Nastalo ticho. Po chvíli se Gwendylon opatrně zeptala: „Můj pane?“

Rod pozvedl jedno víčko a usmál se. „Neměla bys mě tak nazývat. Ale líbí se mi to.“

Plaše se usmála. „Můj pane, dokončil jsi svou práci tady…“ Rodův obličej potemněl. Odvrátil se a upřel oči k zemi.

„Kam teď půjdeš, čaroději Rode?“ zamumlal Brom.

„Ále, nechte toho!“ odsekl Rod. „Nejsem čaroděj,“ zavrčel pak. „Jsem agent vysoce vyvinuté civilizace a jako takový mám v zásobě spoustu triků, které vám připadají nepochopitelné, ale všechny jsou jen chladné železo a tak podobně. Neznám jediné kouzlo a nemám ani nejmenší střípek čarodějnické moci.“

Znovu pozvedl oči ke hvězdám. „Nejsem čaroděj, ani v nejmenším; ne tak, jak si to představují vaši lidé. Nepatřím sem.“

Když to řekl, pocítil nečekanou bolest.

„Vybral jsem si ten život,“ zavrčel Rod. „Jistě, přijímám rozkazy, ale dělám to dobrovolně.“

„To je důvod,“ připustil Brom, „ale velice slabý. Dobrovolně nebo nedobrovolně, pořád jsi něčí služebník.“

„Ano,“ připustil Rod. „Ale někdo musí obětovat svou svobodu, aby ji mohly mít jeho děti.“ Příliš přesvědčivě to však neznělo ani jemu samotnému.

Brom si povzdechl a vstal. Podíval se na Roda a oči měl velice staré a unavené.

„Jestliže jít musíš, pak musíš; závazky jsou věc, o které žádný muž nesmlouvá. Jdi zpátky ke hvězdám. Rode Gallowglassi, ale nezapomeň: budeš-li někdy hledat přístav, máš ho tady.“

Otočil se a vydal se dolů svahem kopce.

Gwendylon tiše seděla vedle Roda a držela ho za ruku. „Pověz mi,“ řekla po chvíli, „je to jen ten jediný sen, co tě táhne pryč ode mne?“

„Ano. Ano, jistě.“ Rod stiskl její ruku pevněji „Mé ostatní sny jsi setřela ty.“

Podívala se na něj, na tváři úsměv a na řasách perličky slz. „Pak bych tě možná mohla k hvězdám doprovázet, můj pane?“

Rod jí sevřel ruku a cítil, jak se mu stahuje hrdlo, „Přál bych si, aby tomu tak bylo; ale zchřadla bys tam a zemřela, jako utržená květina. Patříš tady, kde tě potřebují. Já patřím zase tam. Je to docela prosté.“

„Ne.“ Smutně zavrtěla hlavou. „Nejde o to, kdo kam patří, ale o pouta. Ale, můj dobrý pane“ — oči se jí rozplynuly v slzách — “copak není tvé pouto ke mně tak silné, jako tvůj sen?“

„Podívej se,“ řekl jí upjatě, „pokus se mě pochopit. Člověk musí mít svůj sen. To je rozdíl mezi zvířetem a člověkem — sen. A muž, který ztratí svůj sen, se stává něčím míň než mužem, a není hoden lásky ženy. Jak bych si na tebe mohl činit právo, kdybych nebyl mužem?

Muž musí sám sobě dokázat svou cenu, než je hoden ženy, a sen je důkazem. Pokud se k němu blíží, má na ženu právo, protože je jí hoden. Mohl bych tady s tebou zůstat a být velice, velice šťastný. Ale v hloubi duše bych věděl, že si tě nezasloužím. Protože bych byl trubec, samec bez užitku. Jak bych se mohl stát otcem dětí, kdybych věděl, že jejich matka byla světu mnohem víc užitečná, než já?“

„Pak bys to byl ty, kdo by chřadl a zemřel?“ zamumlala.

Rod přikývl.

„Ale pokud pouto ke mně samotné nestačí, pane, nevyváží tvůj závazek k Velkému Tomovi a starému vévodovi Loguirovi to, co tě váže ke hvězdám?“

Rod ztuhl.

„Zapřísahali tě, abys dohlížel na jejich lidi,“ pokračovala tiše. „Co se s nimi stane, když ti lidé ze zítřka přijdou znovu? Určitě přijdou, pokud je jejich nenávist tak hluboká, jak jsi říkal.“

Rod velice pomalu přikývl.

„A co bude s tvým Snem potom, můj pane?“ zašeptala.

Rod seděl bez hnutí. „Fessi,“ řekl tiše.

„Ano, Rode?“

„Fessi, odešli mou rezignaci.“

„Tvou co?“

„Mou rezignaci!“ odsekl Rod. „A pospěš si s tím!“

„Ale, Rode, tvá povinnost… čest tvého domu…“

„Ále, zmlkni! Rádcové se mohou vrátit, Fessi, i když zničíme stroje času. Udělali to jednou, tak to můžou udělat znovu. Odešli ji!“

Fess poslušně odeslal další depeši. Rod pomalu sklonil hlavu.

Můj pane?“ vydechla Gwendylon.

Rod unaveně zvedl ruku. „Jsem v pořádku. Udělal jsem správnou věc, jedinou správnou věc, která mne mohla učinit šťastným. Poprvé v životě jsem udělal něco pro sebe.

A je to. Spálil jsem za sebou mosty. Teď už mě nikdo nepodporuje — dům, klan, Velký bratr, který na mne dohlížel…“ „Máš svůj dům tady, pane,“ zašeptala Gwendylon. „Já vím, já vím. Ale bude to chvíli trvat, než to přejde — a pak budu šťastnější, než jsem byl kdy dřív. Ale teď…“

Podíval se na ni a slabě se usmál. „Budu v pořádku.“

„Rode,“ zamumlal Fess.

Zvedl hlavu. „Ano, Fessi?“

„Odpověděli, Rode.“

Rod ztuhl. „Přečti mi to.“

„Zpráva přijata. Požadujeme souřadnice pro odeslání ověřující expedice.“

Rod přikývl a ústa se mu zkřivila do hořkého úsměvu. „Pošli jim je. Pokračuj.“

„Doporučujeme znovuuvážení rezignace. Navrhujeme stálé přidělení na planetě Gramarye jako hlídka proti dalším nepřátelským infiltracím.“

Rod vyskočil a vytřeštil oči: „Cože?“

„Chtějí učinit pozici, kterou sis vybral, oficiální, Rode,“ vysvětlil Fess.

„Co se děje, můj pane?“

„Chtějí, abych tady zůstal,“ odpověděl Rod mechanicky. Pak se k ní otočil a oči mu radostně zaplály: „Chtějí, abych tady zůstal!“

„Zůstal, můj pane?“ zeptala se opatrně, jako by se jeho nadšení polekala.

„Zůstal tady!“ zařval a vyskočil na nohy, rukama objímaje celou planetu. „Tady na Gramarye! Jako agent! Gwen, já jsem svobodný: A mám domov!“

Znovu klesl na kolena, objal ji a přitiskl si ji k sobě. „Gwen, já tě miluji!“ zvolal. „Provdej se za mne!“

„Kdykoliv a navždy, můj pane!“ zvolala Gwendylon, přimkla se k němu a rozplakala se štěstím.

Chtěl si přitáhnout její obličej k polibku, ale ona mu v tom zabránila dlaní přitisknutou na jeho rty. „Ne, můj pane. Jedině čaroděj smí líbat čarodějnici!“

„No dobře, tak jsem tedy čaroděj. Jsem čaroděj! Tak už mne polib, ano?“

Políbila ho.

Objal ji rukama kolem krku a zašklebil se. „Hej,“ řekl, „tak je to pravda nebo ne, co se říká o vesnických holkách?“

„Ano, můj pane.“ Sklopila oči a začala mu rozepínat kabátec. „Teď už se mne nikdy nezbavíš.“