnej říkal,

že tak krásný zvíře ještě neviděl, jenže ta kráva nesměla vidět ani

vlak, nebo bicykl, tak jsme jí dávali klapky na voči, církev se

zlobila s českým národem tisíc let, aby ztlumila ty vášně, ale

kampak se kdo na národy hrabe, ty jdou spíš podle spisku páně

Batisty, o zárukách blaha manželského, že jak uvidí mužskej krásnou