Poručík Dub byl najednou jako malé dítě; vzal za ruku Kunerta, počal prohlížet dlaň, přičemž říkal, že uhodne z jeho dlené jméno jeho budoucí choti.

"Jak vy se jmenujete? Vytáhněte mně z náprsní kapsy u blůzy zápisník a tužku. Vy se jmenujete tedy Kunert; tak sem přijďte za čtvrt hodiny a já vám tady nechám lístek se jménem vaší paní manželky."

Sotva to dořekl, dal se do chrápání, ale opět se z toho jaksi probudil a počal čmárat do svého zápisníku; co napsal, to vytrhl, hodil na zem, a tajemné přiloživ prst na ústa, řekl blábolivě: "Ted ještě ne, až za čtvrt hodiny. Nejlépe bude hledati papírek se zavázanýma očima."

Kunert byl takové dobré hovado, že přišel skutečně za čtvrt hodiny, a když rozbalil papírek, četl z těch klikyháků poručíka Duba: "Jméno vaší budoucí manželky zní: paní Kunertová."

Když to za chvíli ukazoval Švejkovi, řekl mu Švejk, aby si jen dobře ten papírek schoval, že takových dokumentů od vojenských pánů si má každý vážit, to že dřív za aktivní vojny nebylo, aby si dopisoval důstojník se svým sluhou a říkal mu pane.

-

Když byly vykonány přípravy k tomu, aby se vyrazilo dle daných dispozic, brigádní generál, kterého vystrnadil tak pěkně hannoverský plukovník, dal shromáždit celý batalión do obvyklého čtverce a měl k němu řeč. Ten muž totiž velice rád řečnil, mlel páté přes deváté, a když už neměl dál co říct, vzpomněl si ještě na polní poštu:

"Vojáci," hřmělo z jeho úst do čtverce. "Nyní blížíme se k frontě nepřítele, od kterého nás dělí několik denních pochodů. Doposud na svém marši neměli jste, vojáci, příležitosti udati svým milým, které jste opustili, své adresy, aby věděli vaši vzdálení, kam vám mají psát, abyste se potěšili dopisy od svých milých pozůstalých."

Nějak se z toho nemohl dostat, opakoval to nesčíslněkrát za sebou: "Milí vzdálení - drazí příbuzní - milí pozůstalí" a tak dále, až konečně vyrazil z toho kola mohutným zvoláním: "Od toho máme polní pošty na frontě!"

Jeho další řeč vypadala tak, jako by všichni tihle lidé v šedivé uniformě měli se dát s největší radostí zabít jediné kvůli tomu, že jsou na frontě zařízeny polní pošty, a že když někomu granát utrhne obé nohy, že se mu to musí krásně umírat, když si vzpomene, že jeho polní pošta má číslo 72, kde snad leží psaní z domova, od vzdálených milých, se zásilkou obsahující kus uzeného masa, špeku a domácích sucharů.

Potom, po té řeči, když brigádní hudba zahrála císařskou hymnu, provolána byla sláva císaří, vydaly se jednotlivé skupiny toho lidského dobytka, určeného na jatky někde za Bugem, postupné na pochod podle udělených dispozic.

11. kumpanie vystoupila o půl šesté na Turowu-Wolsku. Švejk táhl se vzadu se štábem kumpanie, se sanitou a nadporučík Lukáš objížděl celou kolonu, přičemž každou chvíli zajel dozadu, aby se přesvědčil u sanity, kde na vozíku pod plachtami vezli poručíka Duba k novým hrdinným činům do neznámé budoucnosti, a přitom aby také si ukrátil cestu rozmluvou se Švejkem, který nesl svůj baťoch a ručnici trpělivě, vyprávěje si s účetním šikovatelem Vaňkem o tom, jak se to před lety pěkné mašírovalo na manévrech u Velkého Meziříčí.

"To byla docela taková krajina, jako je tady, jenomže my jsme nešli tak feldmésik, poněvadž ten krát ještě jsme ani nevěděli, co jsou to rezervní konzervy, když jsme nějakou konzervu fasovali, tak jsme ji u našeho cuku hned při nejbližším noclehu sežrali a místo toho dávali jsme si do baťochu cihlu. V jedný vesnici přišla inspekce, vyházeli nám všechny cihly z baťochu a bylo jich tolik, že si tam z nich jeden člověk vystavěl potom rodinnej domek."

Za chvíli nato šel Švejk rázné vedle koně nadporučíka Lukáše a vykládal o polních poštách: "Hezká ta řeč byla a vono jisté každýmu je moc milý, když dostane na vojnu nějaký pěkný psaní z domova. Ale já, když jsem sloužil před lety v Budějovicích, tak jsem dostal na vojnu jen jedno psaní do kasáren a to mám ještě schovaný "

Švejk vytáhl z ušpiněné kožené tašky zamaštěný dopis a četl, zachovávaje krok s koněm nadporučíka Lukáše, který se dal do mírného poklusu: "Ty pacholku mizernej, ty jeden vrahu a bídáku! Pan kaprál Kříž přijel do Prahy na urláb a já jsem s ním tančila u Kocanů, a von mně povídal, že prej ty tancuješ v Budějovicích u Zelený žáby s nějakou pitomou flundrou a že jsi mě už úplně vopustil. Aby jsi věděl, píšu toto psaní na hajzlu na prkně vedle díry, mezi náma je konec. Tvoje bejvalá Božena. Abych nezapomněla, ten kaprál to umí a bude té ještě sekýrovat, já jsem ho vo to pro9ila. A ještě abych nezapomněla, nenajdeš mě už mezi živejma, až přijedeš na urláb. - To se ví," pokračoval při mírném poklusu Švejk, "že když jsem přišel na urláb, že byla mezi živejma, a ještě mezi jakejma živejma. Našel jsem ji taky u Kocanů, voblíkali ji dva vojáci vod cizího regimentu a jeden z nich byl tak moc žívej, že jí šahal docela veřejně pod živůtek, jako kdyby chtěl, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, vytáhnout odtamtud pel její nevinnosti, jak říká Věnceslava Lužická nebo jak to podobně jednou řekla jedna mladá dívka asi šestnáctiletá v tanečních.hodinách jednomu gymnasistovi hlasitě s pláčem, když ji štípl do ramena: ,Vy jste, pane, setřel pel mého panenství: To se ví, že se všichni smáli a její matinka, která ji tam hlídala, že ji vodvedla na chodbu v Besedě a že tu svou blbou nánu zkopala. Já přišel, pane obrlajtnant, k tomu názoru, že přece jenom ty venkovský holky jsou upřímnější než ty takový utahaný městský slečinky, který chodéjí do nějakejch tanečních hodin. Když jsme před lety stáli lágrem v Mníšku, tak jsem chodil tancovat do Starýho Knína, namluvil jsem si tam nějakou Karlu Veklovou, ale moc jsem se jí nelíbil. Jednou večer v neděli jsem ji doprovázel k rybníčku, tam jsme si sedli na hráz a ptal jsem se jí, když zapadalo slunce, jestli mě má taky ráda. Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že byl vzduch tak vlahej, všichni ptáci zpívali, a vona mně vodpověděla s příšerným smíchem: ,Já mám tě tak ráda jako pazdero v prdeli, vždyť jseš blbej: A já byl taky vopravdu blbej, tak strašné blbej, že jsem vám, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, předtím chodíval mezi polma, mezi vysokým vobilím v liduprázdnej prostoře, ani jsme si jednou nesedli, a já jí jen ukazoval po tom božím požehnání, a pitomec, tej selskej holce vykládám, že tohle je žito, tohle že je pšenice a tohle že je voves."

A jako na potvrzení toho ovsa kdesi vpředu doznívaly sebrané hlasy vojáků kumpanie v pokračování písně, s kterou šly už české regimenty krvácet za Rakousko k Solferinu:

A když bylo půl noci,

voves z pytle vyskočí,

župajdijá, župajdá

každá holka dá!

Do čehož opět vpadli druzí:

A dá,a dá a dá,

a proč by nedala,

a dá ti dvě hubičky

na obé tvářičky.

Župajdijá, župajdá,

každá holka dá!

A dá,a dá,a dá,

a proč by nedala...

Potom počali Němci zpívat tutéž píseň německy.

Je to tak stará vojenská píseň, kterou snad již zpívala soldateska za napoleonských bitek ve všech jazycích. Nyní zněla jásavé po zaprášené silnici na Turovu-Wolsku, v haličské rovině, kde po obou stranách silnice až tam k zeleným chlumům na jihu byla pole zdeptána a zničena pod kopyty koní a pod podešvemi tisíců a tisíců vojenských těžkých bot.

"Takhle jsme to jednou podobně zřídili," ozval se Švejk, rozhlížeje se kolem, "na manévrech u Písku. Byl tam s námi jeden pan arcivévoda, to byl takovej spravedlivej pán, že když se se svým štábem projížděl ze strategickejch důvodů obilím, tak hned za ním tu celou škodu vodhadoval adjutant. Nějakej sedlák Pícha neměl žádnou radost z tý návštěvy a nepřijmul vod eráru osmnáct korun náhrady za zdupanejch pět měr pole, chtěl se vám, pane obrlajtnant, soudit a dostal za to osmnáct měsíců.

Já myslím, pane obrlajtnant, že moh vlastně bejt rád, že někdo z císařského rodu ho navštíví na jeho pozemku. Jinej sedlák, kterej by byl uvědomělej, tak by voblík všechny své holky do bílejch šatů jako drůžičky, dal by jim kytice do ruky a rozestavil by je na svým pozemku a každá by z nich musela vítat vysokého pána, jako jsem čet vo Indii, kde se dávali poddaní nějakýho panovníka vod toho slona rozšlápnout "