VZRUŠENÉ TANCE

Mé uši jsou plny tanců:

španělských tanců, rejů negerských,

jež protíná křik a ostrý ptačí smích,

tleskají dlaně, paty dupou takt

černošských tanců;

však hloub mne plní jiné opojení,

arabské tance, jež se těžce vlní

vlnami údů, za hučení bubnů

se žádost roní, zvedá se a vlní;

pak tance moderní: já viděl na prknech

jich rytmy výstřední a lesků ostrý žeh,

žár nohou zdvižených a plápol tenkých těl,

vzrušení krásných žen jsem v stálém tanci zřel,

a nikdy už má mysl nemůže se zbavit

neklidu toho, jenž je opíjel.

Hlas jejich roznícený srdce roztrh nám,

jich sladký zrak po zlatě touhou plá

a probouzí, co nikdy nelze ukojit,

cit toulavý, jenž ruší lidský klid,

a smysl pro rozkoše. V přeletu

úsměvy jejich tančí v prostoru

a brzo hynou.

Zář tryská výbušně a vrhá prudké vlny,

tu hlučí bubny, temně bubny duní,

tu blýská tuby třesk a teskná píšťala

na scénu lesklé hady k tanci svolává;

už krouží smykavě a v ústech růže mají,

blýskají očima a hlavou kolébají,

vtom zazní buben. Sladce jemné struny

zraněně roní malé chladné tóny,

libely gázové se chvějí křídla bílá,

však přišla vlnou tma a křídla pohltila,

a v ní se zdvihly housle; jejich dlouhý smyk

tál jako vzdech a dral se jako křik,

na poplach bubny duní, rohů rvavý ryk

se tříští kovově a tryská změtený,

šat prudkým vírem šleh jak rozstříknuté plameny,

po scéně tančí smích a v běhu štěká ztřeštěně,

na jednom místě nohy zpitě dupou do země,

že až to bolí!

Tak dupou opile a drsným pudem křičí,

nic není většího než jejich oči,

jich život nemá slov a mluví obraznou řečí.

(1912)

SPÍCÍ LÁSKA

Je žhavá zem, kde spálen žáry prudkými

já zprahl jsem, a žízní jazyk zčernal mi,

třeštění jalo mysl mou a fantómy

v tvář dechly mi a kolem obstoupily mne.

Má láska nezná, nikdy nezná v touze své

tu krutou zem a v žáru země podivné,

kde spálené a nevýslovné slunce žhne,

a její duše si je nikdy nepředstaví.

Neb její duše žije v chladu, jata snem,

ve chladu liliovém; v světle průzračném

tam láska v květech spí; je jistě někde zem,

kde láska v květech spí, kde světlo krásnější

než světla denní mysl konejší

a všechno zdání, sny a zapomínání

se mění v ticho; není někde zem,

kde láska v květech spí?

Ó jaký div mne jal,

kdo vzal mne sem a dal mi tento cit,

po boku lásky své zde budu stále žít,

ó jaký cit to byl, jenž dovedl mne sem?

Po boku lásky své zde budu provždy žít,

ó jaký div mně dal zde provždy žíti s ní,

jak podivno, že provždy; jaký sladký div

to štěstí vzbudil v ní,

jak podivno, že může šťastna být!

Mne jiný poznal duch a provždycky mne jal,

krev vnitřní sál mi žáry prudkými,

fantómy jiných zemí dechly ve tvář mou

a provždy touhu svou do srdce vdechly mi.

(1912)

VE VĚKU MLADÉHO ŽIVOTA

Skrz mezery, jež mezi lidmi jsou,

jsem viděl věci daleké a nesmírné,

a byl jsem mezi nimi, osamocený,

tak jako ozvěna či výkřik mezi skalami.

Na takové skále jsem byl, sedě na vlastních nohou,

a moře hučelo něco, strašné a půvabné,

a děl jsem: Nevolej mne, nyní mne nech, a jednoho dne

budeme spolu plout, a jednoho dne

i já se zastavím, nestaraje se kde,

všem lidem divný, neznámý a němý,

nemaje pro nikoho zájmu ani slova ani hany.

Než do té doby ničeho nelituji

a ničemu nechci uniknout:

podoby, tváře, jež se přibližují,

přistupte jen a naplňte každý kout!

To tedy je tvář světa, hrubá a tvrdá země,

tíživá půda, jež věší únavu na mne

a na rtech sedá se mi, palčivě hořký prach,

když trápím se chodě a místo na zemi měně,

a přece tak skvělá! Co všechno viděl jsem na ní,

já tady to mám a nemohu z hlavy to zahnat,

– nesčetné tváře! Vzrušující pohled do slunce,

ohnivý úder z nebe, útrapa ohněm,

když spálen žárem, hrst hlíny na polední skále,

jsem přijal bolestné znamení ohně,

vnitrný plamen, jazyk neúnavný, jenž mne pálí,

planoucí žízeň vznícení.

Mizivé podoby, plynoucí hodiny u vody,

jaké to opouštění, jaké uplývání,

zapomenutí na jaký žal, jaká životní ztráta,

přicházení a odcházení, tisíc změn neviditelných.

Podoby bolesti! Ty, jež svíráš srdce

rukama neobratnýma; toť láska; toť úsměv

na růžových rtech za jitra letního

uprostřed rosných květů, procházka letní,

toť láska v rozkvětu, přeletný pohled radosti,

hra, pouhá hra, pouhá bolest, ne víc než sen,

jen vábení, sen, pouhé nic, spící hoře jen,

nic než neklid a zdání bez hranic.

Nic než trýznivý neklid, teskné zjitření nitra,

ty zastřené, tísnivé příznaky vnitřní,

ach zjevení, stíny, vlající třásně tmy,

tak blízko a podivně; tvář zemřelé

strašná; vzpomenutí a stín

toho os– osudného, stopa ve tmách,

klamavé letmé podoby, zděšení noční,

věci povstalé ze tmy, tmáři, tmáři,

divně skutečné tváře, lháři hodiny noční,

fantómy, zástupy! Tisíce věcí zraňujících!

Ukrutný spěchu! Ustupte, uhněte, naléhavé,

zmatkem zplozené věci, nechte, ať zavru oči,

ať myslím na nějaké nic, na světelnou tečku tančící,

na pouhé rozčeření, na jakousi malou myšlenku:

Vteřiny kanou, průhledné kapky tekuté,

čiré krůpěje bez chuti;

roso přítomné chvíle, kapky stálého plynutí,

jakou žízeň to chcete ukojit,

jaká palčivá ústa na vás se otvírají,

dřív než skanete v zachvění,

z jakého trvání musely byste téci,

bych řekl: Dost, jsem syt –?

A proto veškeru chuť na jazyk neúnavný,

veškerý úžas před očima! Nesmírné množství a rozložení,

křik hlasů nesčíslných, stoupání bez souzvuku,

zrychlení bez souladu,

mávání praporem světla a mnohost bez omezení,

nátlak a náraz všeho, křik naléhající vteřiny,

příchod, přítomnost a nekonečný proud částí!

(1913)

MEXICKÝ VOJÁK

1913

Ve středu hlavního města

třídami, parky a rovným průlomem ulic,

když se přižene vítr a náhlé třísknutí oken,

pojednou řinčí sklo a nahoru prach,

po délce běží prudké smýknutí boje

do středu města.

Vojáci! Občané!

– což je dnes svátek? Jaké to slavné třídy,

jaká náměstí ve slunci, prázdné široké čtvrti,

domy zavřené jako v neděli, zavřené krámy,

bíle vztyčená průčelí, ó to je krásné město!

A do všech zastřených oken: což není to na ně podívaná,

zda není tento zde mlád a nenese hlavu vzhůru?

Jak dobře mohl by se vybrat na procházku z města,

pít na ulici, točit se v slunci a s růží v zubech

se míti k tanci, když hudba v neděli hraje, –

již jde, již běží! v čele všech! kryt zdí či vrženým stínem,

ztrativ čepici v běhu a šklebě se proti slunci,

se všemi vpřed!

Kamenným “kupředu!” tříd

běží jich tisíce; bez konce jako struha

vlekou se vozy s raněnými, skřípavá kára zpět,

po zemi vlečená krvavá stuha.

Kde jste se vzaly, bledé tváře v oknech všech?

Již je po boji a nikoho venku není.

Zda nebyl mlád

ten, jenž tu zůstal na kamení!

Ach, jak tu leží tváří v palčivém prachu,

jako se najde mrtvý venku po kraji cesty,