teď už snad přijde konec – kdo to ví?
Teď vsadili jsme do hry ještě duši –
A pak už budem se vším hotovi.
Já nevím, jak to přišlo. Jen ta hra – ta hra – –
my trochu hazardně si zahráli.
My chtěli vyhrát výhru velikou –
my tenkrát ještě vyhrát doufali –
My doufali jsme – – inu mládí, mládí – –
A příliš jsme se do hry zabrali
v proklaté vášni té u hráčů hazardu,
– a tak jsme všecko, všecko prohráli:
rozum a srdce, mladou mízu žítí,
zbytečné naděje (a tyhle nejdřív snad),
už duše zbyla jen (je unavená, tichá),
jen duše zbyla mi – a o tu chci teď hrát.
Já všecko vsadil jsem na kartu jedinou.
Vždyť chtěl jsem si to jednou zahrát o štěstí.
Já tenkrát myslil, že jsem ještě mladý,
a že mi štěstí musí vykvésti.
Eh snil jsem to o páru měkkých očí
a snil jsem to o páru hebkých dlaní,
jež vyhojí ty čerstvé, hrozné rány,
vyhojí bolest unavených skrání.
A zatím štěstí zdá se fantóm krásný
z života mého dosud vyňatý –
A zatím dlaně ty, soucitně teplé, hebké,
už zdaleka jsou na mne zaťaty.
Ó černovlasý hochu, jde to dolů s náma.
V horečné hlavě jasný smysl zmírá,
ve srdci cosi násilně nám prasklo,
pláč hrozný, zoufalý nám hrdlo svírá –
Já zahrál hazardně. Teď hraju o duši.
Před sebou cestu záhadnou mám, temnou,
kams dolů, dolů řítí se – kam? kdo ví?
Eh jde to dolů, jde to dolů se mnou – –
(1905)
STARÁ METAFORA II
Tož přece přišla už tak zvaná vesna –
Ach tohle jaro nás tak oklamalo,
v rtech výčitka se zachvěla nám teskná,
že toho tepla je nám příliš málo – –
Takové jaro – –: Tož zas přišly mrazy,
ty časné sněhy, ledovitá voda –
To časným skřivanům předčasně křídla srazí,
předčasně zvadnou květy – A těch je příliš škoda!
Tak uvadly nám květy a ulétli nám ptáci,
a hyne osení nám vyklíčivší právě, –
a člověk se tak bojí, že se zima vrací,
a člověk by tak plakal, plakal usedavě.
Já věřím v jaro. Jaro vykvete mi,
pod tepla pocely se duše uzdraví,
zdvihne se osení, teď potlučené k zemi,
vrátí se květy zas a ptáci toulaví,
vše bude stopeno ve bílém, svatém žáru,
všecko se rozhoří, co ve mně skryté je – –
To jaro přijde přec – Vždyť tolik věřím jaru,
vždyť je to poslední bláhová naděje.
Tož daleko jdu, dlouhou cestou, dlouhou,
na kterou nikdy mladé slunce neplá –
Teď daleko jdu, veden žhavou touhou –
jdu vybojovat si teď aspoň trochu tepla – –
(1905)
TOŽ – – POZORUJU…
Tož – – pozoruju – – jak tak člověk stárne,
jak pomalu už všecko přechází:
to pravé mládí, ubohé a žárné,
ty naivní a krásné úkazy – –
Tak nadšeně jsme tenkrát milovali
a nadšeně se hnali do boje – –
teď rádi bychom cynicky se smáli,
ale nám dosud toho líto je.
A škoda je to, že se brzo ztrácí
ten naivní čas – – jak když do dáli
odletí ptáci, mladičcí ti ptáci,
aby se někam k teplu toulali.
Teď zbylo prázdno, prázdno – – někde v dáli
opadlé květy letí po poli – –
My bychom se tak hrozně rádi smáli,
– – ale když při tom v prsou zabolí!
(1905)
Z PAMÁTNÍKU
Povinnou teplou pohádku mládí
nikdy jsem nevyžil šťastně a sytě.
Zbytečné iluze, ideje naivní – –
Musíte prominout, vždyť já byl dítě!
A tož je pryč ta pohádka bílá – –
Teď je mé žití smutné a prázdné.
Někdy se tolik po něčem stýská –
Černovlasý hochu, blázne, blázne!
Na rtech zahnízdil se úsměv zlý.
Černovlasý hochu, jde to dolů s námi?
Z potrhaných strun mi jedna ještě zní,
a tož nevlídnými, mdlými vzpomínkami.
(1905)
JEUNESSE DORÉE
Mlhavé vlhko sychravě
táhlo se černou ulicí,
kde v mlze září stonavě
tesklivé lampy svítící.
V těch chvílích člověk vyštvaně
utíká do tmy, někam ven,
a tu cele a spontánně
se potuluje – samoten.
A tichem zazní po chvíli
tou zablácenou ulicí
strun břinkot a smích opilý
a zařinčení sklenicí.
A lampy planou churavě
a vlhká dlažba leskne se –
Tak sám jde člověk k dálavě
----- a zoufale se otřese.
A za záclonou červenou
z těch oken krytých pečlivě
na dlažbu slizkou, studenou
proud světla padá hýřivě.
(1905)
POZDĚJŠÍ BÁSNĚ
1908 a dále
ZRCADLA
ZRCADLO A DUŠE
Zrcadla stará, svity umřelé a dojemné,
hladiny slepé! Plamen vychladlý a hlubinný
jich siném na dně kradí zaplane a prošlehne,
a bledý reflex chladně rozžehne jich hladiny,
když časem přijdu letmo popatřit jich do hlubin,
a tvář má tichá jako za flórem se zrcadlí
a zří jen na dně odraz zemdlený a sotva stín,
podobu zhaslou, obraz daleký a vybledlý,
zří vlastní oči (– vždy prý oheň plane z hloubi jich –),
pohaslé oči, jako zamlžené slzami,
a rty své vidí (– vždy prý znají pocely a smích –),
zří na rtech teskných křivku mdlou a výraz neznámý:
já vím, že v noci, v noci hluboké a podivné,
když ztichly rty mé a mé oči spánkem zapadly,
že duše moje hlubinný tam plamen rozžehne:
a sama stojíc v mrtvých hladinách se zrcadlí.
ŽENY A ZRCADLA
Vy pozdní hodiny, vy tlumené jak šepot vášnivý,
vy nyvé oddechy a něhou rozesněné večery,
vy dívky toužící a příliš těžce krásné ženy vy,
nesoucí znaveně plod příliš zralý vlastní nádhery,
jež v nudě večera šat z bílých údů rvete neklidně
a zcela nahé pak v zrcadel zhlížíte se hladině,
k svým horkým nahotám, jež bíle žehnou na studeném dně,
vy dlouze hledíte a tiše vzdycháte a dušeně:
ty hlatě citlivé, jež krásu milují a zrcadlí,
váš obraz uvězní a ve skleněném klíně zachytí,
a vaše nahota v jich tůni chladné ještě dlouho dlí
a září ode dna, stín bledý, jehož nelze spatřiti.
A potom přijde noc a přejdou příliš sladké večery,
vy, ženy, usnete a vaše touhy usnou na loži;
tu noční stíny se, ty přízračné a vágní chiméry,
k svým láskám půlnočním do zrcadelných loktů položí
a stín váš bývalý, milence přeludné a nejsoucí,
je přijme v náruč svou a vaším vlastním chtíčem pohostí,
co zatím sníte vy své chtěné lásky marně horoucí,
své vášně bezcílné a za dne nedoznané radosti.
STUDÁNKY
Jsou v hájích studánky, diskrétně snící ve stínu,
se soškou Kupida, jenž ve vodě se zrcadlí,
ač přišly jeseně a potřísnily hladinu,
když listy zežloutly a zetlely a napadly.
Studánky zapadlé, jež zestárly a zmrtvěly,
jen někdy milenec k jich zrcadlu se nachýlí,
by hleděl na své rty a našel ještě pocely
a zřel stín polibků, jež obdržel snad před chvílí.
Polibky někdejší, snad ještě na dně uzří je
v odrazu tonoucím a zváben ke snu vroucímu
ze zrcadelných rtů se tiché vody napije,
jak pil by polibky, jež na rtech ještě zbyly mu.
(1908)