Celý vchod širokými rameny zahradil rozložitý muž, rozkročený na krátkých pevných nohou a navlečený v prapodivně kostkované kombinéze, s hlavou hustě porostlou ryšavými vlasy a vousisky. Z bujné zrzavé džungle se na Maxima upírala ostrá, velice neodbytná, velice pichlavá, a zároveň nepochopitelně veselá modrá očka — veselá zřejmě především díky kontrastu s vesmírnou unylostí, která do domu proudila oknem. Tlamatý pořez zřejmě příchozí z jiného světa neviděl poprvé a byl zvyklý vypořádat se s takovými otravnými návštěvami rychle, drsně a rozhodně — bez všelijakých kontaktů a dalších zbytečných komplikací. Přes krk mu na koženém řemeni visela velezlověstná silná kovová roura a ústí onoho nástroje účtování s přivandrovalci pevnou špinavou rukou namířil přímo na Maximovo břicho. Rázem bylo jasné, že ani o mimořádné hodnotě lidského života, ani o Chartě lidských práv, ani o dalších velkolepých vymoženostech vrcholného humanismu a koneckonců ani o humanismu jako takovém v životě neslyšel, a kdybyste mu o tom chtěli začít vykládat, nebude tomu věřit.

Maximovi však mnoho možností volby nezbývalo. Natáhl před sebe proutek s napíchanými kloboučky hub, jeho ústa se roztáhla do ještě srdečnějšího úsměvu a s přehnaně pečlivou artikulací pronesl:

»Mír! Všechno v pořádku! Všechno je dobré!«

Unylá osoba v okně na toto zvolání reagovala dlouhou nesrozumitelnou frází, prostor kontaktu vyklidila a soudě podle zvuků zvenčí se rozhodla přihodit do ohně ještě pár suchých větví. Rozcuchaný ryšavý plnovous modrookého se zahýbal a z měděných houštin se vyrojily hrkavé, řvavé a skřípavé zvuky, které Maximovi velice živě připomínaly železného draka na křižovatce.

»Ano!« odvětil Maxim a energicky zakýval hlavou. »Země! Vesmír.« Píchl proutkem někam nad hlavu a zrzavý plnovous poslušně pohlédl k prolomenému stromu. »Maxim!« pokračoval Maxim a zavrtal si ukazovákem do prsou. »Maxim! Jmenuju se Maxim!« Pro větší názornost si na hrudní koš zabušil jako rozlícená gorila. »Maxim!«

»Machch-ssim!« zachrčel ryšavý plnovous se zvláštním přízvukem.

S očima upřenýma na Maxima pak přes rameno vypustil dávku rachotivých zvuků, v níž se několikrát opakovalo slovo Machsim, a neviditelné unylé individuum na to odpovědělo sérií nevýslovně teskných fonémů. Modré vousáčovy oči div nevypadly z důlků, žlutozubá tlama se otevřela a muž se rozřehtal. Konečně mu došla bizarní komičnost celé situace. Když se ryšavý plnovous dosyta vysmál, protřel si volnou rukou uslzené oči, sklonil hlaveň své smrtonosné zbraně a jednoznačným gestem Maxima vybídl: Polez ven!

Maxim s radostí poslechl. Vyšel přede dveře a znovu podával vousáčovi prut s houbami. Ten si proutek vzal, chvíli jím nechápavě otáčel, přičichl k nim a zahodil ho.

»Tak to ne!« ohradil se Maxim. »Ještě se budete cpát, až vám bude za ušima praskat!«

Sehnul se a prut zvedl. Vousáč nic nenamítal. Poplácal Maxima po zádech, přistrčil ho k ohni, nalehl mu na rameno, posadil ho na zem a něco mu důtklivě začal vtloukat do hlavy. Maxim ho však neposlouchal. Prohlížel si unylého. Ten seděl na druhé straně a sušil jakýsi velký špinavý hadr. Jednu nohu měl bosou a neustále pohyboval prsty a — a těch prstů bylo pět. Pět, rozhodně ne šest.

Kapitola druhá

Gaj seděl na krajíčku lesa pod oknem, leštil si manžetou kokardu na baretu a sledoval, jak kaprál Varibobu vyplňuje cestovní doklady. Kaprálova hlava se skláněla ke straně, oči vypoulené, levá ruka položená na stole přidržovala formulář s rudou ořízkou a pravá poklidně vykreslovala kaligraficky dokonalá písmena. Jde mu to báječně, pomyslel si Gaj s jistou závistí. Takový starý inkoust, dvacet let u Legie, a pořád jen písař. Můj ty smutku a takhle vyvaluje oči — ta pýcha brigády… Teď určitě ještě vyplázne jazyk… No prosím, už je to tady. I jazyk má od inkoustu. Tak buď zdráv, Varibobu, ty můj kalamáři stará, už se nikdy neuvidíme. A vůbec, je to smutné, že musím jet pryč, kluci tu nejsou špatní, páni důstojníci taky, a služba je užitečná, ta už něco znamená… Gaj popotáhl a pohlédl oknem ven.

Za oknem hnal vítr širokou ulicí bez chodníků, dlážděnou starými šestiúhelníkovými kostkami, bílý prach; bělaly se tam zdi dlouhých, fádně stejných baráků s kancelářemi a pracovišti technického personálu; a tamhle kráčí, jednou rukou si chrání obličej před prachem a druhou přidržuje sukni paní Idoja, korpulentní, důstojná dáma — statečná žena, která se nebála následovat pana brigadýra i s dětmi až do těchto nebezpečných míst. Strážný u velitelství, zřejmě nováček v ještě nezmačkaném plášti a baretu nataženém přes uši předpisově provedl »k poctě zbraň«. Potom přejela dvě auta s vychovanci — nejspíš je vezli na očkování… Takhle se to s nimi musí dělat, hned jednu přišít: Žádné vyklánění přete bočnici, tady nejste někde na bulváru…

»Jak že se to píšeš?« zeptal se Varibobu. »Gaal, nebo normálně Gal?«

»Prosím ne,« řekl Gaj. »Příjmení je Gaal.«

»Škoda,« poznamenal Varibobu a zádumčivě ocucal špičku pera. »Kdybys byl Gal s jedním a, akorát by se mi to vešlo na řádek…«

Jen piš, piš, ty starej kalamáři, pomyslel si Gaj. A řádky nešetři. Achbože, a tohle si říká kaprál… Knoflíky samá měděnka, ty kaprále. Na rukávě dvě pásky, ale střílet ses pořádné nenaučil, to tady ví každý…

Dveře se otevřely a do kanceláře prudce vstoupil pan rytmistr Toot se zlatou páskou dozorčího na rukávě. Gaj se vymrštil a scvakl podpatky. Kaprál se jen nadzvedl, ale psát nepřestal, ten starý bačkora. A to si říká kaprál…

»Aha…,« pronesl pan rytmistr a s odporem si strhl protiprachovou masku. »Vojín Gaal. Už jsem slyšel, prý nás opouštíte. Škoda. Ale mám z vás radost. Doufám, že v hlavním městě budete sloužit stejně nadšeně.«

»Tak jest, pane rytmistře!« odpověděl Gaj rozechvěle. Blahem ho až zašimralo v nose. Měl pana rytmistra, tohoto skutečně vzdělaného důstojníka a bývalého gymnaziálního profesora, upřímně rád. A teď se ukázalo, že pan rytmistr si jeho snahy také všiml.

»Posaďte se,« vybídl ho pan rytmistr a prošel za přepážku ke svému stolu. Ani si nesedl, jen zběžně přelétl pohledem po lejstrech a zvedl telefon.

Gaj se taktně odvrátil k oknu.

Venku se nic nezměnilo. Po ulici předusala četa. Gaj jednotku smutně doprovodil pohledem. Teď dojdou do kantýny, kaprál Serembeš zavelí »Barety dolů!« a na jeho »děkovné provolání« vyhrknou kluci třiceti hrdly své »děkovné provolání«, nad hrnci už stoupá pára, na pultě se lesknou misky a dědek Doga už se těší, jak se vytasí se svým největším špekem, s tím o vojákovi a kuchařce… Marná sláva, těžko se odsud odjíždí. Služba je tu nebezpečná, podnebí nezdravé, kuchyň jednotvárná, samé konzervy, ale stejně… Tady na každý pád moc dobře víte, že je vás tu zapotřebí, že se to bez vás neobejde, že tady vlastní hrudí zachycujete zlověstný nápor lesa, nápor, který cítíte na vlastní kůži. Jen těch kamarádů co tu pochoval — tamhle za kasárnami se ježí celý hájek tyčí se zrezivělými přílbami… A na druhé straně je hlavní město. Tam zkrátka hned tak každého nepošlou, a když už, pak rozhodně ne na dovolenou… Tam prý všechny projekty schvaluje Dům Ohňostrůjců, takže každou akci vytrvale sleduje někdo z Ohňostrůjců osobně — s tou vytrvalostí to zřejmě nebude úplně doslova, ale tu a tam si věci zkontrolují, to rozhodně. Gaje zaplavila vlna horka — z ničeho nic si představil, jak si má na povel vypochodovat před nástupový tvar, jenže on najednou při dlouhém úkroku klopýtne, praští nosem veliteli přímo pod nohy, moula jeden moulovatá, samopal zarachotí po dlažbě a baret mu sklouzne až bůhvíkam… Vydechl si a kradmo se rozhlédl. Pánbu s námi a zlý pryč…! Inu, je to zkrátka hlavní město! Všechno mají na očích… Ale nic, klid, jiní tam přece taky slouží. A je tam Rada, sestřička Rada… A pošuk strejda s těmi svými starými kostmi a předpotopními želvami… Že už se mi po vás stýskalo, moji zlatí…!

Znovu pohlédl do okna a zaraženě pootevřel ústa. Ulicí k velitelství kráčela podivná dvojice. Jednoho z mužů znal, to je ta zrzavá huba Zef, staršina sto čtrnáctého oddílu ženistů a odsouzenec k smrti, který za svůj život vděčil vyčišťovacím pracím na trase. Ovšem ten druhý — no to byl hotový strašák, a strašidelný strašák. Gaj si nejdřív myslel, že je to degenerát, ale vzápětí si uvědomil, že degeneráta by Zef sotva vláčel až na velitelství. Tohle byl obrovský nahý snědý chlapec, masivní jako mladý býk, a na sobě měl jen trenýrky z jakési lesklé tkaniny… Zef nesl svůj oblíbený kanón, ale nezdálo se, že by toho cizáka eskortoval: šli vedle sebe, cizák potrhle mával rukama a něco Zefovi vykládal. Zef jen rozpačitě funěl a vypadal dost přitrouble. Asi nějaký divoch, uzavřel v duchu Gaj. Ale kde by se na trase vzal? Že by ho odchovalo nějaké zvíře? Takové případy se staly. Vypadá to na to — stačí se podívat na ty svaly, jen mu hrají…