,Spojené zábavní místnosti a městská kavárna`, podnik, o kterém se Švejk zmiňoval, byly rozděleny také na dvě části. Kdo nechtěl jít přes kavárnu, šel zadem, kde se vyhřívala na slunci nějaká stará paní, která mluvila německy, polsky a maďarsky asi v tomto smyslu: "Pojďte, vojáčku, máme zde pěkné slečinky."

Když vojáček vstoupil, vedla ho chodbou do jakési přijímací předsíně a zavolala na jednu ze slečen, která přiběhla ihned v košili; napřed chtěla peníze, kterýž obnos hned na místě, zatímco si vojáček odepínal bajonet, inkasovala madam.

Důstojnictvo chodilo kavárnou. Cesta pánů důstojníků byla trudnější, poněvadž vedla přes šámbry vzadu, kde byl výběr z druhé partie, určené pro důstojnické šarže, a kde byly krajkové košilky a pilo se víno nebo likéry. Madam zde také ničeho netrpěla, to se všechno konalo nahoře v pokojíkách, kde se provaloval na divanu v jednom takovém ráji plném štěnic v podvlékačkách poručík Dub, zatímco slečna Ella mu vypravovala vymyšlenou, jako to vždy v těchto případech bývá, tragédii svého života, že otec její byl továrníkem a ona profesorkou na lyceu v Pešti a tohle že udělala z nešťastné lásky.

Vzadu za poručíkem Dubem na dosah ruky na malém stolku byla láhev jeřabinky a sklenky. Poněvadž láhev byla poloprázdnou a Ella i poručík Dub mluvili již z cesty, bylo zatěžkací zkouškou, že poručík Dub ničeho nesnese. Podle jeho řeči bylo vidět, že si to již všechno popletl a že považuje Ellu za svého sluhu Kunerta; také ji tak oslovoval a vyhrožoval domnělému Kunertovi dle svého zvyku: "Kunerte, Kunerte, ty bestie, až ty mne poznáš z mé špatné stránky..."

Švejk měl být podroben téže samé proceduře jako všichni ostatní vojáčkové, kteří chodili zadem, on však se vlídně vytrhl nějaké košilaté holce, na jejíž pokřik přiběhla polská madam, která Švejkovi zapřela drze do očí, že by zde měli nějakého pana lajtnanta hostem.

"Moc na mé neřvete, milostpaní," řekl vlídné Švejk, usmívaje se přitom sladce, "nebo vám dám přes držku. U nás jednou v Platnéřské ulici zmlátili jednu madam tak, že nevěděla o sobě. To tam syn hledal svýho otce, nějakýho Vondráčka, obchod s pneumatikami. Vona se ta madam jmenovala Křovánová, když ji vzkřísili a ptali se jí na záchrannej stanici, jak se jmenuje, řekla, že nějak vod Ch. A jaké je vaše ctěné jméno?"

Ctihodná matróna dala se do děsného řvaní, když ji Švejk po těchto slovech odstrčil a vážné stoupal po dřevěných schodech do prvního poschodí.

Dole se objevil sám majitel nevěstince, nějaký zchudlý polský šlechtic, který vyběhl za Švejkem po schodech a počal ho tahat za blůzu, přičemž křičel na něho německy, tam nahoru že vojáci nesmí, tam že je to pro pány důstojníky, pro vojsko že je to dole.

Švejk ho upozornil, že sem přichází v zájmu celé armády, že hledá jednoho pana poručíka, bez kterého se nemůže armáda vydat do pole, a když ten počínal si stále výbojněji, Švejk ho srazil dolů ze schodů a pokračoval nahoře v prohlídce místností. Přesvědčil se, že všechny pokojíky jsou prázdny, až teprve na samém konci pavlače, když zaklepal, vzal za kliku a pootevřel dveře, ozval se kvikavý hlas Elly: "Besetzt" a vzápětí nato hluboký hlas poručíka Duba, který myslel snad, že je ještě ve svém pokoji v lágru: "Herein!"

Švejk vstoupil, přistoupil k divanu, a odevzdávaje blokový útržek kopie poručíkovi Dubovi, hlásil, dívaje se úkosem na části uniformy rozházené v rohu postele: "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že se mají voblíknout a dostavit se hned podle toho rozkazu, který jim dodávám, do našich kasáren v gymnasiu, máme tam velkou vojenskou poradu!"

Poručík Dub vytřeštil na něho oči s malinkými panenkami, ale připamatoval si, že přece jen není tak namazán, aby nepoznal Švejka. Napadlo mu ihned, že mu Švejka posílají k raportu, a proto řekl: "Hned si to s tebou spravím, Švejku. Uvidíš - jak - to - s tebou - dopadne... - Kunerte," zvolal na Ellu, "nalej - mně - ještě - jednu!"

Napil se, a trhaje písemný rozkaz, smál se: "To je - omluvenka? U - nás - žádné omluvenky neplatí. My jsme - na - vojně - a ne - ve škole. Tak - tě - tedy - chytli - v bordelu? Pojil - ke - mně - Švejku - blíž - já ti - dám - pár - facek. - Ve - kterém - roce - Filip Macedonský - porazil - Římany, to ty - nevíš - ty - hřebče!"

"Poslušné hlásím, pane lajtnant," pokračoval neúprosně Švejk, "je to nejvyšší rozkaz z brigády, aby se páni důstojníci voblíkli a šli na bataliónní bešprechunk, my totiž vyrazíme, a ještě teprve se teď bude rozhodovat, která kumpanie bude forhút, sajtnhút nebo nachhút. Už se bude teď vo tom rozhodovat a já myslím, pane lajtnant, že voni taky mají do toho co mluvit "

Tato diplomatická řeč trochu vzkřísila poručíka Duba, takže počínal nyní nabývati jistoty, že přece není v kasárnách, ale ještě z opatrnosti se optal: "Kde to jsem?"

"Ráčíte být v bordeláku, pane lajtnant. Voni jsou ty cesty Páně rozličné."

Poručík Dub těžce vzdychl, slezl z divanu a počal shánět svoji uniformu, přičemž mu Švejk pomáhal, a když konečně se oblékl, vyšli oba ven, ale za chvíli se Švejk mžiknutím vrátil a nedbaje Elly, která jeho návratu přikládala zcela jiného významu, z nešťastné lásky hned lezla na postel, vypil rychle zbytek jeřabinky v láhvi a šel zas za poručíkem.

Na ulici se to poručíkovi Dubovi vrazilo zas do hlavy, poněvadž bylo velké parno. Vykládal Švejkovi nejrůznější nesmysle bez jakékoliv spojitosti. Mluvil o tom, že má doma poštovní známku z Helgolandu a hned po ukončení maturity že šli hrát biliár a nepozdravili třídního profesora. Ku každé větě dodával: "Myslím, že mně dobře rozumíte".

"Zajisté že vám úplně rozumím," odpověděl Švejk. "Vy mluvíte podobné jako klempíř Pokorný v Budějovicích. Ten, když se ho lidi optali: ,Koupal jste se už letos v Malši?`, vodpovídal: ,Nekoupal, ale zato bude letos hodné švestek.` Nebo se ho zeptali: ,Jed jste už letos hříbky?` a von na to vodpověděl: ,Nejed, ale tenhle novej sultán marockej má prej bejt moc hodnej člověk.`"

Poručík Dub se zastavil a vypravil ze sebe: "Marocký sultán? To je odbytá veličina, utřel si pot z čela, a dívaje se zakalenýma očima na Švejka, zabručel: "Takhle jsem se ani v zimě nepotil. Souhlasíte s tím? Rozumíte mně?"

"Rozumím, pane lajtnant. K nám do hospody ke Kalichu chodíval jeden starej pán, nějakej rada vod zemskýho výboru ve výslužbě, a ten zrovna tohle tvrdil. Von vždycky říkal, že se diví, jakej je rozdíl mezi temperaturou v letě a v zimě. Že je mu to moc divný, proč lidi ještě na to nepřišli."

Ve vratech gymnasia opustil Švejk poručíka Duba, který se motal po schodech nahoru do sborovny, kde se konala vojenská porada, a také hned hlásil hejtmanovi Ságnerovi, že je úplně opilý. Celou poradu seděl s hlavou sklopenou a při debatě se občas zvedl, aby zvolal: "Váš názor je správný, pánové, ale já jsem úplně opilý."

Když byly vypracovány všechny dispozice a kumpanie nadporučíka Lukáše měla jít jako přední ochrana, trhl sebou najednou poručík Dub, vstal a řekl: "Pamatuji se, pánové, na našeho třídního profesora v primě. Sláva mu, sláva mu, sláva mu!"

Nadporučíkovi Lukášovi přišlo na mysl, že nejlépe bude, když dá prozatím uložiti poručíka Duba jeho sluhou Kunertem do fyzikálního kabinetu vedle, kde byla stráž u dveří, aby někdo nedokradl snad již polorozkradené sbírky minerálií v kabinetu. Na to stále také z brigády upozorňovali procházející oddíly na pochodu.

Toto opatření datovalo se od té doby, kdy jeden prapor honvédů, ubytovaný v gymnasiu, počal rabovat kabinet. Zejména se honvédům líbila sbírka nerostů, pestré krystaly a kyzy, které si nastrkali do svých baťochů.

Na vojenském hřbitůvku je také na jednom z bílých křížů nápis "László Gargany". Tam spí věčný sen jeden honvéd, který při onom rabování gymnasiálních sbírek vypil všechen denaturovaný líh z nádoby, ve které byli naloženi různí plazové.

Světová válka vybíjela lidské pokolení dokonce i kořalkou z hadů.

Nadporučík Lukáš, když se již všichni rozešli, dal zavolat sluhu poručíka Duba Kunerta, který odvedl a uložil na pohovku svého poručíka.