“Krom toho draka neboli saně,” řekl strážník Kubát, “co zabili na Žižkově v Židovských pecích.”

“Žižkov,” děl nejstarší strážník, “to nebyl nikdy můj rajón, tak o tom draku mnoho nevím.”

“Já byl při tom,” řekl strážník Kubát, “ale celý případ měl v práci a v referátě kolega Vokoun. Ono to už je hodně dávno, ještě když byl naším policejním prezidentem pan Bienert. Tak jednou večer povídala tomu Vokounovi jedna stará paní, byla to paní Částková, trafikantka, ale ona je vlastně bába vědma čili prorokyně a sudička, abyste věděli, tedy ta paní Částková řekla kolegovi Vokounovi, že jí vyšlo v kartách, že v Židovských pecích drží drak Huldabord v zajetí překrásnou pannu, kterou unesl jejím rodičům; a ta panna prý je princezna murciánská. ,Murciánská nebo nemurciánská,‘ řekl na to strážník Vokoun, ,tu holku musí drak vydat rodičům, nebo proti němu zakročím podle předpisů, zvaných služební řád, foršrifty čili instrukce.‘ To řekl, opásal se služební šavlí a šel do Židovských pecí. Já myslím, že by to tak udělal každý z nás.”

“To si myslím,” děl strážník Bambas. “Ale já jsem v Dejvicích a Střešovicích žádného draka neměl. Tak dál.”

“Tedy kolega Vokoun,” pokračoval strážník Kubát, “se opásal boční zbraní a šel hned v noci do Židovských pecí. A namouduši, z jedné té díry čili sluje slyší halasit hrubé hlasy. I posvítil si tam služební baterkou a zmerčil strašlivého draka se sedmi hlavami; a ty hlavy spolu hovořily, odpovídaly si a někdy se i pohádaly a nadávaly si – to víte, takový drak nemá žádné manýry, a když, tak jen špatné. A v koutě té jeskyně doopravdy plakala překrásná panna a zacpávala si uši, aby neslyšela, jak ty dračí hlavy spolu tlustým hlasem mluví.

,Hej vy jeden,‘ zvolal kolega Vokoun na toho draka zdvořile sice, ale se služební přísností, ,legitimujte se; máte nějaké papíry, domovský list, služební knížku, zbrojní pas nebo jiné osobní doklady?‘

Tu se jedna z těch dračích hlav zachechtala, jedna se rouhala, jedna klela, jedna láteřila, jedna spílala, jedna nadávala a jedna vyplazovala na Vokouna jazyk. Ale kolega Vokoun se nedal a zvolal: ,Ve jménu zákona, seberte se a pojďte se mnou šupity na komisariát, vy i ta holka tam vzadu.‘

,To zas pr,‘ rozkřikla se jedna z těch dračích hlav. ,Víš-li, ty lidská pápěrko, kdo já jsem? Já jsem drak Huldabord.‘

,Huldabord z hor Granadských,‘ řekla druhá hlava.

,Řečený též Velká Saň Mulhacenská,‘ křikla třetí hlava.

,A já tě slupnu,‘ zařvala čtvrtá, ,jako malinu.‘

,Roztrhám tě na cucky, na mandžáry, na padrť, na cimprcampr a krom toho tě roztrhnu vejpůl jako slanečka, až se budou z tebe piliny sypat,‘ zahřímala pátá hlava.

,A pak ti zakroutím krk,‘ zaburácela šestá.

,A bude po ptákách,‘ dodala sedmá hlava strašným hlasem.

Co myslíte, mládenci, že nyčko udělal kolega Vokoun? Řekli byste, že se lekl? Kdepak! Když viděl, že to po dobrém nejde, vzal služební obušek čili pendrek a natřel jím jednu dračí kotrbu po druhé, co měl síly; a sílu on má humpoláckou.

,A heleme,‘ řekla první hlava, ,tohle není špatné.‘

,Právě mě svrbělo temeno,‘ pravila druhá.

,A mne kousala v týle nějaká muňka,‘ děla třetí.

,Drahoušku,‘ řekla čtvrtá, ,polechtej mě ještě tou hůlkou!‘

,Ale klepni silněji,‘ radila pátá, ,aby to trochu luplo.‘

,A víc vlevo,‘ žádala šestá, ,tam mě to strašně svědí.‘

,Na mne je ten tvůj proutek moc měkký,‘ mínila sedmá. ,Nemáš něco tvrdšího?‘

Tu vytasil strážník Vokoun šavli a sedmkrát ťal, do každé hlavy jednou, až na nich šupiny zařinčely.

,Tohle už bylo trochu lepší,‘ řekla první hlava drakova.

,Aspoň jsi usekl ucho jedné bleše,‘ libovala si druhá hlava; ,já mám totiž ocelové breberky.‘

,A mně jsi vyťal ten vlas, co mě zrovna svědil,‘ pravila třetí.

,A mně jsi pročísl mikádíčko,‘ pochvalovala si čtvrtá hlava.

,Tím tvým hřebínkem bys mě mohl podrbat denně,‘ broukala pátá.

,Vždyť já jsem to pírko ani necítila,‘ povídala šestá.

,Člověče zlatá,‘ řekla sedmá hlava, ,pošimrej mě ještě jednou!‘

Tu vytáhl strážník Vokoun služební revolver a sedmkrát střelil, do každé dračí hlavy jednou.

,Kruciturci,‘ vyhrkla saň, ,neházej na mě tím pískem, vždyť toho budu mít plné vlasy! Safra, mně ten tvůj drobeček vlítl do oka! A tuhle mně to tvé smítko uvázlo mezi zoubky! Tak, a teď už toho mám právě dost,‘ zařval drak, odkašlal všemi sedmi hrdly a ze všech sedmi tlam soptil oheň proti kolegovi Vokounovi.

Kolega Vokoun se nelekl; vytáhl služební předpisy a přečetl si, co má strážník dělat, když má proti sobě přesilu; našel, že v takovém pádě má zavolat posilu. Potom si vyhledal předpis, co má dělat, když někde šlehá oheň, a našel, že za těch okolností má telefonovat pro hasiče. Tak si přečetl všechno, co má dělat, a zavolal hasiče a policejní posilu. Na tu posilu nás přiběhlo poklusem šest, kolegové Rabas, Holas, Matas, Kudlas, Firbas a já, a kolega Vokoun nám řekl: ,Mládenci, tak tuhle máme vysvobodit tu holku z moci toho draka. On je sic drak pancéřový a na toho je každá šavle slabá, ale já jsem vypozoroval, že v zátylku je ten drak trochu měkčí, aby se mohl ohýbat. Tak až řeknu tři, musíte ho všichni seknout šavlí do zátylku. Ale dřív musí hasiči toho draka uhasit, aby nám nepropálil mundúr.‘ Jen to dořekl, když tu trárá přijelo k Židovským pecím sedm motorových stříkaček se sedmi hasiči. ,Hasiči, pozor,‘ zvolal udatně strážník Vokoun, ,až řeknu tři, začne každý z vás stříkat na jednu dračí palici, ale to musíte rovnou do chřtánu, co má drak mandle, protože tamtudýma jde ten oheň ven. Tak pozor: raz, dva, tři!‘ A jak řekl tři, pustili hasiči sedm proudů vody rovnou do sedmi dračích tlam, co z nich šlehal oheň jako z autogenu. Šššš, to vám to syčelo! Drak prskal, frkal a funěl, kašlal, kuckal a klel, chroptěl, chrčel, chrchlal a chrochtal, supěl, soptil, syčel a sípal a volal maminko a mlátil kolem sebe ocasem, ale hasiči nepopustili a stříkali a stříkali, až se z těch sedmi dračích hlav místo šlehajícího ohně vyvalila pára jako z lokomotivy, že nebylo na krok vidět. Potom ta pára prořídla, hasiči přestali stříkat, zatroubili a jeli domů; a drak, celý zmáčený a schlíplý, jen prskal a odplivoval a vytíral si vodu z očí a bručel: ,Počkejte, kluci, tohle vám neslevím!‘ Ale tu zvolal kolega Vokoun: ,Pozor, mládenci: ráz, dva, tři!‘ A jak řekl tři, my všichni strážníci jsme majzli šavlemi do sedmi dračích zátylků a sedm hlav se válelo na zemi; a ze sedmi krků vytryskla voda a stříkala jako z hydrantu, co jí do toho draka nateklo. ,Tak pote, slečno,‘ řekl kolega Vokoun k té princezně murciánské, ,ale dejte pozor, ať vám to nepocáká šatičky.‘

,Děkuji ti, šlechetný hrdino,‘ řekla ta slečna, ,že jsi mě vysvobodil z moci té saně. Já jsem si zrovna hrála se svými kamarádkami v murciánském parku volejbal a házenou a diabolo a na schovávanou, když tu přiletěl ten tlustý starý drak a unesl mě bez zastávky až sem.‘

,A kudy jste to, slečno, letěli?‘ ptal se kolega Vokoun.

,Přes Alžír a Maltu a Cařihrad a Bělehrad a Vídeň a Znojmo a Čáslav a Záběhlice a Strašnice až sem, za dvaatřicet hodin, sedmnáct minut a pět vteřin nonstop a netto,‘ řekla princezna murciánská.

,Tak to ten drak udělal rekord v letu s cestujícími na dálku,‘ podivil se kolega Vokoun. ,To vám, slečno, gratuluju. Ale teď abych zatelegrafoval vašemu panu otci, aby si pro vás někoho poslal.‘

Jen to dořekl, když tu zahrčelo auto a z něho vyskočil král murciánský s korunou na hlavě a celý v hermelínu a brokátu a začal radostí skákat na jedné noze a křičet: ,Holka zlatá, tak tě konečně nalézám!‘

,Počkat, vašnosti,‘ zarazil ho kolega Vokoun. ,Vy jste s tím vaším autem jel po ulici zakázanou rychlostí, rozumíte? Zaplatíte sedm kaček pokuty.‘

Král murciánský se začal hrabat po kapsách a bručel: ,To jsem blázen, vždyť jsem s sebou vzal sedm set dublonů, piastrů a dukátů, tisíc peset, tři tisíce šest set franků, tři sta dolarů, osm set dvacet marek a tisíc dvě stě šestnáct československých korun devadesát pět halířů, a teď nemám v kapse ani findy ani šupu ani grešle ani vindry. Nejspíš jsem to všechno cestou utratil za benzín a za pokuty pro nedovolenou rychlost. Statečný rytíři, já těch sedm kaček pošlu po svém vezírovi.‘ Načež murciánský král odkašlal, položil ruku na prsa a pokračoval ke kolegovi Vokounovi: ,Vidím na tvé uniformě, jakož i na tvém vznešeném zjevu, že jsi nějaký mocný bojovník, princ, nebo dokonce státní úředník. Za to, že jsi vysvobodil mou dceru a skolil strašnou saň mulhacenskou, bych ti měl nabídnout ruku své dcery, ale ty máš na levé ruce snubní prsten, z čehož soudím, že už jsi ženatý. Máš dětičky?‘