“Taky si to někdy říkám,” přiznal se hejkal. “No, já to zkusím se uchytit jinde, jen co zas budu při hlase.”

Tak jsem mu, páni, vymazal chřtán jódem, předepsal mu chlorkali a hypermangán na kloktání a užívat anginol a na krk si dávat obklady. Od té doby toho hejkala nebylo na Krákorce slyšet; opravdu se odstěhoval a přestal strašit. Až po letech jsem se o něm doslechl znovu, a sice z velkého města Hurdyburdy. Prý se tam ten dotyčný hejkal chytil politiky a řečnil na schůzích tak silným hlasem a s takovým úspěchem, že se stal poslancem a dobře se mu do nynějška vede.

A já to tady vypravuju proto, aby pan Magiáš viděl, jak změna vzduchu dělá někdy při různých chorobách zázraky.«

Případ s Havlovickým vodníkem

»To já jsem měl taky zajímavý lékařský případ, ozval se úpický doktor. U nás v Úpě za Havlovickou lávkou, v kořání vrb a olší žil starý vodník, Joudal se jmenoval; byl to takový mrzout, neruda, kakabus a bručoun, někdy dělal povodně a občas i topil děti, když se koupaly; zkrátka lidé ho v té řece neradi viděli.

Jednou na podzim ke mně do ordinace přijde děda, fráček má zelený a na krku červený šátek, a heká, kašle, kýchá, frká, vzdychá, potahuje a huhlá: “Pane dochtor, já jsem chyt ňákou náchladu nebo nádchu; mně tuhle pšká a tadyhle píchá, v kříži mě bolí, v kloubech mně loupe, kašel mám, div se nestrhám, a rýmu jako trám; tak bych prosil o nějaké užívání.”

Já ho vyšetřím a povídám: “Dědečku, to je revma; já vám dám tadyhle to mazání, je to linimentum, abyste věděl, ale to ještě není všecko. Vy se musíte držet hodně v teple a v suchu, rozumíte?”

“Rozumím,” bručel stařík. “Ale s tím suchem a teplem to, mladý pane, asi nepude.”

“Proč by to nešlo?” ptám se ho.

“Inu,” povídá děda, “protože já jsem havlovický vodník, pane dochtor. Jakpak si mám udělat ve vodě sucho a teplo? Dyť já si i nos musím utírat hladinou vodní, ve vodě spím a vodou se přikrejvám; až teď k stáru jsem si dal do postele měkkou vodu místo tvrdé, aby se mi měkčeji leželo. Ale s tím suchem a teplem, to bude těžká věc, že jo.”

“Nic naplat, dědečku,” povídám, “v té studené vodě se vám to revma jen pohorší. To víte, staré kosti chtějí teplo. Jak vy jste vlastně stár, pane hastrmane?”

“A jéj,” brumlal vodník, “pane dochtor, já jsem tady ještě z pohanských dob – to bude ňákých tisíc let a možná ještě víc. Jo, to jsou léta!”

“Tak vidíte,” řekl jsem mu, “v tom věku, dědo, se musíte držet u kamen. Počkat, já mám nápad! Slyšel jste někdy o horkých pramenech?”

“Slyšel, to jsem slyšel,” brblal starý vodník. “Ale tady žádné nejsou.”

“Tady ne,” povídám, “ale jsou v Teplicích a v Píšťanech a ledaskde jinde, jenže jsou hluboko pod zemí. A ty horké prameny, abyste věděl, jsou stvořeny právě pro staré a revmatické vodníky. Vy se jednoduše v takovém horkém zřídle usadíte jakožto hastrman horkovodní a budete si přitom kurýrovat revma.”

“Hm hm,” rozpakoval se dědek, “a co vlastně takový horkovodní hastrman má na práci?”

“Moc ne,” jářku, “jen musí pořád z nitra země táhnout tu horkou vodu nahoru, aby nevychladla. A přebytek té teplé vody pouští na povrch země. To je všecko.”

“To by šlo,” bručel havlovický vodník. “Tak to já se po nějakém takovém horkém prameni poohlídnu. Mockrát děkuju, pane dochtor.” A belhal se z ordinace – jen loužička na podlaze po něm zbyla.

A vidíte, pane kolego, havlovický hastrman měl ten rozum a poslechl; usadil se na Slovensku v horkém zřídle a vytahuje z hlubin země tolik vroucí vody, že na tom místě je teď věčný teplý pramínek. A v tom horkém zdroji se koupají lidé a taky jim to dělá dobře na revma; z celého světa se tam jezdí kurýrovat. Vemte si z toho příklad, pane Magiáš, a poslechněte ve všem, co vám my doktoři poradíme.«

Případ s rusalkami

»To já měl taky jeden zvláštní případ, promluvil doktor z Hořiček. Jednou vám v noci spím jako dudek, když tu někdo ťuká na okno a volá: “Doktore! Doktore!”

Otevřel jsem okno a řekl jsem: “No, copak je? Potřebuje mne někdo?”

“Ano,” mluvil ze tmy úzkostný a sladký hlas. “Pojď! Pojď a pomoz!”

“Kdo je tam?” ptám se. “Kdo mne volá?”

“Já, hlas noci,” mluvilo to ze stínu. “Hlas noci měsíční. Pojď!”

“Už jdu,” řekl jsem jako ve snách a rychle jsem se oblékl. Když jsem vyšel před dům, nebyl tam nikdo.

Mně bylo, páni, skoro úzko. “Haló,” zavolal jsem polohlasem, “je tu někdo? Kam mám jít?”

“Za mnou, za mnou,” vzlykal jemný a neviditelný hlas; a já šel v tu stranu, odkud volal ten hlas, cestou a necestou, přes zrosená luka a černým lesem; svítil měsíc a celý svět trnul v mrazivé kráse. Páni, já znám ten náš kraj jako svou dlaň; ale té noci měsíční se zdál být tak neskutečný jako sen. Někdy tak bývá, že najdeme jiný svět v kraji nám nejbližším.

Když už jsem dlouho šel za tím hlasem, říkám si, namoutě, tohle by mohlo být Ratibořické údolí. “Sem, doktore, sem,” volal mne hlas – znělo to, jako když na řece se zatřpytí a zašplouná vlna, a já stojím u břehu řeky Úpy na stříbrném palouku v záři měsíční. Prostřed té lučiny něco se světlá; snad je to tělo, snad je to jenom mha, snad slyším tichý pláč, snad jenom šumění vody.

“Nono,” povídám chlácholivě, “kdopak jsme a copak nás bolí?”

“Ach, doktore,” ozvalo se třesavým hláskem to světlé na zemi, “já jsem jen víla, jen rusalka divoženka. Mé sestry tančily, já tančila s nimi, a pak, já nevím, snad že jsem klopýtla o měsíční paprsek, snad že jsem uklouzla na tom třpytu, co se chvěje na krůpěji rosy, já nevím, co se to se mnou stalo; najednou ležím a nemohu vstát a nožička bolí, bolí, bolí –”

“Inu, slečno,” řekl jsem, “to asi bude fraktura čili zlomenina. To se dá do pořádku. Tak vy jste jedna z těch rusalek, co tady v údolí tancují? Vida, vida! A když se mezi vás dostane mládenec ze Žernova nebo ze Slatiny, vy ho utancujete k smrti, že? Hm hm. Víte, holčičko, že to je neplecha? Tentokrát se vám to vaše rejdění špatně vyplatilo, co? To máte z těch vašich tancovaček!”

“Ach doktore,” zaúpělo to světloučké na palouku, “kdybyste věděl, jak mne ta nožička bolí!”

“To se ví, že bolí,” povídám. “Fraktura musí bolet.” A klekl jsem vedle té rusalky, abych jí ošetřil zlomeninu.

Páni kolegové, já už napravil sta a sta zlomenin, ale s rusalkami je těžká práce. Ono to má tělo jen z paprsků, a kosti to má z takzvaných tvrdých paprsků – do ruky se to vzít nedá, řídké je to jako vánek, jako světlo, jako mha, a teď to nějak narovnejte, utáhněte a fáčujte! Říkám vám, byla to páračka safraportská. Zkusil jsem ovázat ji pavučinou, ale rusalka kvílí: “Au! To řeže jako provazy!” Chtěl jsem jí upevnit tu zlomenou nožičku plátkem jabloňového květu, a ona se rozpláče, ach, vždyť to tlačí jako kámen! Ja, co dělat? Tak jsem nakonec sloupnul jenom ten lesk, ten kovový třpyt, co je na křídlech vážky čili libelly, a udělal z něho dvě destičky; paprsek měsíční jsem v krůpěji rosy rozdělil v sedm duhových barev a tím nejtenčím modrým paprskem jsem přivázal ty desky k zlomené nožičce rusalčině. Byla to taková dřina, že jsem se až zapotil, – zdálo se mně, že ten měsíční úplněk praží jako srpnové slunce; a když jsem byl hotov, sedl jsem si vedle té rusalky a povídám:

“Tak, slečno, teď klid, a tou nožičkou nesmíte hýbat, dokud vám nesroste. Ale poslyšte, miláčku, já se vám a vašim slečnám sestrám divím, že jste ještě tady. Vždyť přece všechny víly a rusalky, co jich kde bylo, už dávno a dávno si našly lepší místo –”

“Kde?” vydechla rusalka.

“No, v Americe. V Hollywoodu,” řekl jsem. “Tam, co se dělají ty filmy, víte? Hrají a tancují pro film, a za to dostanou peněz jako plev, a celý svět se na ně dívá – inu, je to náramná sláva, slečno. Všechny rusalky a víly se už dávno daly k filmu, a všichni vílové a rusálové taky, jakbysmet. Kdybyste viděla ty toalety a šperky těch víl – kdepak, ty by na sebe nevzaly takovou jednoduchou řízu, jako máte vy!”