Ale když už jsme u těch psů, víte, děti, proč pes vrtí ocasem? To je tak. Když Pánbůh stvořil svět se vším všudy, šel od jednoho božího tvora k druhému a pěkně přívětivě se ho vyptával, je-li na světě spokojen a zda mu nic neschází a podobně. Pak taky přišel k prvnímu psovi na světě a ptal se ho, zda mu nic medle neschází. Pes chtěl honem zavrtět hlavou, že jako zaplaťpámbu ne, ale protože zrovna čuchal k něčemu náramně zajímavému (byla to myslím první kost nebo první kůžička z buřtu, ještě teplá, jak právě vyšla z ruky Stvořitele), spletl se pes a horlivě zavrtěl ocasem. Od té doby pes vrtí ocasem, kdežto jiná zvířata, jako kůň a kráva, dovedou potřásat hlavou tak jako člověk. Jen prase neumí kývat ani vrtět hlavou, a to proto, že když se ho Hospodin tázal, jak je na tom božím světě spokojeno, rylo dál rypákem po žaludech a jen tak potřáslo netrpělivě ocáskem, jako by chtělo říci: Pardon, na moment, teď zrovna nemám pokdy. Od té doby prase pořád tak potřásá a potrhává ocáskem, pokud je živo, a jeho ocásek se za trest jídá podnes s křenem nebo hořčicí, aby jej to i po smrti štípalo. Tak je to od stvoření světa.

Ale o tom jsem nechtěl dnes povídat, nýbrž o tulákovi, který se jmenoval František Král. Tak ten tulák chodil po celém světě; byl až v Trutnově, kde jsou už Němci, a v Hradci Králové, a ve Skalici, a dokonce až ve Vodolově a Maršově a jiných dalekých městech celého světa. Jeden čas sloužil také u mého dědečka na Žernově, ale to víte, tulák je tulák; sebral svůj raneček a šel zase dál, do Starkoče nebo na který kraj světa, a zas po něm nebylo vidu ani slechu; taková to byla neposedná krev.

Už jsem vám říkal, že lidé ho jmenovali tulák, trhan, pobuda a ještě všelijak jinak; ale někdy mu také říkali, že je poberta, zloděj, rošťák, dareba nebo raubíř, ale to mu moc křivdili. František Král nikdy nikomu nic nevzal, neukradl ani neštípl. Na mou víru, ani co by za nehet vlezlo. Právě proto, že byl tak poctivý, se nakonec dočkal veliké slávy; ale o tom vám právě chci vypravovat.

Tak jednou stál ten tulák František na Podměstečku a přemýšlel, má-li si jít k Vlčkům pro housku nebo k starému panu Prouzovi pro rohlík. A tu jde podle něho vznešený pán, snad to byl nějaký cizí továrník nebo obchodní cestující, a nese v ruce kožený kufřík. Najednou zafoukl vítr, shodil tomu pánovi klobouk a už jej kutálel po silnici. “Člověče, podržte mi to na chvilku,” křikl honem ten pán a hodil tulákovi Františkovi ten kožený kufřík; a než řekl švec, už byl v prachu za kloboukem až někde u Sychrova.

Stojí tedy František Král s tím kufříkem v ruce a čeká, až se ten pán vrátí. Čeká půl hodiny, čeká hodinu, ale pán nikde. František si netroufá zaskočit ani pro tu housku, aby ho snad ten pán neminul, až se vrátí pro kufřík. Čeká dvě hodiny, tři hodiny, a aby neměl dlouhou chvíli, píská zatím kudlu. Pán se nevrací, a už se dělá noc. Na nebi se třpytí hvězdičky, celé městečko spí stočeno jako kočka za kamny a div nepřede, jak mu je dobře v peřinách. Ale tulák František ještě pořád stojí, trne, dívá se na hvězdičky a čeká, až se ten pán vrátí.

Zrovna tloukla půlnoc, když se za ním ozval strašný hlas: “Co tu děláte?”

“Čekám tu na jednoho cizího pána,” řekl František.

“A co to máte v ruce?” tázal se strašný hlas.

“To je kufřík toho pána,” vykládal tulák. “Já mu jej mám podržet, co se vrátí.”

“A kde je ten pán?” ptal se do třetice strašný hlas.

“On jenom odběhl, aby chyt svůj klobouk,” pravil František.

“Hoho,” řekl děsný hlas. “To je podezřelé. Pojďte se mnou.”

“To nejde,” bránil se tulák. “Já tady musím čekat.”

“Ve jménu zákona vás zatýkám,” zahřímal veliký hlas, a tu František Král pochopil, že to je pan Boura, strážník, a že tedy musí poslechnout. Podrbal se tedy, vzdychl a šel s panem Bourou na komisařství. Tam ho zapsali do tlusté knihy a zavřeli ho do šatlavy; ale ten kufřík zatím zamkli, až přijde ráno pan soudce.

Ráno přivedli tuláka před pana soudce; a vždyť to byl, namoutě, pan rada Šulc – dnes už ho také hlava nebolí.

“Ty budižkničemu, ty lajdáku, ty hadrlumpe,” řekl pan soudce, “už jsi tady zas? Vždyť je tomu sotva měsíc, co jsme tě zavřeli pro potulku. Ježíši, človíčku, s tebou mám kříž! Tak co, zas tě sebrali, že ses toulal?”

“Ba ne, milostpane,” povídá tulák František, “tady pan Boura mne sebral, protože jsem stál.”

“Tak vidíš, ty holoto,” povídá pan soudce, “proč jsi stál? Kdybys nebyl stál, nebyli by tě sebrali. Ale slyším, že u tebe našli nějaký kufřík. Je to pravda?”

“Prosím, milostpane,” povídá tulák, “ten kufřík mi dal nějaký cizí pán.”

“Hoho,” zvolal pan soudce. “Toho cizího pána už známe. Když někdo něco ukradne, tak řekne, že to dostal od nějakého cizího pána. Holenku, tím nás nenapálíš. A co je v tom kufříku?”

“To nevím, namouduši,” řekl tulák František.

“Ty taškáři jeden,” povídá pan soudce, “však my se na to podíváme sami.”

I otevřel pan rada kufřík a vyskočil překvapením. Byly tam samé peníze, a když je přepočítal, bylo jich jeden milión tři sta šedesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře, krom toho kartáček na zuby.

“Hrom do toho,” vykřikl pan soudce, “člověče, kdes to ukradl?”

“Prosím, milostpane,” bránil se František Král, “to mi dal podržet ten cizí pán, co honil ten klobouk, co mu jej vzal vítr.”

“I ty zloději zlodějská,” volal pan soudce, “copak si myslíš, že ti tohle uvěřím? To bych rád viděl, kdo by svěřil takovému trhanovi, jako jsi ty, jeden milión tři sta šedesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře a k tomu ještě kartáček na zuby! Marš do šatlavy! Však my už vyšetříme, komu jsi ten kufřík ukradl.”

A tak se stalo, že zavřeli chudáka Františka do šatlavy na hrozně dlouhou dobu. Utekla zima a minulo jaro, a ještě pořád nenašli nikoho, kdo by se hlásil o ty peníze; a tak si pan rada Šulc, pan strážník Boura a ostatní páni od soudu i od policie už mysleli, že František Král, tulák bez přístřeší a bez stálého zaměstnání, vícekráte trestaný a vůbec prašivka daremná, někde zabil a zakopal neznámého pána a vzal mu ten kufřík s penězi. A tak když uplynul rok a den, stál František Král před soudem pro vraždu neznámého pána a pro uloupení jednoho miliónu tří set šedesáti sedmi tisíc osmi set patnácti korun devadesáti dvou halířů a kartáčku na zuby. Šmankote, děti, na takovou věc je provaz.

“Ty huncúte, ty raubíři, ty prachmilióne,” povídá pan soudce obžalovanému, “tak už se u všech všudy přiznej, kdes toho pána zabil a zakopal; bude se ti líp viset, když se přiznáš.”

“Dyť já ho nezabil, milospane,” bránil se chudák František; “on jenom honil ten klobouk, a frnk, už byl v prachu; letěl jako švec na jarmark a ten kufřík mně jako nechal v rukou.”

“Inu,” vzdychl pan soudce, “když teda mermomocí chceš, pověsíme tě i bez přiznání. Pane Boura, tak toho zatvrzelého zločince s pomocí boží pověste.”

Jen to dořekl, když se rozletěly dveře a v nich stál nějaký cizí pán, celý zaprášený a udýchaný. “Už se našel,” vyhrkl.

“Kdo se našel?” ptal se pan soudce přísným hlasem.

“Ten klobouk,” řekl cizinec. “Lidi, to vám byla mela. Tak já jdu po Podměstečku, a najednou mně vítr sebere klobouk. Já hodím svůj kufřík ani nevím komu a šup, letím za kloboukem. Ale klobouk, neřád, se kutálí přes most k Sychrovu a za Sychrovem k Zálesí a ke Rtyni a přes Kostelec ke Zbečníku a přes celý Hronov k Náchodu a tam tudyma kolem na pruskou hranici. Já pořád za ním; už jej skoro držím, ale na hranici mne chytne financ, a co prý tak utíkám. Jářku, že za kloboukem. Než jsem mu to vysvětlil, byl zase klobouk v prachu. Tak jsem se vyspal a pustil jsem se vám ráno za kloboukem do Pruska, na Levín a Chudobu, co je ta smradlavá voda –”

“Počkejte,” pravil pan soudce. “Tady je soud, a ne nějaká zeměpisná přednáška.”

“Tak já to povím docela krátce,” řekl cizinec. “V Chudobě se dovím, že můj klobouk tam vypil sklenici vody, koupil si hůl a pak sedl do vlaku a jel do Svídnice. To se rozumí, já jedu za ním. Ve Svídnici klobouk, neřád, přenocoval v jednom hotelu, ani nezaplatil účet, a pak odejel neznámo kam. Po delším pátrání jsem se dozvěděl, že chodí po Krakově, a dokonce že se tam chce oženit s jednou vdovou. Tak já jedu do Krakova za ním.”