Rodovi se podobné chování příliš nezamlouvalo, ale chápal, že chce-li se vydávat za námezdního vojáka, musí se přizpůsobit jejich společenským standardům. Co také mohl dělat? Jako agent SPORTu byl povinen vyhýbat se podezřelému chování a dobrosrdečný žoldnéř nebyl ve středověku příliš častým zjevem.

Když hostinský řekl hned, myslel to vážně. Kus masa a pivo se před Rodem objevilo skoro dřív, než stačil usednout. Hostinský před ním zůstal stát, utíral si ruce do zástěry a vypadal velice ustaraně. Pravděpodobně čekal, až Rod vyjádří svůj souhlas s jídlem.

Rod otevřel ústa, aby muže uklidnil, ale zarazil se dřív, než mu slova prošla hrtanem. Špička jeho nosu se nakrčila a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Vzhlédl a podíval se na hostinského.

„Necítím tady česnekové klobásy?“

„Ach ano, vaše lordstvo!“ Hostinský se znovu začal uklánět. „Česnekové klobásy to jsou, vaše lordstvo, a velice dobré česnekové klobásy, smím-li to tak říct. Pokud by vaše lordstvo ráčilo…“

„Moje lordstvo by ráčilo,“ přerušil ho Rod. „A presto allegro, rrrabe!“

Hostinský sebou trhl, připomínaje tak Rodovi Fessovu přecitlivělost na sylogismy, a pak odběhl.

Takhle je to správně? pomyslel si Rod. Musí to být ve způsobu, jak mluví. Na toho raba byl patřičně hrdý…

Okusil maso a právě ho splachoval hltem piva, když před ním na stole přistál talíř klobás.

„Velice dobře,“ řekl Rod. „A ten řízek se taky dá jíst.“

Na hostinského tváři se rozlil ulehčený úsměv, obrátil se, aby odešel, zaváhal a pak se obrátil zpátky.

„No, copak je?“ zeptal se Rod s plnou pusou klobásy.

Hostinský si opět nervózně otíral ruce do zástěry. „Prosím za prominutí, můj pane, ale…“ Rty se mu několikrát zachvěly naprázdno a pak ze sebe vyrazil slova s takovou prudkostí, jako by se jimi dusil: „Ráčíte být černokněžníkem, pane?“

„Kdo, já? Černokněžníkem? Směšné!“ Aby svá slova zdůraznil, učinil Rod výpad kuchyňským nožem v obecném směru, kde stál hostinský. Jeho obrovské břicho se poplašeně stáhlo, pak ucouvlo, bera svého majitele s sebou.

Jak ho, k čertu, napadlo, že jsem černokněžníkem? uvažoval Rod, zatímco žvýkal sousto masa.

Lepší řízek jsem ještě nejedl, rozhodl se. Zřejmě je uzený. Zajímalo by mne, jaké k tomu používají dřevo.

Zřejmě to bylo tím presto allegro. Asi to považoval za nějaké zaklínadlo…

Připadalo mu, že divy dělají spíš oni.

Rod si ukousl kus klobásy a zapil ji pivem.

On a černokněžník? Nikdy! Je sice druhý syn druhého syna, ale takhle zoufalý ještě není.

Kromě toho, aby se člověk stal černokněžníkem, musí podepsat smlouvu vlastní krví a Rod neměl krve nazmar. Pořád o nějakou přicházel na těch nejpodivnějších místech…

Vyprázdnil korbel a odložil ho s hlasitým bouchnutím. Okamžitě se před ním zhmotnil hostinský se džbánem a dolil mu. Rod se na něj už už chtěl vděčně usmát, ale včas si vzpomněl na svůj status a změnil úsměv v zavrčení. Sáhl do svého měšce, nahmatal nepravidelný tvar zlatého nuggetu — ve středověké společnosti běžně přijímaného platidla — pak si připomněl rychlost, s jakou se v tomto domě trestá štědrost, a místo nuggetu vytáhl malý kousek stříbra.

Hostinský se podíval na lesklou tyčinku na své dlani a jeho oči podnikly hrdinný pokus změnit se v pingpongové míčky. Z hrdla se mu vydral klokotavý zvuk, několikrát květnatě poděkoval a odkláněl se pryč.

Rod se rozzlobeně kousl do rtu. Zjevně i tak malý kousek stříbra tady stačil, aby se kolem něj strhl rozruch.

Ale pocit rozmrzelosti se rychle ztratil; libra nebo dvě hovězího v žaludku má tendenci dělat svět lepším. Rod si rozkošnicky natáhl nohy, opřel si je o trnož a uvelebil se na židli co nejpohodlněji, aby se věnoval štourání kuchyňským nožem mezi zuby.

V místnosti nebylo něco podivným způsobem v pořádku. Veselí, které tu vládlo, bylo příliš okázalé — hlasy zněly moc hlasitě, smích kapánek nucené a s temnou ozvěnou. Smutek, na druhé straně, byl skutečný smutek; tváře, ze kterých čišel, si ve svraštělosti nezadaly s vlašskými ořechy.

Strach.

Například ta dvojice u třetího stolu vpravo — ať už si šuškali cokoliv, tvářili se při tom smrtelně vážně. Rod aktivoval kámen na svém prstenu a namířil ho jejich směrem.

„Jenže taková shromáždění nepřinesou nic dobrého, když proti nám královna bude pořád štvát své vojáky!“

„Pravdu díš, Adame, čistou pravdu; neslyší nás, neboť cokoliv je řečeno, či uděláno, nenechá nás k sobě přijít dost blízko, aby nás slyšela.“

„Potom musí být přinucena, aby nás vyslechla!“

„Baže, avšak co dobrého nám to přinese? Její šlechtici jí nikdy nedovolí, aby nám dala, oč žádáme.“

Adam udeřil otevřenou dlaní do stolu. „My však máme právo být svobodní, aniž bychom se museli stát zloději nebo žebráky! Vězení pro dlužníky musí být rozbořeno a daně zrušeny!“

„Ano, a musí skončit řezání uší za krádež krajíce chleba.“ Dlaní si přejel po straně hlavy, kde lidé obvykle mívají sluchové orgány. „A musí pro nás sjednat spravedlnost…“

„Ano, musí potrestat své proradné soudce! Velcí pánové už nás nebudou soudit podle své chuti a zvůle.“

„To šlechta nikdy nedovolí a ty to víš.“ Muž s jedním uchem se hořce usmál a začal si prstem kreslit na vlhkém stole kroužky.

„Ne, budou v hrdlo lhát, že všechno bezpráví pášou z vůle královniny!“ Adam zabodl nůž do desky stolu. „Copak to Loguire nevidí?!“

„Loguira nech na pokoji!“ Jednouchý se zamračil. „Nebýt jeho, byli bychom pořád jen sprostá lůza bez vyššího cíle! Loguira nech na pokoji, Adame, protože bez něj bychom neměli mědáky, abychom mohli sedět v této hospodě, kde jsou královnini vojáci stejnými hosty jako my!“

„Jistě, jistě, dal nás dohromady a udělal z nás zlodějů zase muže. Jenže teď drží naše mužství na uzdě a zrazuje nás od boje, na který máme právo!“

Jednouchý obličej se nepěkně zašklebil. „Přespříliš nasloucháš planým a závistivým řečem Šklebila, Adame!“

„Bojovat musíme, zapamatuj si moje slova!“ zvolal Adam a zaťal pěsti. „Musí být prolita krev, abychom dostali, co nám patří. Krev musí odpovědět krví a bude to krev šlechticů, jež — “

Něco velkého narazilo do Roda, srazilo ho to proti stolu a naplnilo mu nos pachem potu, cibule a levného vína.

Rod se rukou zapřel o stůl a odstrčil to ramenem. Těžký předmět se se zafuněním odvalil stranou. Rod vytáhl dýku a rychle vypnul prsten.

Nad ním se tyčil muž, který vypadal, jako by byl nejmíň osm stop vysoký a široký jako selský vůz.

„Hej, ty!“ zavrčel. „Neumíš se se klidit z cesty, když jdu?“

Čepel Rodovy dýky vrhla prasátko do mužova obličeje. „Drž se zpátky, křupane,“ řekl Rod měkce. „Nech poctivého muže, aby si vypil své pivo.“

„Prej poctivej muž!“ vybuchl obr. „Kdejaký žoldák by rád sám sebe za poctivého vydával!“ Jeho burácivý smích našel u okolních stolů příznivou odezvu.

Vsadil bych se, pomyslel si Rod, že cizinci tu nejsou moc populární.

Smích náhle ustal. „Polož tu hračičku,“ řekl obr vážným hlasem, „a já ti ukážu, jak vesnický křupan přepere žoldáka.“

Rodovi něco říkalo, že to všechno byla předem smluvená záležitost. Hostinský tomu rabijátovi naznačil, že tu má někdo plný měšec…

„Nemám s tebou žádný spor,“ zamumlal Rod. Že to byla ta nejhorší věc, kterou mohl říct, zjistil skoro ještě dřív, než se mu ta slova odlepila od jazyka.

Obr se zašklebil a mlsně si ho změřil. „Žádný spor, říká teď; Nejprve se ubohému potácejícímu se muži posadí do cesty, aby do něj musel vrazit. Ale když vidí, že je to Velký Tom, tak honem kňučí žádný spor'!“

Velké masité ruce uchopily Roda za límec a postavily ho na nohy. „Počkej, já ti ukážu spor,“ zasyčel Velký Tom.

Rodova pravice švihla vzduchem, udeřila muže do lokte a odskočila od něj. Obrova ruka povolila stisk a dočasně paralyzována mu zůstala viset podél těla. Velký Tom se na ni užasle podíval a zatvářil se zrazeně.

Rod stiskl rty a zastrčil dýku do pochvy. Pak o krok ucouvl, pokrčil se v kolenou a promnul si pravou pěst levou dlaní. Chasník byl velký, ale pravděpodobně neměl ani potuchy o boxu.