“Oho,” bránila se rusalka. “Tyhle šatičky jsou tkané ze světla svatojánských mušek!”

“No právě,” řekl jsem. “To už se teď nenosí a střih je teď docela jiný.”

“S vlečkou?” ptala se rusalka dychtivě.

“To vám ani nepovím,” jářku, “já se v tom nevyznám. Měly byste se tam aspoň podívat, do toho Hollywoodu. Jede se tam přes Hamburk nebo přes Havre. Ale abych už šel, za chvíli bude svítat; pokud vím, vy rusalky se smíte vyskytovat jenom za tmy, že? Tak sbohem, slečno, a s tím filmem si to ještě rozmyslete.”

Víckrát jsem tu rusalku neviděl; asi se jí ta zlomená bércová kostička dobře zahojila. A co byste tomu řekli: od té doby se rusalky a víly přestaly v Ratibořickém údolí vyskytovat. To teda už tak bude, že odjely do Hollywoodu a daly se k filmu. Však si toho v kině dobře všimněte: ono to vypadá, jako by se na tom plátně pohybovaly slečny a páni, ale přitom to nemá žádné tělo, máknout se na to nedá, je to udělané jenom z paprsků; z toho je vidět, že to jsou nic než rusalky. A proto se musí v kině zhasit světlo a udělat tma, protože se víly a ta ostatní strašidlová havěť bojí světla a ožívá jenom potmě.

Z toho je taky vidět, že se ani strašidla, ani jiné pohádkové úkazy už nepasují do dnešního světa, ledaže si najdou jiné a rozumnější povolání. Příležitosti k tomu mají habaděj.«

*

Propána, děti, vždyť my jsme při tom povídání málem zapomněli na kouzelníka Magiáše! No bodejť, nemohl si ani klápnout, ani špitnout, protože až do této chvíle mu vězí v krku švestka; může se jen strachem potit, koulet očima a myslet si, kýž by už mu ti čtyři doktoři pomohli!

“Tak, pane Magiáš,” řekl konečně doktor z Kostelce, “teď teda přikročíme k operaci. Ale nejdřív si musíme umýt ruce, protože při chirurgii hlavní věc je čistota.”

I začali si čtyři doktoři mýt ruce: nejdřív v teplé vodě, potom v čistém lihu, potom v benzínu, potom v karbolce; pak si oblékli čisté bílé pláště – prokristáčka, děti, teď se začne operace! Kdo se na to nevydrží dívat, ať raději zavře oči.

“Vincku,” kázal doktor z Hořiček, “drž pacientovi ruce, aby se ani nehnul.”

“Jste připraven, pane Magiáš?” ptal se vážně doktor z Úpice.

Magiáš jenom kývnul; ale přitom měl strachem tak malou dušičku, co by se mu za nehet vešla.

“Tak teď!” zvolal hronovský doktor.

V tu chvíli se doktor z Kostelce rozpřáhl a dal kouzelníku Magiášovi do zad takovou herdu neboli bouchanec, –

– že to zadunělo, jako když hřmí, a lidé až v Náchodě, Starkoči, ba i ve Smiřicích se ohlíželi, jestli snad se nevalí bouřka;

– že se země zatřásla, až se ve Svatoňovicích sesula jedna štola v opuštěném dole a v Náchodě se zachvěla kostelní věž;

– že v celém kraji až po Trutnov a Polici a snad i ještě dál se vyplašili všichni holubi, všichni psi lekem zalezli do boudy a všechny kočky skočily z pecí;

– a že ta švestka vylítla Magiášovi z krku s takovou ohromnou silou a rychlostí, že letěla až za Pardubice a teprve u Přelouče dopadla na zem, přičemž zabila na poli pár volů a zaryla se na tři sáhy, dva lokte, půldruhé stopy, sedm palců, čtyři pídě a čtvrt čárky do půdy.

Tedy nejdřív vylítla z Magiášova krku ta švestka, a hned za ní vyletěla slova: “–šiko nemotorná!” To byla totiž ta půlka, co zůstala Magiášovi v krku, když chtěl říci pihovatému Vinckovi: “Ty nešiko nemotorná!” Jenže ta slova už neletěla tak daleko, dopadla na zem hned za Josefovem a přerazila přitom starou hrušeň.

Potom si Magiáš urovnal fousy a řekl: “Děkuju uctivě.”

“Rádo se stalo,” odpověděli čtyři doktoři. “Operace se zdařila.”

“Jenže,” řekl hned nato úpický doktor, “abyste se z té choroby načisto uzdravil, musíte se ještě pár set let zotavovat, pane Magiáš. Já vám naléhavě doporučuju změnu vzduchu a klimatu, tak jako havlovickému hastrmanovi.”

“Souhlasím s panem kolegou,” prohlásil hronovský doktor. “Vy potřebujete pro své zdraví hodně slunce a vzduchu tak jako princezna solimánská. Z toho důvodu bych vám vřele radil pobyt na poušti Sahaře.”

“Co mne se týče,” dodával kostelecký doktor, “jsem téhož názoru. Poušť Sahara bude pro vás, pane Magiáš, mimořádně zdravá už proto, že tam nerostou žádné švestky, které by mohly vážně ohrozit vaše zdraví.”

“Připojuji se k svým váženým kolegům,” doložil doktor z Hořiček. “A když už jste čaroděj, pane Magiáš, můžete aspoň na té poušti badat a přemýšlet, jak tam vyčarovat vláhu a úrodu, aby tam mohli žít a pracovat lidé. To by teda byla moc krásná pohádka.”

Co měl kouzelník Magiáš dělat? Poděkoval pěkně čtyřem doktorům, spakoval svá kouzla a odstěhoval se z Hejšoviny na poušť Saharu. Od té doby už není u nás žádný čarodějník ani černokněžník, a to je dobře; ale kouzelník Magiáš je živ dosud a přemýšlí, jak vyčarovat na poušti pole a lesy a města a vsi, – snad vy, děti, se toho dočkáte.

Lidové noviny 15. 11. 1931

Grafika Josefa Čapka

Velká kočičí pohádka

Pohádka psí

Pohádka ptačí

První loupežnická pohádka