"Proč mně to povídáte," vykřikl poručík Dub; který touto řečí úplně vystřízlivěl.

"Poslušně hlásím, pane lajtnant, že vono to vlastně k sobě nepatří, ale když už si tak povídáme..."

Poručíkovi Dubovi v tom okamžiku napadlo, že ho Švejk opět urazil, poněvadž již byl jaksi úplně při sobě, i křičel na něho: "Ty mě jednou poznáš! Jak to stojíš?"

"Poslušné hlásím, že stojím špatně, já jsem, poslušně hlásím, zapomněl srazit paty k sobě. Hned to udělám."

Švejk již opět stál v nejlepší frontě.

Poručík Dub přemýšlel, co má ještě říct, ale nakonec řekl jen: "Dej si na mne pozor, abych ti to nemusel říkat naposled," k čemuž jako dodatkem opravil své staré pořekadlo: "Ty mě ještě neznáš, ale já tě znám."

Když poručík Dub odcházel od Švejka, pomyslil si v své kocovině: "Může být, že by na něho lépe účinkovalo, kdybych mu byl řekl: Já té, chlape, už dávno znám z té špatné stránky."

Potom poručík Dub dal si zavolat sluhu Kunerta a poručil mu, aby sehnal džbán vody.

Ku cti Kunerta budiž řečeno, že sháněl dlouho po Turowě-Wolsce džbán i vodu.

Džbán se mu nakonec podařilo ukrást panu plebánovi a do džbánu načerpal z jedné studně, úplně pobité prkny, vodu. Za tím účelem musel ovšem vytrhnout několik prken, poněvadž ta studně byla tak opatřena, že v ní byla voda podezřelá jako tyfúzní.

Poručík Dub vypil však celý džbán vody beze všech dalších následků, čímž potvrdil přísloví "Dobré prase všechno snese".

-

Všichni se velice mýlili, když se domnívali, že v Turowé-Wolské budou snad nocovati. Nadporučík Lukáš zavolal telefonistu Chodounského, účetního šikovatele Vaňka a kurýra kumpanie Švejka a Balouna. Rozkazy byly jednoduché. Všichni nechají výzbroj u sanity, vyrazí ihned na Malý Polanec polní cestou a potom podél potoka dolů jihovýchodním směrem na Liskowiec.

Švejk, Vaněk a Chodounský jsou kvartýrmajstry. Všichni musí obstarat noclehy pro kumpanii, která přijde za nimi za hodinu, nanejvýš za půldruhé hodiny. Baloun musí mezitím na místě, kde bude noclehovat on, nadporučík Lukáš, dát upéct husu, a všichni tři musí dát pozor na Balouna, aby jí polovičku nesežral. Kromě toho musí Vaněk se Švejkem koupit prase pro kumpanii, podle toho, kolik připadá masa na celou kumpanii. V noci bude se vařit guláš. Noclehy pro mužstvo musí být řádné; vyhýbat se zavšiveným chalupám, aby si mužstvo náležitě odpočinulo, poněvadž kumpanie vystupuje z Liskowiec již o půl sedmé hodině ranní přes Kroscienku na Starasol.

Batalión totiž už nebyl chudobný. Brigádní intendantstvo v Sanoku vyplatilo bataliónu zálohy na budoucí jatka. V pokladně kumpanie bylo přes sto tisíc korun a účetní šikovatel Vaněk dostal již rozkaz, až budou někde na místě, což se rozumělo v zákopech, před smrti kumpanie, vyúčtovat a vyplácet za nedodaný komisárek a mináž mužstvu nesporné patřící obnosy.

Zatímco se všichni čtyři vypravili na cestu, objevil se u kumpanie pan místní plebán a rozdával vojákům dle jich národnosti lísteček s "Lurdskou písní" ve všech jazycích. Měl těch písní balík, který mu zde zanechal na rozdávání procházejícím vojenským oddílům nějaký vysoký vojenský církevní hodnostář, projíždějící se zpustošenou Haličí na automobilu s nějakými děvkami.

Kde v údolí ku řece hora má sklon,

všem poselství andělské zvěstuje zvon.

Ave, ave, ave, Maria! - Ave, ave, ave, Maria!

Aj, Bernardu, dívenku, nebeský duch

tam ku břehu provodí v zelený luh. - Ave!

1 spatřila na skále hvězdovou zář,

v ní postavu velebnou, přesvatou tvář - Ave!

Ji rozmile zdobí šat liliový

a prostinký světlý pás oblakový. - Ave!

A na rukou sepjatých růženec má

ta Paní a Královna přemilostná. - Ave!

Aj Bernardě mění se nevinná tvář

tvář krášlí jí podivná nadzemská zář - Ave!

Již klečí a modlí se, Vládkyni zři,

řeč nebeskou Královna promlouvá s ní. - Ave!

"Věz dítě, já bez hříchu počala jsem,

já ochranou přemocnou chci býti všem! - Ave!

Sem v průvodech putuj můj nábožný lid!

Mně vzdávej jen poctu a hledej svůj klid - Ave!

Buď svědkem zde národům z mramoru chrám,

že na tomto místě já stánek svůj mám. - Ave!

Ten pramen však, který se rozproudil zde,

tenť lásky mé zárukou k sobě vás zve. - Ave!

Ó sláva ti, údolí přemilostné,

to obydlí Matičky přeradostné. - Ave!

Tam ve skále zázračná jeskyně Tvá,

ráj dalas nám, Královno dobrotivá. - Ave!

Co nastal ten přeslavný radostný den,

ctí Tebe tam průvody mužův i žen. - Ave!

Ty chtělas mít zástupy ctitelů svých,

viz také nás, prosících za časů zlých. - Ave!

Ó hvězdo Ty spasná, Ty před námi choď,

Ty ke trůnu božímu věrné nás voď! - Ave!

Ó přesvatá Panno, Ty v lásce nás měj

a mateřskou milost svou dítkám svým dej!

V Turowé-Wolské bylo mnoho latrín a všude po latrínách válely se papírky s Lurdskou písní.

Kaprál Nachtigal, někde od Kašperských Hor, sehnal láhev kořalky od ustrašeného žida, shromáždil několik kamarádů a nyní všichni jali se dle německého textu zpívat Lurdskou píseň bez refrénu Ave! na melodii písně Prince Eugena.

Byla to zatracené ošklivá cesta, když se setmělo a ti čtyři, kteří měli se postarat o nocleh pro 11. kumpanii, dostali se do lesíka nad potokem, který měl jít na Liskowiec.

Baloun, který se poprvé octl v situaci, že jde kamsi do neznáma, a kterému se všechno: tma, že jdou hledat napřed kvartýry, zdálo neobyčejně tajemným, pojal náhle strašlivé podezření, že to není jen tak. "Kamarádí," řekl tiše, klopýtaje na cestě nad potokem, "voní nás vobětovali."

"Jak to?" potichounku zařval na něho Švejk.

"Kamarádi, nehulákejme tolik," prosil potichu Baloun, "já už to cítím v kříži, voní nás uslyší a začnou hned po nás střílet. Já to vím. Voní nás poslali napřed, abychom vypátrali, jestli tam není nepřítel, a když uslyší střelbu, tak hned budou vědět, že se nesmí dál. My jsme, kamarádi, folpatrola, jak mé tomu učil kaprál Terna."

"Tak jdi tedy napřed," řekl Švejk. "My půjdeme pěkně za tebou, abys nás chránil svým tělem, když seš takovej obr. Až budeš střelenej, tak nám to voznam, abychom mohli včas udělat nýdr, Seš to ale voják, von se bojí, že budou do něho střílet. To právě má mít každej voják náramně rád, každej voják musí vědět, že čím víckrát po něm nepřítel vystřelí, tím se také nepříteli tenčeji zásoby munice. Každou ranou, kterou dá nepřátelskej voják proti tobě, se vochuzuje jeho bojeschopnost. Von je přitom rád, že může po tobě střílet, poněvadž nemusí se aspoň tahat s patronama a lehčeji se mu to běží."

Baloun těžce vzdychl: "Když já mám doma hospodářství."

"Vykašli se na hospodářství," radil mu Švejk, "raději padni za císaře pána. Copak tě to na vojně neučili?"

"Voní se vo tom jenom zmiňovali," řekl pitomý Baloun. "Voní mě jenom vodili na execírplac a potom už jsem nikdy vo nic podobným neslyšel, poněvadž jsem se stal buršem... Kdyby nás aspoň císař pán lepší krmil..."

"Ty jsi ale zatracená nenasytná svině. Vojáka před gefechtem vůbec nemají krmit, to už nám před lety vykládal ve škole hejtman Untergriez. Ten nám vždycky říkával: ,Kluci zatracený, kdyby došlo někdy k válce, přišlo se do gefechtu, né abyste se před bojem přežrali. Kdo bude přežranej a dostane ránu do břicha, tak bude hotovej, poněvadž všechna supa a komisárek po takovej ráně vylezou ze střeva, a takovej voják je hned hotovej na zápal. Když ale nemá v žaloudku nic, tak taková rána do břicha je pro něho jako nic, jako když štípne vosa, jedna radost."

"Já rychle trávím," řekl Baloun, "u mé toho v žaloudku nikdy mnoho nezůstane. Já ti třebas, kamaráde, sežeru celou mísu knedlíků s vepřovou a se zelím, a za půl hodiny víc ti ze všeho toho nevyseru jak tak na tři polívkový lžíce, vostatní se ti ve mně ztratí. Někdo kupříkladu říká, že když sní lišky, že z něho vyjdou tak, jak byly, jen je vyprat a dělat je zas znova nakyselo, a u mě navopak. Nažeru se ti lišek, že by jinej prasknut, a když potom jdu na záchod, tak ti vyprdnu jen trochu žlutý kaše, jako vod dítěte, vostatní se taky ve mně ztratí. - Ve mně se ti, kamaráde," důvěrně sděloval Baloun Švejkovi, "rozpouštějí kosti vod ryb a pecky ze švestek. Jednou jsem to schválně počítal. Sněd jsem sedumdesát švestkovejčh knedlíků s peckama, a když přišla moje chvíle, šel jsem za humna, štoural jsem se v tom dřevíčkem, dával pecky stranou a počítal. Ze sedumdesáti pecek rozpustilo se ve mně přes polovičku."