zakázal lajdat po grádu, a pak si lehl do židáčkovy postele, a po

půlnoci ten přichází od holek, celej říčnej, ale zupák Brčul

vyskočil a zkopal ho a ten se válel po zemi v extrovní uniformě a

hned musel na vachu, a já když jsem ho šel ablézovat ve větrný tý

noci, tak odstával od kmenu stromu v koutě dvora, oběsil se na tom

lakovaným páse, to chlapi dneska nevědí, vykládal jsem to v Libni,

ale šoféři se mi smáli, závodili z hrdlořezskýho kopce

stojedenáctkama, jak jeli dolů, byla sobota poledne, zubař se vracel

pro deštník, kterej si zapomenul, strkal klíč do svý ordinace, ale

stojedenáctce prasklo péro a sjela do ordinace a celou ji odvalila

od toho klíče, a ten zubař tam stál a držel pořád ten klíč, to tak

vidět hrabě Zelikowski, generál známý svou surovostí, major

Michochovič pak vyplácel lénunk, tak měl peníze na stole, na

bankovkách musil mít kamínky, aby mu to vítr nesebral, a hned nás

napomínal, abysme ty peníze hned neprochlastali, ale koupili si

napřed knoflíky, vazelínu a nitě, a krajina tam byla krásná,

romantika jak v Jeruzalému, ty cesty pořád vzhůru se musely

opravovat, lidi se živějí ovesnejma plackama a vinice jsou tvrdý jak

beton, jedna Dalmatinka, která seděla v hájíčku a pásla vovce, jak

na obraze to tam bylo, ta hned zaútočila, jste, pane, svobodnej? a

já jsem přikývnul a ona hned poposedla a ukazovala mi, kde v

kterejch chalupách kdo umřel, ale já jsem musel jít cvičit s novejma

granátama, vypadá to, slečno, jak hruška, ze který místo stopky

čouhá šňůrka, cuksfýra nás učil s imitací počítat po vytržení tý

šňůrky do dvanácti a pak hodit, ale pak šel na záchod a nějakej

tachonýr mu podstřčil ten granát opravdovej, a když jsme to

opakovali, tak bác ho! cuksfýrovi to utrhlo ruku a ta ruka, jak

vyletěla voknem, tak dala facku hejtmanovi Tonserovi, kterej jel na

koni a salutoval, to i v letním biografu majitelovi se stalo, měl

železnou ruku, a jak kluci seděli na stromě a dívali se zadarmo, tak

majitel stoupl na židli a sekal po nich tou železnou rukou, až

padaly nažatý větvičky, pak doma, když chtěl dát klukovi tou rukou

pohlavek, vytrhla se z pantů a vyletěla voknem a porazila policajta,

kterej si špičatil tužku, aby dal pokutu, mně se ale stal ten

případ, že při raportu, když vyvolávali jména těch, který padli,

jmenovali i mě, i narození štymovalo, povídám, ale já jsem živej!

a dali mě k raportu a dostal jsem patnáct dní arest, že jsem mluvil

při raportu, kluci povídali, páni, tohle slyšet, seberu se a jdu

domů si lehnout, a až bude po válce, vyradýruju se z pomníku

padlejch, ale já jsem bejval rád před zrcadlem, žasnul jsem, jak mi

pasuje uniforma, jako by si vyšlo slunce na procházku, když jsem šel

na špacír, bledě modrou blůzu, černý kalhoty s červenejma

fasfulkama, lakovanej pás a poniklovanej bajonet, tu čepici se

zlatou portou, a že jsem neměl pod tou čepicí sečku, ale lavor

fajnovýho mozku, samý vrypy a závity jak Edison, ach ten Edison,

kterej vynašel přístroj, aby lidi nemusili chodit do divadla nebo

koncertu a mohli si to doma poslechnout v bačkorách, to je ten

fonograf, to, co předtím nebylo, seděl chudák na židli tři dny, a

myslel na ty šloušky do uší, to víte, slečno, i ta nejkrásnější žena

se nemůže vyrovnat slavnému muži, v Krakově mi jedna polská doktorka

poručila, abych se vysvlíkl, a lehla si na mě a poslouchala mi

srdce, měla studený ucho a povídá mi, co se pán tak rušá? tak jsem

jí vypravoval o evropský renesanci, jak pravej mužskej se klepe jak

nasolenej skokan, když vidí pěknou ženskou, proto hodně spisovatelů

zešílí z umění, kor když to chtějí zlepšit, rozsype se mozek na

ouhrabky a nikdo to už dohromady nedá, symfonista Ištván utrhl žalem

lustr a pro Edisona přišla nevěsta, ale on pořád špekuloval, pod

nohama skleněnou stoličku, aby ho nerušila zemská přitažlivost, a

teď přijde krásná nevěsta, když mu potom po smrti votevřeli mozek,

lavor šedivýho mozku, mně jedna kartářka věštila, kdyby mě malinkej

mráček neobestřel, velký věci bych udělal, nejen pro národ, ale pro

celý lidstvo, šáhla ta kartářka po mně a já jsem přepadl na houpací

židli a vylil jsem akvárium, to jsem vypravoval tý polský doktorce

a ona si na mě lehla a optala se mě, kam si mě večír odvedete? a já

jsem citoval snář Anny Novákové, čížka v kleci ve snách viděti, tvé

prostopášné živobytí tě přivede ke špatným koncům, ale ta doktorka

se zvedla a povídá, vyberte si tam lepší snění, jo? a tak jsem jí

řekl, viděti ve spánku jubilejní výstavu znamená neukojitelný žár,

a ta doktorka řekla, na začátek by to stačilo, a dělala na mě

turecký voči, to je to, že chlapi myslejí na lumpárny hned, kdežto

já postupuju takticky, abych mohl být vítěz, jednou přišel k nám

Marion, ten kouzelník a hypnotizér, a dával si razítka na povolení

k produkci sám, jak přišel na ouřad, honem ouřadové prchali, aby je

nezhypnotizoval, ten čas jsem měl hrát divadlo, tu Balalajku,

oblečenej jak gardovej důstojník, na scéně byly samý dveře s

klíčovejma dirkama a zpíval jsem, Krásných žen jsem líbal dost, a

byl jsem ozářenej fialovým světlem, když jsem zpíval, Balalajko

zpívej, tu melodii ze všech nejsladší, tu, kterou na světě mám

nejradši, o tom že mám tě rád, a zvítězil jsem vysokým cé, to žádnej

hlaholák nemohl docílit, každej mrčel, jak když se kráva telí,

kdežto já ten tenor, jak Járinek Pospíšil, u nás jsem všecky ženský

omráčil, jak hypnotizér Marion, kdybyste chtěly, můžeme si zahrát,

jedna dívka bude hrát tu Velkocárevnu, musí ale mít falešný vnady,

vy byste to mohla hrát, protože všecky carevny nebyly krasavice, já

budu hrát popa a budu mít v prstech ten kalich, a nakonec se

sestřelí lustr, ale nejradši bych chtěl hrát Barona, jen jde vo to,

jak dostat hřebce na jeviště? to leda bysme mu omotali kopyta

hadrama, aby neotloukl schody, hlavně musíme dát pozor, aby se ten

hřebec nelekl hudby a nespadl do orchestru, toho prasečkáře by hrál

Ruda Turek, ten obrlajtnant, hrtan má jak švýcarský býk, v

Katolickým domě jsem s jednou krasavicí chtěl udělat špagát a měl

jsem z toho pruh, copak u mužskýho, tomu sluší všecko, ale taková

ženská, když má na sobě pruhpant a roztoužený mužský ho nahmatá, ten

studenej pás s niklovým pérem, to se hned rozviklají ideály

a tělesné choutky zacouvají nazpátek, Kristus Pán jednou, když ho

pozvali na svatbu a moc chlastali, tak jim víno proměnil ve vodu,

to byl ten zázrak v Káni Galilejský, ten čas jsem míval snění na ten

způsob, obírati se ve snách kostmi umrlce, veliké potěšení ti jde

vstříc, to je vůbec zajímavý, že mladý básníci myslejí na smrt a

staří pardálové na mladistvý holčiny, jeden střelec mi povídal, když

chodí pozorovat jeleny, jak takovej starej jelen, jak je nadšenej,

když si namlouvá laničku prvničku, takovej sen o záhonu tulipánů v

překladu znamená, do sličného děvčátka se zamiluješ, ona však tvou

lásku nezná, jeden básník, jménem Bondy, mi řekl, že lidi mají divný

představy o psaní básniček, myslejí si, že to je, jako když se jde

s kbelíkem pro vodu, nebo že básník jen zvedne obličej k nebesům a

odtud mu božská síla čůrá verše rovnou do hlavy, já mu povídám, to

jedině Kristus Pán, ten měl takovej monajz, že dodneska jsou i

profesoři z toho štajf, že nebyl jen synáček boží, ale šampión,

atlet, že dovedl vzít bejkovec a vypráskat z kostela prodavače

dobytka, a řekl jim, že nepřinesl pokoj, ale meč, jako šavli, lidi

tomu stejně nerozumějí, to je to, že ty chytrý umírají a ty pitomí