Koště se rozletělo přímo k Rodovi, mihlo se nad stromy a bylo pryč.

„Mmm, ano!“ Rod si olízl rty. „Zdá se, že to děvče má říz. A podle toho, co jsem slyšel, je kapánek starší, než ti ptačí mozci…“

„Myslel jsem, že jsi nad takové věci povznesen, Rode.“

„Což je jen ohleduplnější způsob, jak říct, že by se mnou stejně nechtěla nic mít. No co, i když nekoupím, kouknout se do výkladních skříní můžu vždycky.“

Čarodějnická omladina zmizela za obzorem a jejich smích pomalu utichl.

„Tak, a je to.“ Rod si protáhl nohy a začal vstávat. „Je po večírku a my nejsme o nic moudřejší.“ Vstal. „Tak či tak, alespoň nás neodhalili; o kosmické lodi pod zemí nikdo neví.“

„Ale kdež, nikoliv,“ zachichotal se tenký hlásek.

Rod ztuhl, otočil se a vytřeštil oči.

Za ním, mezi kořeny starého dubu stál mužík, podsaditý, rozesmátý a všeho všudy dvacet palců vysoký. Na sobě měl dvouřadý kabátec a úzké kalhoty v různých odstínech hnědé, měl velice bílé zuby a celkově působil dojmem pěkného rošťáka.

„Kníže elfů by ocenil tvou návštěvu, mistře čaroději,“ řekl mužíček a znovu se zakuckal smíchy.

Rod po něm skočil.

Ale človíček už byl pryč, nechávaje za sebou jenom veselý smích.

Rod vstal, zaposlouchal se do šumění větru, čechrajícího listy starého dubu, a posledního tichého chichotání doznívajícího mezi kořeny stromu.

„Fessi,“ řekl, „Fessi, viděls to?“

Žádné odpovědi se mu nedostalo.

Rod se zamračil a otočil se. „Fessi? Fessi!“

Robotova hlava se pomalu kývala mezi jeho předníma nohama.

„Ach, k čertu!“

Zadunění zvonu oznamovalo devátou hodinu dopolední někde ve velkém, rozpadajícím se městě, jež bylo — alespoň pokud mohl Rod a Fess soudit z jejich rychlosti a azimutu — mateřskou základnou čarodějnické omladiny. V souvislosti s jejich poznámkami o královně Rod doufal, že by to mohlo být současně i hlavní město ostrova.

„Je to jen domněnka,“ dodal rychle.

„Samozřejmě,“ zabručel Fess. V robotově hlase se dalo vycítit shovívavé povzdechnutí.

„Jaké jméno bych měl použít, dojde-li ke kontaktu na bezprostřednější úrovni?“

„Proč ne Rodney ďArmand VII? Tohle je jeden z těch řídkých případů, kdy je tvé pravé jméno přiměřené podmínkám.“

Rod zavrtěl hlavou. „Příliš troufalé. Moji předkové nikdy nedosáhli svých aristokratických cílů.“

„Oni byli aristokraté, Rode.“

„Jasně, ale to byli na naší planetě všichni, Fessi, s výjimkou robotů. A žili spořádaným rodinným životem tak dlouho, až získali právo vydávat to za čest.“

„A copak to není dost velká čest — “

„Později,“ přerušil ho Rod. Fess měl naprogramováno kázání o tradici noblesse oblige z Robotí encyklopedie a ochotně s ním začal při sebenepatrnějším náznaku narážky. „Teď tu máme drobný problém s mým jménem, vzpomínáš?“

„Když na tom trváš,“ řekl Fess znechuceně. „Zase námezdný voják?“

„Ano. To mne opravňuje k cestování.“

Fess sebou trhl. „Mohl by ses vydávat za potulného pěvce…“

Rod zavrtěl Hlavou. „Od potulných pěvců se čeká, že znají nejnovější zprávy a klípky. Ale vzít s sebou harfu není tak špatný nápad — zvlášť pokud je panovníkem žena. Píseň občas pomůže člověku tam, kam se s mečem nedostane…“

„Takže jako vždycky… Vyhovovalo by ti jméno 'Gallowglass', Rode? Je to starý irský termín pro žoldnéře.“

„Gallowglass…“ Rod vychutnal slůvko na jazyku. „Není to špatné. Má to břink.“

„Stejně jako ty sám.“

„Myslels to ironicky, nebo se mi to jen zdá? Ale je to dobré, solidní jméno… i když se na ně zrovna nehodí výraz hezké.“

„Přesně jako na tebe,“ zamumlal robot.

„Troufám si tvrdit, že je to ono. Rod Gallowglass, hou!“

Náhle Rod přitáhl uzdu a zastavil svého oře. Odněkud z nedaleka před nimi se ozývalo tlumené hučení davu.

Rod se zamračil. „Co to má znamenat?“

„Mohl bych doporučit obezřetný průzkum…“

„To není špatný nápad. Dej se do toho, ale našlapuj opatrně, prosím tě.“

Fess pomalu kráčel úzkou měsíci osvětlenou uličkou a tiskl se do stínu starých, větrem ošlehaných zdí. Na rohu zastavil, natáhl krk a natočil svou koňskou hlavu do pravého úhlu.

„Co tam vidíš, sestřičko Aničko?“

„Dav,“ řekl Fess.

„Omračující postřeh, milý Watsone. Něco kromě toho?“

„Pochodně a mladíka, který šplhá na pódium. Promineš-li mi to přirovnání, Rode, velice nápadně to připomíná veřejné manifestace na tvé alma mater.“

„Nic není vyloučeno.“ Rod sklouzl na zem. „Ty zůstaň tady, můj velký příteli. Já půjdu na výzvědy.“

Oběhl roh a pak přešel do rozšafného vojenského vykračování, s rukou položenou na jílci meče.

Nebyl to špatný nápad, soudě podle vzhledu davu. Vypadalo to jako setkání místního svazu vagabundů. Mezi přítomnými se nenašel jediný nezaplátovaný kabátec. Rod nakrčil nos; umytý člověk tu byl zřejmě ještě větší vzácností. Pěkně ošuntělá cháska.

Místo shromáždění bylo velké, otevřené náměstí, na jedné straně ohraničené širokou řekou; byly tam přístavní můstky a dřevěné lodě připoutané ke svým kotvištím. Ostatní tři strany náměstí tvořily laciné, rozpadající se nájemné domy, obchůdky s produkty moře a jiným levným zbožím a skladiště. Alespoň ta byla v poměrně dobrém stavu.

Všechny budovy byly polodřevěné s charakteristickým přečnívajícím patrem.

Křičící a povykující dav už zaplnil skoro celé náměstí. Čadící smolné louče mu dodávaly démonické osvětlení. Při bližším pohledu odhalil dav oči zakryté páskami, amputované údy a hlavy bez uší — podivný kontrast k postavě, která stála na dřevěném pódiu.

Byl to mladý, širokoplecí a světlovlasý muž. Obličej měl čistý a nezjizvený, s vyčnívajícím nosem a modrýma očima. Měl kulatou, takřka nevinnou tvář, bezelstnou a poctivou, naplněnou vnitřním světlem Muže s posláním. Jeho kabátec i kalhoty byly kupodivu čisté, vkusně ušité a z kvalitní látky. U boku mu visel meč.

„Dítě narozené ve správné rodině,“ zabručel Rod. „Co k sakru dělá v tomhle krysím doupěti?“

Mladík zamával rukama; dav zajásal a pozvedl louče do výše, aby měl víc světla.

„Čí ramena jsou od toho, aby nesla ta nejtěžší břemena?“ zvolal hoch.

„Naše!“ zaburácel dav.

„Čí ruce jsou poseté mozoly a ztvrdlé těžkou dřinou?“

„Naše!“

„Kdo vytvořil všechno to bohatství, jímž šlechta zbůhdarma mrhá?“

„My!“

„Kdo k nebi vztyčil jejich žulové hrady?“

„My!“

„Nepatří nám tedy podíl na jejich bohatství a přepychu?“

„Patří!“

„Ano,“ křikl mladý řečník. „Vždyť v každém z těch hradů je dost bohatství, by z vás všech učinilo krále!“

Dav začal šílet.

„Slyšíš to, Fessi?“

„Slyším, Rode. Připadá mi to jako směsice Karla Marxe a Huey Longa.“

„Zvláštní syntéza,“ zamumlal Rod. „Ačkoliv možná zase ani tak zvláštní není, když se nad tím člověk pořádně zamyslí.“

„Je to vaše bohatství!“ křičel mladík. „To vy na ně máte právo!“

Dav začal šílet ještě víc.

„Ale dají vám, co vám po právu patří?“

Dav byl náhle zticha. Zaznělo zlobné mručení.

„Ne!“ zaburácel mladý muž. „Musíte to však od nich žádat, protože takové je vaše právo!“

Zvedl obě ruce do výše. „Královna vám dala chléb a víno, když na vás dolehl hladomor! Královna dává maso a dobré víno čarodějnicím, kterých si váží!“

Dav jako by oněměl. Jeho řadami se nesl tichý šepot: „Čarodějnicím! Čarodějnicím!“

„Ano,“ zařval řečník, „dokonce i čarodějnicím, zavrženíhodným a opovrženíhodným. Oč víc dá vám, jež jste se zrodili z tepla dne?

Dá vám, co vaše právem jest!“

Dav odpověděl hlasitým řevem.

„Kam půjdete?“ zaječel mladý Démosthenés.

„Do hradu!“ vykřikl někdo a ostatní hlasy se k němu přidaly. „Do hradu! Do hradu!“ Křik se změnil v rytmické skandování. „Do hradu! Do hradu! Do hradu!“

Náhle se do pokřiku ozvalo ostré zaječení. Dav rázem ztichl. Hubená, shrbená postava se vyhoupla nastřechu skladiště a zavolala do náměstí: „Vojáci, celá rota nebo ještě víc!“