“Ach,” zvolali všichni; jen Nevrley řekl: “Well.”

“Rozsekl jsem šavlí tu holubičku,” pokračoval velitel, “a zároveň všech tisíc vojáků do ní střelilo. Holubička se rozletěla na tisíc kousků, ale z každého kousku se vám udělal bílý motýl a třepetal se pryč. Poslušně hlásím, co teď.”

Všetečka zajiskřil očima. “Dobrá,” rozkázal, “povoláte všechno vojsko, zálohy i domobranu, a pošlete je po všech zemích, aby pochytali ty motýle.”

To se také stalo, a můžeme říci předem, že z toho pak povstala tuze pěkná sbírka motýlů, kterou ještě dnes ukazují v Zemském muzeu. Kdo je v Praze, musí se na ni jít podívat.

Zatím však řekl Všudybyl těm ostatním: “Hoši, vy tu teď nejste nic platni, my už se nějak uradíme i bez vás.”

I šli smutně a s prázdnýma rukama zpátky: Mazzani, Valij se, Nevrley, Jakolev.

Dlouho se radili Všetečka, Všudybyl a Vševěd, jak na kouzelníka. Při tom vykouřili cent tabáku, snědli a vypili všechno, co bylo ve Strašnicích k dostání, ale na nic nepřišli. Konečně řekl Vševěd: “Kluci, takhle to nepůjde. Musíme se trochu provětrat.”

Šli tedy ven, a sotva přišli před hospodu, koho tam nevidí než sama kouzelníka. Seděl tam a díval se náramně zvědavě, co budou dělat.

“Tady je,” vykřikl Všetečka radostně a jedním skokem chytil kouzelníka za rameno. Ale v ten ráz se kouzelník změnil v stříbrolesklého hada, a Všetečka jím leknutím praštil o zem.

Byl tu hned Všudybyl a hodil na toho hada svůj kabát. Ale z hada se udělala zlatá muška a vyklouzla knoflíkovou dírkou na boží vzduch.

Vyskočil Vševěd a chytil tu zlatou mouchu do čepice. Ale z mouchy se udělal stříbrný potůček a běžel, běžel pryč i s čepicí.

Skočili všichni do hospody pro sklenice, aby chytili potůček do sklenic. Ale už jim stříbrný potůček uběhl a vtekl do Vltavy. Proto je i dnes Vltava, když je v dobré náladě, tak krásně stříbrná: to vzpomíná na kouzelníka, šumí zamyšlená a třpytí se, že se člověku až hlava zatočí.

Ale zatím stáli Všudybyl, Vševěd a Všetečka na břehu Vltavy a přemýšleli co teď. Tu vystrčila z vody hlavu stříbrná ryba a dívala se na ně zářnýma černýma očima, vpravdě očima kouzelníkovýma. I koupili si všichni tři detektývové rybářské pruty a začali chytat ve Vltavě ryby. Ještě dnes je tam můžete vidět, jak po celé dny sedí s prutem na loďkách, chytají ryby a nemluví ani slova, a nedojdou klidu, dokud nechytí stříbrnou černookou rybu.

Ještě mnoho jiných detektývů hledělo chytit kouzelníka, ale marně. Stávalo se jim, když uháněli automobilem, aby ho chytli, že najednou vystrčila srna hlavu z mlází a dívala se na ně černýma, něžnýma, zvědavýma očima; a když letěli aeroplánem, letěl za nimi orel a nespouštěl z nich své pyšné, planoucí oči; a když pluli lodí, vyšvihl se z moře delfín a upíral na ně svůj rozumný, pokojný pohled; a i když seděli ve svých pracovnách a přemýšleli, stávalo se, že květiny na stole začaly zářit a hleděly na ně zvědavě a sličně, nebo že jejich policejní pes zvedl náhle hlavu a obrátil k nim oči tak lidské a krásné, jakých jindy nemíval. Odevšad, zdálo se jim, hledí na ně kouzelník, hledí a zase zaniká: jak by ho pak mohli chytit?

4. Kterak slavný Sidney Hall kouzelníka chytil

To všechno četl v novinách slavný Sidney Hall, americky detektýv, zamyslil se hluboce a rozhodl se, že zkusí sám, chytí-li kouzelníka. Přestrojil se tedy za milionáře, vzal do kapsy revolver a jel do Evropy.

Když sem přijel, představil se hned policejnímu prezidentovi. Ten mu tedy všechno vyložil, jak honili kouzelníka, a skončil: “Podle toho všeho je už docela nemožné dostat toho zlosyna před soudnou stolici.”

Sidney Hall se usmál: “Do čtyřiceti dnů vám ho přivedu zatčeného.”

“Nemožno,” zvolal prezident.

“Vsaďme se o mísu hrušek,” řekl Sidney Hall. Sidney Hall totiž tuze rád jedl hrušky a stejně rád se vsázel.

“Platí,” zvolal prezident. “A jak to, prosím vás, uděláte?”

“Především tak,” povídá Sidney Hall, “že budu muset dělat cestu kolem celého světa. Ale na to bych potřeboval hromadu peněz.”

Dal mu tedy prezident hromadu peněz, a aby se zdál chytrý, povídá: “Aha, už tuším váš plán. Ale musíme věc udržet v tajnosti, aby se kouzelník nedověděl, že ho honíme.”

“Naopak,” řekl detektýv, “hned zítra dáte do všech novin na světě, že slavný Sidney Hall se zavázal chytit kouzelníka do čtyřiceti dnů. Zatím mám tu čest se vám poroučet.”

Rovnou pak šel pan Sidney Hall k jednomu proslulému cestovateli, který už dělal cestu kolem světa za padesát dní, a povídá: “Vsaďme se, že udělám cestu kolem světa za čtyřicet dní.”

“Nemožno,” řekl cestovatel. “Pan Fogg udělal cestu kolem světa za osmdesát dní, já sám za padesát dní, a rychleji to už ani nejde.”

“Vsaďme se,” na to Sidney Hall, “o tisíc dolarů, že to udělám.”

Tak se tedy vsadili.

Ještě té noci Sidney Hall odjel. Za týden přišel od něho telegram z Alexandrie v Egyptě: “Jsem na stopě. Sidney Hall.”

Po sedmi dnech zase přiletěl telegram z Bombaje v Indii: “Kličky se stahují. Vše jde výborně. Dopis následuje. Sidney Hall.”

O něco později došel dopis z Bombaje, ale byl psán tajným písmem, kterému nikdo nerozuměl.

Po dalších osmi dnech přiletěl z Nagasaki v Japonsku poštovní holub s lístkem na hrdélku, kde stálo: “Blížím se k cíli. Očekávejte mne. Sidney Hall.”

Pak přišla depeše ze San Franciska v Americe: “Mám rýmu. Jinak vše v pořádku. Uchystejte hrušky. Sidney Hall.”

Třicátého devátého dne po odjezdu došel konečně telegram z Amsterodamu v Holandsku: “Přijedu zítra večer v 7 hodin 15 minut. Uchystejte hrušky. Nejraději máslovky. Sidney Hall.”

Čtyřicátého dne v 7 hodin 15 minut večer přirachotil vlak na nádraží. Z vlaku vyskočil pan Sidney Hall a za ním sestoupil kouzelník, vážný, bledý a s očima sklopenýma. Všichni detektývové čekali na nádraží a divili se tuze, že kouzelník není ani spoután. Než Sidney Hall jim jen pokynul rukou a řekl: “Čekejte mne, hoši, dnes večer v hospodě U modrého psa. Musím jen toho pána dovézt do vězení.” Vstoupil pak i s kouzelníkem do drožky, ale ještě si vzpomněl a volal z vozu: “A ty hrušky mně tam přineste!”

Večer tedy čekala mísa překrásných hrušek, obklopená všemi detektývy, na pana Sidney Halla. Užuž si všichni mysleli, že ani nepřijde, když tu se otevřely dvéře do hospody a vešel prastarý, vetchý dědeček, co prodává po hospodách rybičky a okurky.

“Dědečku,” řekli mu detektývové, “my asi nic nekoupíme.”

“To je škoda,” řekl dědeček, a najednou se začal celý třást a klepat, chrčel, kuckal, dusil se a klesl bez dechu na židli.

“Proboha,” vykřikl jeden detektýv, “snad nám tu neumře!”

“Ne,” kuckal dědeček a svíjel se, “já to už nevydržím!” A tu všichni viděli, že se vlastně dědeček tak hrozně směje a nemůže ani přestat. Slzy mu tekly, hlas přeskakoval, tváře modraly a jen už sténal: “Děti, děti, já to nevydržím!”

“Dědečku,” řekli detektývové, “co tu chcete?”

Tu dědeček vstal, potácel se ke stolu, vybral si z mísy nejkrásnější hrušku, oloupal ji a jedním rázem snědl. Teprve pak si strhl falešnou bradu, falešný nos, falešné šediny a modré brýle a ukázal hladce oholenou, usměvavou tvář Sidney Halla.

“Hoši,” řekl Sidney Hall omluvně, “nezlobte se na mě; ale já jsem musel po celých čtyřicet dní přemáhat smích.”

“Kdy jste kouzelníka chytil?” ptali se detektývové jedním hlasem.

“Teprve včera,” pravil slavný Sidney Hall; “ale už hned od začátku mně bylo do smíchu, jak ho napálím.”

“A jak jste ho,” naléhali detektývové, “prosím vás, dostal?”

“Inu,” povídá Sidney Hall, “to je vám celá historie. Já vám to, hoši, povím, jen co si sním ještě tuhletu hrušku.”

Když ji snědl, začal asi takhle: “Poslouchejte, kolegové, především a hlavně vám povím to, že pořádný detektýv nesmí být osel.” Přitom se rozhlédl dokola, jako by snad mohl nalézti nějakého osla mezi přítomnými.