Když ji snědl, mluvil vesele dále: “V San Francisku jsem tedy vystoupil na americkou půdu. Amerika, hoši, je má vlast a – zkrátka – Amerika je Amerika. Kdybych vám něco o ní vypravoval, stejně byste mi to nevěřili; tak veliká a zvláštní země to je. Povím jen, že jsem vstoupil na Velikou pacifickou dráhu a jel do Nového Yorku. Tam vám jsou domy tak vysoké, že už je ani dostavět nemohou. Než vylezou zedníci a pokrývači po žebříku zdola nahoru, je už poledne; i snědí nahoře oběd, který s sebou přinesli, a lezou zase dolů, aby se dostali večer do postele, a tak to jde den za dnem. Vůbec, není nad Ameriku; a komu se nelíbí jeho vlast tak jako mně Amerika, ten je starý osel.

A z Ameriky jsem jel pak lodí do Amsterodamu v Holandsku. Cestou – cestou – inu cestou se mně přihodilo to nejpěknější a nejzábavnější. Safra, hoši, to je ten hlavní špás z mé celé výpravy.”

“Copak?” křičeli detektývové dychtivě.

“Inu to,” řekl pan Sidney Hall a začervenal se, “že jsem se zasnoubil. Jela vám po té lodi taková panenka, no, pěkná dost, zkrátka, jmenuje se Alice, a nikdo na světě, ani nikdo z vás, není hezčí než ona. – Ne, jistě není,” dodal pan Sidney Hall po hlubokém přemýšlení. “Ale nemyslete si, že jsem jí řekl, jak moc by se mně líbila. Byl už poslední den naší plavby a ještě jsem jí nic neřekl. A teď si sním tady tu hrušku.”

Když si na ní patřičně pochutnal, pokračoval pan Sidney Hall, jak následuje: “Tedy toho posledního večera jsem chodil po palubě, a najednou vám slečna Alice přišla ke mně sama. ,Pane Sidney Halle,‘ povídá mi, ,nebyl jste někdy v Janově?‘ ,Byl, slečno,‘ já na to. ,A neviděl jste tam nějakou holčičku, co ztratila maminku?‘ ptá se Alice. ,Inu, slečno,‘ jářku, ,viděl; vodil vám ji tam takový jakýsi starý bloud.‘

Alice chvilku mlčela a pak povídá: ,A byl jste, pane Sidney Halle, také v Indii?‘ ,Byl slečno,‘ já na to. ,A neviděl jste,‘ povídá ona, ,jak jeden statečný hoch skočil z rozjetého vlaku do řeky Gangu, aby zachránil tonoucí pradlenu?‘ ,Koukal jsem na to,‘ povídám jaksi v rozpacích, ,byl to nějaký starý blázen, slečno; rozumný člověk by to snad neudělal.‘

Alice chvilku mlčela a tak nějak divně, nějak líbezně se mně dívala do očí. ,A co, pane Sidney Halle,‘ povídá zase, ,je to pravda, že jeden šlechetný člověk se na moři obětoval, aby se tonoucí paní dostala do člunu?‘ Mně, hoši, už bylo z toho horko. ,Inu, slečno,‘ povídám, ,jestli se tuze nemýlím, tak se takový starý osel onehdy v moři vykoupal.‘

Alice mně podala obě ruce, začervenala se a pravila: ,Víte, pane Sidney Halle, že vy jste zmíry hodný člověk? A že za to, co jste udělal pro tu janovskou holčičku, indickou pradlenu a neznámou paní, vás musí mít každý rád?‘

Tu mne, hoši, sám pánbůh šťouchl do zad, abych vzal Alici do náručí. A když jsme se takhle zasnoubili, povídám: ,Poslechni, Alice, kdopak ti ty všechny hlouposti o mně povídal? Já jsem se, ví bůh, s tím nikomu nechlubil.‘

,Víš,‘ řekla mně Alice, ,dnes večer jsem se dívala na širé moře a tak trošku jsem myslela na tebe. Tu ku mně přišla taková maličká černá paní a to všechno mně o tobě vypravovala.‘ Hledali jsme pak tu černou paní, abychom jí poděkovali, ale nemohli jsme jí nalézt. A tak, hoši, jsem se na lodi zasnoubil,” končil pan Sidney Hall a utíral si své zářící oči.

“A co kouzelník?” volali detektývové.

“Co kouzelník?” opáčil slavný Sidney Hall. “Ten se stal obětí vlastní zvědavosti, jak jsem předvídal. Když jsem v Amsterodamě přenocoval, najednou někdo zaklepe na můj pokoj a vstoupí. Byl to sám kouzelník, bledý a neklidný. ,Pane Sidney Halle,‘ povídá mi, ,já už to déle nevydržím; povězte mi, prosím vás, jak mne chcete chytit.‘

,Pane kouzelníku,‘ já na to vážně, ,to vám nepovím. Kdybych vám to řekl, prozradil bych svůj plán, a vy byste mi unikl.‘

,Ach,‘ naříkal kouzelník, ,slitujte se už! Vždyť já nemohu spát samou zvědavostí, jaký je vlastně váš plán.‘

,Víte co?‘ povídám mu, ,já vám to tedy povím; ale dříve mi musíte přísahat, že od této chvíle jste můj zajatec a že se nepokusíte mně uniknout.‘

,Přísahám,‘ zvolal kouzelník.

,Kouzelníku,‘ pravil jsem povstávaje, ,v tomto okamžiku se můj plán splnil. Věz tedy, starý ušatý bloude, že jsem počítal jen na tvou zvědavost. Věděl jsem, že jsi za mnou na moři i na souši, abys viděl, co proti tobě podniknu. Věděl jsem, že konečně přijdeš ke mně, jako jsi právě přišel, a ztratíš raději svou svobodu, jen abys ukojil svou zvědavost. A to se teď splnilo!‘

Kouzelník zbledl, zasmušil se a řekl: ,Vy jste, pane Sidney Halle, veliký taškář; i kouzelníka jste obelstil.‘ A to je, hoši, má celá historie.”

Když takto Sidney Hall domluvil, pustili se všichni detektývové do náramného smíchu a blahopřáli šťastnému Amerikánovi k jeho úspěchu. Pan Sidney Hall se spokojeně usmíval a vybíral si v míse nějakou pěknou hrušku. Najednou padl na jednu zabalenou v papíře. I rozbalil papír a našel na něm napsáno:

“Upomínka panu Hallovi od janovského bobečka.”

Pan Sidney Hall sáhl honem do mísy, našel druhou zabalenou hrušku, rozbalil papír a našel na něm napsáno:

“Dobrého chutnání přeje pradlena od řeky Gangu.”

Ještě třetí hrušku rozbalil pan Sidney Hall a četl:

“Svému šlechetnému záchranci děkuje paní z moře.”

Počtvrté sáhl Sidney Hall do mísy, rozbalil čtvrtou hrušku a četl:

“Vzpomínám na tebe. Alice.”

V míse zbývala pátá, nejkrásnější hruška. Pan Sidney Hall ji rozkrojil a našel uvnitř složené psaní. Na obálce stálo: Panu Sidney Hallovi. Rychle otevřel Hall psaní a četl:

“Člověk, který má tajemství, má se střežiti horečky. Poraněný detektýv na břehu Gangu vyžvatlal v horečném spánku svůj tajný plán. Byl to plán starého ušatého blouda. Váš přítel nechtěl Vás připravit o odměnu, která je vypsána na jeho hlavu, a proto dobrovolně se nechal zatknout. Odměna, kterou za to dostanete, je jeho svatebním darem pro Vás.”

Pan Sidney Hall užasl nesmírně a řekl: “Hoši, teď už rozumím všemu. Jsem starý osel. Byl to sám kouzelník, který držel na dně kotvu lodi, zatímco jsem běhal po Janově s tou ztracenou holčičkou. Byl to kouzelník, který v podobě Araba mi pomohl od toho krokodýla. Byl to kouzelník, který mne probudil, když mne dva plavci chtěli zavraždit. Kouzelník vyslechl můj plán, když jsem po svém ourazu blouznil u Gangu. Kouzelník poslal mi tajemnou džunku, aby mne včas dovezla do Nagasaki. Kouzelník nastrčil mi krabici raket, která mi zachránila život na moři. Kouzelník v podobě maličké černé paní mi naklonil srdce Alicino. A konečně kouzelník se dobrovolně stavěl hloupým a zvědavým, aby mi dopomohl k ceně, vypsané na jeho hlavu. Chtěl jsem být chytřejší než kouzelník, ale kouzelník je chytřejší než já, a krom toho šlechetnější. Není nad kouzelníka! Hoši, zvolejte se mnou: Ať žije kouzelník!”

“Sláva kouzelníkovi,” zvolali detektývové tak silně, že v celém městě zadrnčela okna.

5. Jak kouzelník ve vězení seděl

Když tedy, jak už víte, přivedl Sidney Hall kouzelníka zatčeného, bylo zahájeno soudní řízení pro ukradenou kočku.

Za vysokým stolem trůnil soudce doktor Korpus, stejně tlustý, jako přísný. Na lavici obžalovaných seděl kouzelník s rukama spoutanýma.

“Vstaň, padouchu,” zahřímal na něj doktor Korpus. “Jsi obviněn, že jsi ukradl královu kočku Jůru, rozenou zde v zemi, rok starou. Přiznáváš se, ničemo?”

“Ano,” řekl kouzelník tiše.

“Lžeš, lotře,” hřímal soudce, “nevěřím ti ani slovo. To se musí dokázat. Hej, přiveďte sem svědkyni, naši nejjasnější princeznu.”

Přivedli malou princeznu, aby svědčila.

“Princezničko,” švitořil Korpus líbezně, “ukradl tady ten podlec vaši ušlechtilou kočku Jůru?”

“Ano,” řekla princezna.

“Vidíš, lumpe,” zahromoval soudce na kouzelníka, “jsi usvědčen! A co, pověz, jak jsi ji ukradl?”

“Inu tak,” řekl kouzelník, “že mi spadla sama na hlavu.”