Arkadij Strugackij

Boris Strugackij

OBYDLENÝ OSTROV

přeložil Libor Dvořák, 1985

Kapitola první

Maxim otevřel průlez, vystrčil hlavu a s obavou pohlédl k nebi. Nebe tu bylo nízké a jakési tvrdé, bez oné lehkomyslné průzračnosti, jež vypovídá o bezednosti vesmíru a mnohosti živých světů — pravá biblická nebeská báň, hladká a neproniknutelná. Ta báň nepochybně spočívala na ramenou místního Atlanta a rovnoměrně fosforeskovala. Maxim se zadíval do míst, odkud přiletěl, a hledal v nadhlavníku díru, kterou prorazila jeho kosmická loď, ale žádná díra tam nebyla, jen se tam jako kapky černé tuše ve vodě rozpíjely dvě velké černé kaňky. Odklopil masivní dveře naplno a seskočil do vysoké suché trávy.

Vzduch byl horký a hustý, voněl tu prach, staré železo, rozdrcené rostlinstvo a život. Smrt tu voněla taky, dávná a nepochopitelná smrt. Tráva mu byla po pás: nedaleko se černaly džungle křovin, tu a tam neuspořádaně čněly unylé pokroucené stromy. Bylo téměř světlo, jako na Zemi za jasné měsíčné noci, chyběly jen noční stíny a průsvitná mlžná modř. Všechno se tu zdálo šedé, uprášené a ploché. Loď stála na dně obrovské kotliny s povlovnými svahy: okolní terén se směrem k rozmazanému, nejasnému obzoru znatelně zvedal, což bylo zvláštní, protože někde kousek stranou plynula velká a klidná řeka, která se valila vzhůru po úbočí kotliny k západu.

Maxim s dlaní klouzající po chladném, lehce zvlhlém plášti obešel celou loď. Stopy po nárazech objevil přesně tam, kde je očekával. Hluboká nepříjemná prohlubeň těsně pod indikačním prstencem — po téhle ráně loď trhavě nadskočila a sklonila se ke straně, takže autopilot začal stávkovat a Maxim musel řízení urychleně převzít do vlastních rukou, a rýha vedle pravého průzoru — to přišlo asi deset vteřin nato, když se loď natočila bokem ke směru přistávacího manévru a Maxim přestal na jedno oko vidět. Ještě jednou pohlédl do nadhlavníku. Černé kaňky se už stačily téměř ztratit. Meteorický déšť ve stratosféře, pravděpodobnost nula celá, nula nula nula atakdále… Jenže ke každé události, která je v zásadě možná, jednou dojít musí…

Maxim se nasoukal zpátky do kabiny, zapnul na velitelském pultu autoregenerační režim, uvedl do provozu expresní laboratoř a vypravil se k řece. Je to sice takové menší dobrodružství, ale jinak rutinní záležitost. Nuda. U nás v SVP jsou dokonce i dobrodružství součástí rutiny. Meteorický útok, nebezpečné záření, havárie během přistání. Havárie během přistání, nebezpečné záření, meteorický útok… Dobrodružství těla.

Vysoká křehká tráva šelestila a křupala pod nohama, na kalhotách se zachytávala pichlavá semena. S drnčivým zvoněním na něj nalétlo mračno nějakých mušek, chvíli se mu hemžilo před obličejem a zase si ho přestalo všímat. Dospělí, solidní lidé se Skupině volného průzkumu vyhnou velkým obloukem. Ti se starají o své dospělé, solidní záležitosti a dobře vědí, že všechny ty neznámé planety jsou ve své podstatě dosti fádní a únavné… Fádně únavné. Únavně fádní… Ovšem když je vám dvacet let, když dohromady nic neumíte, dohromady ještě nevíte, co byste jednou chtěli umět, když jste se ještě nenaučili hospodařit se svým největším pokladem, totiž s časem, když nemáte žádné zvláštní schopnosti a nedá se očekávat, že se nějaké vůbec dostaví, když dominantou vaší dvacetileté bytosti stejně jako před deseti roky není hlava, ale ruce a nohy, když jste natolik primitivní, že věříte v možnost objevit na neznámých planetách něco, co si na Zemi ani nedokážeme představit, když, když, když…, tak to je potom jiná…, to prosím. Vezměte si katalog, otevřte ho na libovolné stránce, šťouchněte ukazovákem do kterékoli řádky a klidně si leťte. Objevte planetu, nazvěte ji svým jménem, určujte její fyzikální charakteristiky, bojujte s místními obludami, pokud na nějaké narazíte, navazujte kontakty, bude-li s kým, nebo si tam pomaloučku polehoučku robinzonujte, pokud by se snad ukázalo, že tam nikoho nenajdete… Ono se samozřejmě nedá říct, že by to všechno bylo zbytečné. Dočkáte se vděku, dovíte se, že jste vykonali všechno, co bylo ve vašich silách, a nějaký významný odborník si vás pozve k pohovoru… Školáci, zejména ti s horším prospěchem, k vám budou vzhlížet s úctou, ale když vás potká učitel, jen se zeptá: »Tak ty jsi ještě pořád u SVP?« převede řeč na jinou kolej a zatváří se provinile a zarmouceně, protože odpovědnost za to, že jste ještě pořád jen u SVP, vztáhne na sebe. A otec řekne jenom: »Hm…,« a nejistě vám nabídne místo laboranta na svém pracovišti; a maminka řekne: »Ale Maxi, ty jsi přece jako dítě docela slušně kreslil…«; a Peter řekne: »Jak dlouho to ještě chceš takhle pytlíkovat? Už té ostudy bylo dost…!«; a Jenny řekne: »Seznamte se, to je můj manžel.« A všichni budou mít pravdu, všichni kromě vás. A vy se vrátíte na Správu SVP, budete se snažit nevidět dva stejné nekňuby, co se hrabou v katalozích u sousedního regálu, vytáhnete další díl, nazdařbůh ho otevřete a šťouchnete prstem do stránky…

Než seběhl po srázu k vodě, ohlédl se. Za ním se zvolna rovnala a napřimovala zdupaná tráva, na pozadí nebe se černaly křivolaké stromy a zářil malý kroužek otevřeného průlezu. Všechno bylo víc než obyčejné. No a co, řekl si. Tak ať… Kéž bych tak našel mocnou, starou a moudrou civilizaci. Civilizaci lidského typu… A byl u vody. Řeka byla skutečně mohutná, klidná a dokonce i prostým okem bylo vidět, jak stéká z východu a směrem na západ zase stoupá. (Tady je ale obludná refrakce…!) Všiml si, že druhý břeh je povlovný a zarostlý hustým rákosím a asi kilometr proti proudu trčí z vody nějaké sloupy a pokřivené nosníky deformované příhradové konstrukce, díky popínavým rostlinám celé huňaté. Civilizace, pomyslel si Maxim bez zvláštního nadšení. Kolem bylo cítit poměrně dost železa a taky něco nepříjemného a dusivého; když Maxim nabral do dlaní vodu, pochopil, že je to radiace, dosti silná a zdraví škodlivá. Řeka přinášela z východu radioaktivní látky a Maximovi bylo rázem jasné, že užitku z táhle civilizace bude poskrovnu, že zase šlápl vedle, že kontakt zbytečně vyvolávat nebude, ale provede jen běžné analýzy, nenápadně planetu dvakrát oblétne v rovině rovníku a zase potáhne po svých, na Zemi předá materiály rozšafným strejdům z Rady galaktické bezpečnosti, kteří už na tomhle světě něco viděli a něco pamatují, a co nejrychleji na všechno zapomene.

Na všechno zapomenout…

Štítivě otřepal vodu z prstů a otřel si je o písek, přidřepl a zamyslel se. Pokusil se dát si dohromady alespoň hrubou představu o obyvatelích téhle planety, kterým se tu jen sotva bude nějak zvlášť dařit. Kdesi za lesy stálo město, jemuž se zřejmě taky dvakrát nedaří: špinavé továrny, vetché reaktory, z nichž se do řeky valí radioaktivní odpad, šeredné domy s plechovými střechami, samé zdi a skoro žádná okna, uprášené ulice, zavalené odpadky a zdechlinami domácích zvířat, kolem města hluboký příkop s padacími mosty… Ačkoli ne, to bylo už před reaktory. A lidé. Znovu zkusil popřemýšlet si o domorodcích, ale nedokázal to. Věděl jen, že na sobě budou mít plno svršků, že jsou skoro celí zabalení do tlusté hrubé látky a nosí bílé límečky, které odírají krk. Pak uviděl v písku stopy.

Byly to stopy bosých nohou. Někdo tu seběhl po srázu už před ním a vstoupil do řeky. Někdo těžký, nemotorný, s velkými širokými chodidly a nohama do o — nepochybně humanoid, jedině že měl na nohou po šesti prstech. S hekáním a funěním slezl po svahu, chvíli pajdal po písku, jeho tělo šplouchlo do radioaktivních vod, chraptivě si odfrkl a plaval na druhou stranu, do hustého rákosí. S vysokým bílým límečkem u krku…